ECLI:CZ:US:2013:4.US.4650.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4650/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti Casa Serena, s. r. o., se sídlem Vidice, Roztěž 1, zastoupené JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Berouně, Havlíčkova 1735, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 č. j. 23 Cdo 1453/2011-947, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 č. j. 1 Cmo 28/2010-899 a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice, ze dne 1. 10. 2009 č. j. 55 Cm 181/2006-821, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, vedlejší účastnice (společnost DOMEC, s. r. o.) se domáhala žalobou po stěžovatelce zaplacení částky 4.550.752,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty v návaznosti na uzavřenou smlouvu o dílo č. SZPED-CSP2-01 ze dne 10. 6. 2003 a tří dodatků, jejímž předmětem byla rekonstrukce zámku Roztěž s původní dohodnutou cenou 94.996.952,- Kč a termínem dodání díla dle smlouvy o dílo ve znění dodatků 31. 5. 2005. Rozsudkem ze dne 1. 10. 2009 č. j. 55 Cm 181/2006-821 Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, výrokem I. zčásti vyhověl žalobnímu návrhu co do částky 3.913.567,- Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2010 č. j. 1 Cmo 28/2010-899 potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2012 č. j. 23 Cdo 1453/2011-947 odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jejich právní závěry, vztahující se k posouzení vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla vůči objednateli ve smyslu ustanovení §548 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. z."), ve spojení s ustanovením §439 obch. z., nekorespondují s uvedeným zákonem a s ustálenou rozhodovací praxí. Nalézací i odvolací soud tak svůj závěr o nároku vedlejší účastnice na zaplacení ceny díla učinily na základě nesprávné aplikace ustanovení §548 obch. z., které stanoví vznik nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla na okamžik řádného provedení díla, tj. až poté, kdy jsou zhotovitelem odstraněny případné existující vady díla. Soudy srozumitelně a přesvědčivě neodůvodnily, proč považovaly dílo zhotovené vedlejší účastnicí za dokončené a představující tak titul pro vznik nároku na zaplacení ceny díla, když zároveň učinily závěr, že dílo mělo vady a na základě těchto vad přiznaly stěžovatelce právo na slevu z ceny díla. Spokojily se s tím, že vyšly ze zápisu o neexistenci vad díla, jehož nepravdivost a nevěrohodnost byla podle názoru stěžovatelky prokázána již v řízení před soudem první instance.
4. Dovolací soud své závěry v rozhodnutí o dovolání učinil s odkazem na zápisy účastníků o předání díla, přitom naprosto pominul skutková zjištění učiněná v rámci předchozích soudních instancí, že předmět díla měl od počátku až do okamžiku rozhodování soudu první instance vady. Dovolací námitky stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s poukazem na jejich domnělý skutkový charakter, stěžovatelka přitom namítala vnitřní rozpornost a nekonzistentnost závěrů učiněných odvolacím soudem. Stěžovatelka tak považuje závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu a rovněž v jemu předcházejících rozhodnutích obecných soudů za nepřezkoumatelné a tudíž ústavně nekonformní. Vyslovuje přesvědčení, že při posuzování věci obecné soudy nepostupovaly transparentním a dostatečně kvalifikovaným způsobem a v souladu se zásadou rovnosti účastníků. Rozhodnutí soudů podle názoru stěžovatelky plně svědčí ve prospěch vedlejší účastnice, kdy stěžovatelka je naproti tomu považována za účastníka, který je v prodlení s plněním svých smluvních závazků. Obecné soudy tak neposkytly ochranu jejím právům a stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice, sp. zn. 55 Cm 181/2006.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu a po vzetí v úvahu všech stěžovatelkou předložených tvrzení Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že došlo ke tvrzenému porušení jejích základních práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v řízení před obecnými soudy a v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Ze stěžovatelčiných námitek je zřejmé, že se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jejího právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatelka Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
8. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že ačkoliv mělo dílo zhotovené vedlejší účastnicí vady, považovaly je obecné soudy na základě nesprávné aplikace ustanovení §548 obch. z. za dokončené a představující tak titul pro vznik nároku na zaplacení ceny díla. V těchto jejich závěrech, které ignorovaly jí uplatňované námitky, spatřuje stěžovatelka zásah do jejího práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud k těmto stěžovatelčiným námitkám uvádí, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Ústavní soud v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, nález č. 125, str. 281 a násl.). Posláním Ústavního soudu však není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vykládal podzákonné právní předpisy. Pokud jde v posuzované věci o skutkové okolnosti vztahující se k uzavřené smlouvě o dílo, pak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257).
10. Jak Ústavní soud ověřil z napadených rozhodnutí a připojeného spisového materiálu, bylo v posuzované věci nalézacím soudem provedeno podrobné dokazování, z něhož vyplynulo, že dokončení všech částí díla bylo potvrzeno oběma smluvními stranami v předávacím protokolu ze dne 31. 5. 2005 a následně po odstranění drobných vad a nedodělků bylo dne 14. 7. 2005 oběma smluvními stranami konstatováno dokončení díla bez vad a nedodělků. Proto obecné soudy nepřisvědčily stěžovatelce, že by vedlejší účastnice neměla nárok na zaplacení provedeného díla. Pokud jde o přiznání slevy z ceny díla, pak k uplatnění vad díla došlo následně po dokončení díla v říjnu 2005 z titulu uplatnění práva z odpovědnosti za vady zhotoveného díla. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým způsobem vyložily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a učiněných právních závěrech řídily. Jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích (viz č. l. 829-837, 902-903, 948-949), považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou a učiněné právní závěry neshledal nepřiměřené či extrémní nebo svévolné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Stěžovatelka pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, které by přisvědčovaly jí tvrzenému zásahu do jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti.
11. K výkladům právních ustanovení Nejvyšším soudem Ústavní soud obecně uvádí, že ve smyslu §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přísluší Nejvyššímu soudu sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Ústavnímu soudu nenáleží v tomto směru, zejména v oblasti hmotného práva, provádět její korekci.
12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o jí tvrzeném zásahu do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu