ECLI:CZ:US:2017:4.US.483.17.1
sp. zn. IV. ÚS 483/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti V. Č., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 500/2016, usnesení Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Hradec Králové ze dne 30. 9. 2016, č. j. NCOZ-1651-361/TČ-2016-417503, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 499/2016, a usnesení Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Hradec Králové ze dne 30. 9. 2016, č. j. NCOZ-1651-362/TČ-2016-417503, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností společně napadá dvě samostatná řízení, v nichž byly ve věci trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti podle §79f odst. 1 a §79d zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění do 31. 1. 2017, nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele (obviněného).
Usneseními Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, expozitury Hradec Králové ze dne 30. 9. 2016, č. j. NCOZ-1651-361/TČ-2016-417503, a ze dne 30. 9. 2016, č. j. NCOZ-1651-362/TČ-2016-417503, byly zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti pozemky a budovy stěžovatele. Policejní orgány totožně odůvodnily rozhodnutí tak, že stěžovatel se měl úmyslně dopustit podvodu (blíže specifikováno v napadených rozhodnutích), z něhož měl majetkový prospěch, který se nepodařilo dohledat, a proto byla zajištěna náhradní hodnota podle §79f odst. 1 trestního řádu; navíc jiní spoluobvinění již svůj majetek stihli převést do vlastnictví blízkých osob a nelze tak vyloučit, že by i stěžovatel postupoval obdobně.
Krajský soud v Brně usneseními ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 500/2016, a ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 499/2016, zamítl stížnosti pro nedůvodnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V obou případech rozhodnutí odůvodnil tím, že: "stěžovatel se měl dopustit podvodného jednání, kterým byla způsobena škoda a ze které měl mít majetkový prospěch, který je považován za výnos z trestné činnosti, ale tyto finanční prostředky nebyly policejními orgány dohledány, takže lze důvodně předpokládat, že již byly stěžovatelem spotřebovány nebo vyvedeny mimo dosah policejních orgánů." Bylo proto podle odvolacího soudu namístě zajistit náhradní hodnotu; zvolenému postupu policejních orgánů nelze nic vytknout. Hodnota zajištěných nemovitostí zjevně nedosahuje výše způsobené škody, a to ani v součtu zajištěných hodnot u ostatních spoluobviněných.
Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž i zásah do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že jeho majetek byl zajištěn v rozporu se zákonem, namítá, že policejním orgánům se nepodařilo prokázat jeho majetkový prospěch z trestné činnosti, neboť ten měl plynout pouze společnosti FVE SUN VIK 2 s. r. o. Krajský soud v Brně dále nekriticky převzal závěry policejních orgánů. Podle stěžovatele je možné zajistit pouze majetek, který je výnosem z trestné činnosti, a rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Konečně je přesvědčen, že došlo k neproporcionálnímu zásahu do jeho vlastnického práva, jelikož mu byl zajištěn veškerý majetek, aniž by policejní orgán uvedl tomu odpovídající výši výnosu stěžovatele z trestné činnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Ústavní soud se ústavností zajištění náhradní hodnoty podle §79f trestního řádu ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval a v posuzované věci neshledal důvod k odklonu od závěrů dříve vyslovených; dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [srovnej např. usnesení ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3713/16, usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1416/16, usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 306/16, (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Stěžovatelem namítané právo na spravedlivý proces zajišťuje spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit zákonnost vydaných rozhodnutí za předpokladu, že jimi nebylo porušeno ústavně zaručené právo či svoboda (srovnej např. usnesení ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000).
Policejní orgány i Krajský soud v Brně svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, postupovaly v souladu se zákonem a s respektem k ústavním právům stěžovatele. Podle §79f odst. 1 trestního řádu je možné zajistit náhradní hodnotu, nelze-li zajistit vlastní výnosy z trestné činnosti. V trestním řízení byla prokázána škoda 56 930 473,85 Kč (respektive 95 585 491 Kč) způsobená spoluobviněnými, mezi něž patří i stěžovatel, přičemž tyto finanční prostředky představují výnos z trestné činnosti, který není možné dohledat; proto byly zajištěny náhradní pozemky a budovy ve vlastnictví stěžovatele. Hodnota zajištěných pozemků a budov zcela zjevně nedosahuje výše výnosu z trestné činnosti, jak správně poznamenal Krajský soud v Brně.
Z pohledu ústavně právního je podstatné, že napadená rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou projevem svévole. Institut zajištění náhradní hodnoty představuje legitimní výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty navíc vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci; stěžovatele jím nikdo trvale majetku nezbavuje.
Za daného stavu věci neshledal Ústavní soud v postupu Policie ČR ani Krajského soudu v Brně stěžovatelem namítané zkrácení v jeho zaručených právech. Řízení proběhlo v souladu s procesními předpisy (čl. 36 Listiny) a orgány činné v trestním řízení v něm legitimně aplikovaly ustanovení o zákonné výluce z ochrany vlastnického práva (čl. 11 Listiny).
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu