ECLI:CZ:US:2000:4.US.470.2000
sp. zn. IV. ÚS 470/2000
Usnesení
IV. ÚS 470/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. 10. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti D. Š., zastoupené Mgr. S. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 28. 5. 2000, čj. 30 Ca 246/2000 - 12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka uvádí, že dne 23. 5. 2000 vydal Úřad městské části Brno-střed (dále jen "Úřad") rozhodnutí, kterým vyslovil zákaz veřejného shromáždění, jehož byla svolavatelkou a jehož konání řádně oznámila tomuto Úřadu dne 23. 5. 2000. Dne 28. 5. 2000 Krajský soud v Brně toto rozhodnutí výše citovaným rozsudkem potvrdil. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na pokojné shromažďování vyplývající z čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Při odůvodňování své stížnosti vychází stěžovatelka z dikce §10 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím ("Národní výbor může shromáždění zakázat, má-li být konáno v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zmařil oznámený účel shromáždění."), na základě kterého byl, podle odůvodnění napadeného rozsudku, zákaz konání shromáždění oprávněný.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že Úřad má možnost, nikoliv povinnost shromáždění, na základě výše uvedeného ustanovení, zakázat. Účelem shromáždění měla být kritika rostoucího negativního vlivu automobilové dopravy na životní prostředí a zdraví lidí v Brně. Jako trasa plánovaného pochodu byla právě z tohoto důvodu záměrně vybrána dopravně nejfrekventovanější místa ve městě. Stěžovatelka tvrdí, že konáním shromáždění na jiném místě by byl zmařen jeho účel, neboť každý úsek plánované trasy měl v jednotlivých lokalitách své opodstatnění. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že z hlediska ochrany práv a svobod druhých, včetně ochrany veřejného pořádku, by bylo opodstatněné konání shromáždění na jiném místě, aniž by byl zmařen jeho účel, a zdůrazňuje, že den a hodinu shromáždění (sobotu podvečer) zvolila právě za účelem vyhnout se nad míru stanovenou zákonem omezování práv a svobod druhých. Pro tento účel rovněž mělo na jeho průběh dohlížet 20 viditelně označených pořadatelů.
Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že z dikce §10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím vyplývá, že zákaz shromáždění na základě tohoto ustanovení je možný mimo jiné jen tam, kde by omezení dopravy a zároveň omezení zásobování bylo v rozporu se zájmem obyvatelstva. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku neuvedl žádné konkrétní okolnosti, kterými by bylo prokázáno, že konáním průvodu na určené trase dojde k omezení zásobování v takovém rozsahu, že by to bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva. Omezení zásobování na tři hodiny (předpokládaná doba shromáždění) je, podle jejího tvrzení, zanedbatelné.
Dále stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že omezení dopravy v důsledku konání shromáždění by bylo v závažném rozporu se zájmem na fungování dopravy v centrální části Brna, neboť průvod měl být veden trasou, která je pro fungování dopravního systému ve městě nejdůležitější a nezbytná. Podle jejího názoru patří navržená trasa pochodu sice k nejdůležitějším, nikoli však k nezbytným. Krátkodobý odklon dopravy by byl, podobně jako při omezení dopravy z jiných důvodů, poměrně snadným a rutinním úkolem Policie ČR, který by na základě zkušeností z jiných podobných akcí poměrně kvalitně zajistilo maximálně dvacet jejích příslušníků. Krajský soud rovněž nedoložil žádným důkazem své tvrzení, že vysoký stupeň motorizace obyvatelstva, jakož i umístění velkých nákupních středisek s celotýdenní prodejní dobou do pozdních večerních hodin na jižním okraji města způsobuje, že i v sobotu odpoledne a navečer jde o dopravně frekventovanou trasu. Stěžovatelka uvádí, že záměrně vybrala ke konání shromáždění takový den a hodinu, aby omezení práv účastníků silničního provozu bylo co nejmenší. Na základě empirických měření bylo totiž zjištěno, že intenzita dopravy na ulici K. v sobotu mezi 17:00 a 18:00 hodinou je nejméně o polovinu nižší, než v běžný pracovní den ve stejnou dobu. Za spekulativní považuje tvrzení, že by v sobotu večer existoval značný tlak na uskutečnění nákupů v obchodních centrech na jihu Brna. Kromě toho do těchto center se lze dostat nejen plánovanou trasou pochodu, ale i jinými cestami.
Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že trasou pochodu projíždějí i vozidla lékařské záchranné služby do úrazové nemocnice a že plánované množství účastníků by bylo způsobilé zastavit dopravu úplně, a to na značné délce a nikoli po bagatelní dobu. Podle jejího názoru lze předpokládat, že svolavatelé velkých akcí mají zabezpečený způsob, jak zajistit volný průjezd vozidel hasičů a lékařů. Rovněž upozorňuje, že sanitní vozy nepřijíždějí do úrazové nemocnice z ulice K., ale z jiných ulic, které by nebyly pochodem nijak dotčeny a které by navíc pravděpodobně sloužily jako součást objízdné trasy po dobu průchodu účastníků shromáždění po ulici K. Stěžovatelka odmítá tvrzení krajského soudu, že plánované množství účastníků by bylo způsobilé zastavit dopravu úplně, a to ve značné délce a po nikoliv bagatelní dobu. Pochodem by totiž rozhodně nedošlo k zastavení prostředků městské hromadné dopravy a cyklistů, tedy nikoliv dopravy úplně. Pochod s počtem cca 800 lidí by byl dlouhý asi 100 až 125 metrů, což není značná délka.
Stěžovatelka uvádí, že ústavní meze shromažďovací svobody jsou zakotveny v čl. 19 odst. 2 Listiny a jejich použití je vázáno na podmínku nezbytnosti. Požadavek nezbytnosti implikuje naléhavou společenskou potřebu, o níž by se v tomto případě rozhodně nejednalo. Úřad postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když omezil ústavou zaručené právo, aniž by předtím navrhl svolavatelce, aby se shromáždění konalo na jiném místě nebo v jinou dobu tak, jak mu to umožňuje zákon o právu shromažďovacím ve svém §8. Z jeho strany tak nebyla podniknuta sebemenší snaha o smírné řešení situace, neboť nenavrhl žádnou jinou variantu řešení. Tuto skutečnost krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela opominul. Stěžovatelka dále tvrdí, že na základě čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla ustanovena. Úřad však neměl v žádné konkrétní skutečnosti opodstatněný důvod a oporu pro úsudek, že zamýšlené shromáždění ohrozí dopravu a zásobování obyvatelstva.
Stěžovatelka dále poukazuje na ustanovení čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého musí zákonná omezení základních práv a svobod platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Ačkoli bylo stěžovatelkou v opravném prostředku uváděno, že v minulosti se na velké části trasy průvodu obdobné akce konaly, nebyl krajský soud schopen se s touto námitkou, připomínající porušení uvedeného principu rovnosti, ve svém výroku vypořádat. Krajský soud rovněž nevzal při přezkoumávání rozhodnutí Úřadu v úvahu, že toto rozhodnutí bylo odůvodněno zcela nedostatečně a místo přezkumu správního rozhodnutí nahrazuje chybějící odůvodnění vlastními názory. Nejde tedy v pravém slova smyslu o přezkoumání správního rozhodnutí.
Závěrem stěžovatelka uvádí, že zákaz výkonu ústavního práva by měl být výjimečným a zcela krajním prostředkem státní moci, který je používán pouze v nevyhnutelných případech a na podkladě závažných a náležitě konkretizovaných důvodů. Pokud by byl akceptován postoj krajského soudu i Úřadu, užitý v tomto případě, bylo by ze stejných důvodů možno zakázat prakticky libovolné veřejné shromáždění občanů a systematicky omezovat jejich ústavní právo shromažďovací. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud nesprávnou aplikací ustanovení §10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím porušil její ústavně zaručené právo pokojně se shromažďovat zakotvené v čl. 19 Listiny.
Z obsahu spisu sp. zn. 30 Ca 246/2000 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že dne 22. 5. 2000 bylo Úřadu městské části Brno-střed doručeno oznámení veřejného shromáždění ve smyslu §5 zákona č. 84/1990 Sb. Svolavatelkou oznamovaného shromáždění byla stěžovatelka D. Š. Dne 23. 5. 2000 vydal Úřad rozhodnutí, ev. č. OO/KT/0231, kterým vyslovil zákaz konání tohoto shromáždění - pouličního průvodu. Dne 24. 5. 2000 podala stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně. Dne 28. 5. 2000 vydal Krajský soud v Brně rozsudek, č.j. 30 Ca 246/2000 - 12, kterým rozhodnutí Úřadu potvrdil.
Dle názoru Ústavního soudu je ústřední spornou otázkou to, kam až sahá právo občanů pokojně se shromažďovat. Jde tedy o meze tohoto ústavně zaručeného práva, které upravuje čl. 19 odst. 2 Listiny tak, že ho v případě shromáždění na veřejných místech lze zákonem omezit, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. V tomto případě takové zákonné omezující ustanovení představuje již výše citovaný §10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím. Ústavní soud by mohl zasáhnout a zrušit rozhodnutí obecného soudu tam, kde by interpretace daného zákonného omezení vybočovala z ústavních mezí, tj. výsledek použití takového zákonného ustanovení by představoval závažnější omezení ústavně zaručeného práva, než jaký připouští samotné ústavní meze tohoto práva. Ústavnímu soudu naopak nepřísluší posuzovat interpretaci zákona, učiněnou obecným soudem, pokud její výsledek není v rozporu s ustanoveními ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud má za to, že krajský soud při interpretaci a aplikaci ustanovení §10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím nevybočil z ústavních mezí a že k omezení ústavně zaručeného práva stěžovatelky pokojně se shromažďovat došlo v souladu s čl. 19 odst. 2 Listiny.
Ke konkrétním skutečnostem, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, je třeba uvést následující. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že konáním shromáždění na jiném místě než na dopravně nejfrekventovanějších trasách v Brně by byl zmařen oznámený účel shromáždění. Proti rostoucímu negativnímu vlivu automobilové dopravy na životní prostředí a zdraví lidí v Brně lze protestovat se stejným úspěchem i na dopravně méně frekventovaných místech města, než je trasa navržená stěžovatelkou. Ústavní soud se přiklání k názoru krajského soudu, že pochod z Moravského náměstí ulicemi mimo nejdůležitější dopravní trasy by byl uskutečnitelný a dostatečně by i umožňoval naplnění účelu shromáždění.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že k zákazu shromáždění podle §10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím je nutné, aby plánovaným shromážděním byla omezena doprava a zároveň i zásobování, obojí v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva. Tento přísně jazykový výklad zmíněného ustanovení by vedl k situacím, kdy by nebylo možno zakázat shromáždění, ačkoli by omezovalo dopravu do míry výrazně poškozující zájmy obyvatelstva, jen z toho důvodu, že zásobování by bylo omezeno jen minimálně. Proto je třeba užít spíše teleologického výkladu a vzít v úvahu účel celého ustanovení, jímž je ochrana zájmů obyvatelstva. Dalším významným faktem je, že pojem "zásobování" představuje vlastně podmnožinu pojmu "doprava". Z těchto důvodů má Ústavní soud za to, že sousloví "omezení dopravy a zásobování" nelze dělit na dvě složky, ale je třeba ho vykládat komplexně.
Ústavní soud se zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že plánovaná trasa průvodu je pro fungování dopravního systému v této části města nezbytná. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že intenzita dopravy je zde v sobotu večer zcela nepochybně nižší, než ve všední dny ve stejnou dobu. Je samozřejmé, že mohou nastat okolnosti, z důvodu kterých je třeba tuto trasu pro dopravu uzavřít. Jde buď o případy havárií nebo o situace, kdy veřejný zájem na konání určité akce převažuje nad zájmem plynulosti dopravy ve městě a z toho plynoucích zájmů obyvatel. Takové situace nastávají zejména tehdy, nelze-li tuto akci, vyžadující dopravní omezení, konat na jiném místě. Již výše bylo uvedeno, že Ústavní soud stěžovatelkou svolané shromáždění za takovou akci nepovažuje.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku netvrdil, že právě v sobotu večer by existoval značný tlak na uskutečnění nákupů v obchodních centrech na jihu Brna, pouze existenci těchto center použil jako jeden z argumentů odůvodňujících vysokou frekvenci dopravy v místech plánovaného shromáždění v této době. Je nepochybné, že jakékoli dopravní omezení v blízkosti úrazové nemocnice ztíží mimo jiné i příjezd vozidel lékařské záchranné služby. Jednak z důvodů samotné dopravní uzávěry a jednak kvůli zvýšené hustotě provozu na přilehlých ulicích, kam by byla doprava pravděpodobně odkloněna. Za opodstatněné považuje Ústavní soud tvrzení krajského soudu, že plánované množství účastníků by bylo způsobilé zastavit dopravu úplně, a to ve značné délce a po nikoliv bagatelní dobu. Je nepochybné, že průvod osmi set účastníků by vyžadoval úplné zastavení dopravy a délka trasy, na které by bylo nutno dopravu zastavit, se v žádném případě nerovná délce průvodu. Tři hodiny, což byla plánovaná doba pochodu, skutečně nelze považovat za bagatelní dobu.
Skutečnost, že Úřad nenavrhl stěžovatelce variantní způsob řešení, jak mu to umožňuje §8 zákona o právu shromažďovacím, mu lze sice vytknout, ovšem zákon mu učinění takového návrhu pouze umožňuje, a nikoli ukládá jako povinnost. K tvrzení stěžovatelky, že na se na velké části trasy pouličního průvodu obdobné akce již v minulosti konaly, je třeba uvést, že každou akci je nutno posuzovat individuálně, a není tedy možné se dovolávat této skutečnosti jako argumentu pro povolení shromáždění svolané stěžovatelkou. Ústavní soud má za to, že byly naplněny podmínky ustanovení §10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím a že Úřad při jeho aplikaci a krajský soud při přezkoumávání rozhodnutí Úřadu nevybočily z ústavních mezí a právo stěžovatelky pokojně se shromažďovat nebylo dotčeno.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 19. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu