ECLI:CZ:US:2013:4.US.4683.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4683/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Marka Koženého, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 č. j. 30 Cdo 1265/2012-102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2011 č. j. 51 Co 357/2011-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2011 č. j. 12 C 2/2007-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 118 000 Kč.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném dokazování zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení shora uvedené částky z titulu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Obvodní soud dospěl k závěru, že v důsledku nesprávného úředního postupu - průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 91/2003 bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, s přihlédnutím k okolnostem případu, závažnosti vzniklé újmy a po zvážení významu řízení pro stěžovatele však považoval za dostatečné a přiměřené poskytnout mu zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud po přihlédnutí ke specifikům řízení a jedinečným skutkovým okolnostem věci shledal dovolání přípustným pouze pro posouzení otázky celkové délky řízení rozdělené na dva samostatné časové úseky a formy poskytnutého zadostiučinění, a po jeho projednání jej zamítl.
Podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i obecným soudům známa.
V ústavní stížnosti stěžovatel argumentoval významem trestního řízení a oponoval závěru, že postačilo vyslovit pouhé konstatování porušení práva. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích dle jeho názoru odůvodňovala zjištěná nečinnost soudu v délce více než jednoho roku a opakovaná vadná rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích; na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na jím označené případy řešené nejen Ústavním soudem [nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) a nález sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), dostupné též, stejně jako rozhodnutí dále citovaná, na http://nalus.usoud.cz], ale i Městským soudem v Praze či Ministerstvem spravedlnosti s tím, že jeho věc je s nimi zcela srovnatelná.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, Ústavní soud akceptuje a má je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010). Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole, a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze postupovaly v mezích zákona a po zjištění, že došlo k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené době, svoje rozhodnutí řádně odůvodnily, včetně závěru o dostatečnosti samotné konstatace porušení práva jako adekvátního zadostiučinění. Jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí. Stejně tak nelze označit za excesivní ani úvahu Nejvyššího soudu o relativně nižším významu řízení pro stěžovatele, když tento význam nebyl odvozován pouze ze samotného charakteru (trestního) řízení, ale i z jedinečných okolností případu. Závěr o povětšině zanedbatelném významu předmětu řízení pro stěžovatele Nejvyšší soud podrobně a logicky odůvodnil a Ústavní soud neshledal nic, co by mu z ústavně právního hlediska vytkl.
Stěžovatelův odkaz na shora označené nálezy neshledal Ústavní soud případným. Ústavní soud v nich zaujal výkladové stanovisko k ustanovení §13 obč. zákona, jímž měl být poměřován (soudy nepřiznaný) nárok na náhradu nemateriální újmy vzniklý před účinností zákona č. 160/2006 Sb. či za podmínek jeho článku II., neboť nárok tohoto charakteru nebylo možné z tehdejšího legislativního pojetí škody podle §442 obč. zákona dovodit. Ústavní soud se též vyslovil k podmínkám přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy poskytující záruky při omezení nebo zbavení osobní svobody, o což však ve stěžovatelově věci nešlo. Odkazy na rozhodnutí Městského soudu v Praze či Ministerstva spravedlnosti se Ústavní soud nezabýval, neboť nebyly pro rozhodnutí ve stěžovatelově věci relevantní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu