ECLI:CZ:US:2002:4.US.487.02
sp. zn. IV. ÚS 487/02
Usnesení
IV. ÚS 487/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 10 Ca 61/2002, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byly zamítnuty žaloby na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2001, čj. 5570/130/2001 a čj. 5571/130/2001, jimiž nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Finančního úřadu v Táboře ze dne 15. 2. 2001, čj. 24635/01/110917/4627 a čj. 24661/01/110917/4627, kterými byl vyměřen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za srpen 1999 ve výši 485.707,- Kč a za měsíc září 1999 ve výši 443.563,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí plný text odůvodnění žaloby s tím, že trvá na všech námitkách vznesených proti napadeným rozhodnutím finančního ředitelství a činí je součástí ústavní stížnosti a cituje obsah odůvodnění napadeného rozsudku.
Uvádí, že výpovědi svědků považuje za procesně nepoužitelné, neboť tito nebyli řádně poučeni, když se jim nedostalo poučení o tom, že se nepravdivou výpovědí mohou dopustit trestného činu, zejména trestného činu křivého obvinění, trestného činu pomluvy, trestného činu poškozování cizích práv apod., případně se nepravdivou nebo neúplnou výpovědí mohou dopustit přestupku. Nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého nedostatek poučení svědka neznamená zásah do subjektivních práv žalobce (stěžovatele), ale svědka.
Dále nesouhlasí se závěrem soudu, že v řízení nedošlo k porušení §16 odst. 4 písm. e) zák. č. 337/1992 Sb., neboť o nadměrném odpočtu bylo rozhodováno ve vyměřovacím řízení a nikoliv po provedené daňové kontrole. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 54/01, a zdůrazňuje, že pokud je v daňovém řízení prováděn výslech svědka, musí daňovému subjektu umožnit se takového úkonu účastnit.
Za správné nepovažuje ani závěry soudu, že v případě výpovědi svědka M. S. se nejednalo o výpověď v řízení před finančním úřadem, ale o podání vysvětlení, učiněné před Celním úřadem v Písku, které bylo v daňovém řízení použito jako listinný důkaz. Uvedený postup, který není možný ani v trestním řízení, kdy by svědek musel být vyslechnut v hlavním líčení, považuje stěžovatel za obcházení zákona.
Dále nesouhlasí, že s tím, že dle názoru soudu ve vazbě na zásadu hospodárnosti není povinností správce daně provést veškeré důkazy navrhované daňovým subjektem, neboť tím by bylo ztěžováno důkazní břemeno na straně daňového subjektu.
Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že Policie ČR odložila podnět k trestnímu stíhání, podaný v souvislosti s daňovým řízením Finančním úřadem v Táboře, kdy policejní orgány hodnotily stejné důkazní prostředky odlišně od finančního úřadu.
Stěžovatel zpochybnil i správnost postupu soudu, který spojil ke společnému projednání dvě věci a téhož dne o nich rozhodl meritorním rozsudkem, čímž dle jeho názoru nebyl poskytnut prostor pro samotné řízení v meritu věci.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že stěžovatel byl uvědomován o termínech jednání a výslechů svědků se zúčastnil. Vyslýchaní svědci byli poučeni podle §8 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb. Nebylo mu nijak bráněno uplatňovat návrhy na doplnění dokazování a předkládat listiny, se kterými se správní orgány také seznámily. Podstatné je, že se mu těmito důkazy nepodařilo prokázat, že nakoupil předmětné zboží od jím uvedených subjektů, které měly být plátci daně z přidané hodnoty.
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedlo, že při dokazování se řídilo ust. §31 zák. č. 337/1992 Sb. a §2 a §3 cit zák., ze kterých vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, umožňující správci daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků. Není povinen vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch poplatníka ani respektovat všechny důkazy předložené nebo navržené daňovým subjektem.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 61/2002, Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení bylo posouzení zákonnosti platebních výměrů, kterými byl na základě vytýkacího řízení stěžovateli vyměřen podle §19 odst. 2 zák. č. zák. č. 588/1992 Sb. nadměrný odpočet z daně z přidané hodnoty za měsíce srpen a září 1999 odlišně od nároku uplatněného stěžovatelem. Soud se neztotožnil s žalobními námitkami stěžovatele, týkajícími se tvrzeného neprocesního způsobu provádění výslechu svědků, neboť, jak zjistil z protokolů o výpovědi jednotlivých svědků, dostalo se jim řádného poučení ve smyslu §8 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., a úkolem finančních orgánů není v souvislosti s poučením podřazovat event. počínání svědků jednotlivým ustanovením trestního řádu. Skutečnost, že svědci nebyli poučeni o tom, že se mohou dopustit přestupku, neznamená, že svědecká výpověď nemá hodnotu důkazu. Případná nedostatečnost poučení svědka neznamená zásah do subjektivních práv žalobce, ale zásah do takovýchto práv svědka, pokud by v souvislosti s podanou svědeckou výpovědí bylo zahájeno řízení pro přestupek.
Soud konstatoval, že výslech svědků byl proveden v souladu se zákonem. Stěžovatel byl o termínech výslechů svědků informován a zúčastnil se jich. Pokud jde o výslech svědků J. F. a Ing. M. Š., tito nebyli pro účely vyměření daně z přidané hodnoty a za zdaňovací období srpna a září vyslýcháni. V případě vysvětlení podaného M. S. se nejednalo o výpověď svědka před finančním úřadem, ale o písemný záznam vysvětlení, učiněného jmenovaným v celním řízení před celním úřadem, který byl správci daně spolu s ostatními písemnosti poskytnut celním úřadem. Využití podkladů celního úřadu jako listinných důkazů umožňuje ust. §31 odst. 4 zák .č. 337/1992 Sb.
Soud dále dovodil, že s ohledem na §2 odst. 2 a §31 odst.2 zák .č. 337/1992 Sb., povinností správce daně není provést veškeré důkazy navržené daňovým subjektem, ale je nutné provést důkazy, které mohou přispět k správnému stanovení daně. Úprava dokazování je v zák. č. 337/1992 Sb. dostatečně upravena a není nutné se dovolávat podpůrné aplikace trestního řádu, jak činí stěžovatel. Nicméně, jak soud zjistil, správce daně se s obsahem listin, stěžovatelem v řízení průběžně dodatečně předkládaných, seznámil a při hodnocení je vzal v úvahu, neboť uvedl, že obsah těchto písemností důkazní situaci nezměnil.
Krajský soud po provedeném řízení dospěl k shodnému závěru jako správce daně, totiž, že stěžovatel neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v jím požadované výši, neboť stěžovatel neprokázal, že přijal zboží od osoby uvedené v jím předložených dokladech a jím předložené doklady nelze považovat za daňové doklady ve smyslu §12 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb., čímž nesplnil podmínky ust. §19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisem krajského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná. Úkolem Ústavního soudu totiž není posuzování stanovisek a výkladů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, či jejich právních úvah a závěrů, pokud nejde o otázky základních práv a svobod, stejně jako se zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti však právě jsou, jak ostatně stěžovatel sám uvádí, tytéž námitky, které uplatnil již ve správním řízení i v řízení před soudem, přičemž v jím tvrzených nedostatcích řízení spatřuje zejména porušení práva na spravedlivý proces.
Jak již Ústavní soud judikoval ve svých předchozích rozhodnutích, právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Z rozhodnutí správních orgánů založených v soudním spisu, jakož i ze žaloby, je zřejmé, že stěžovateli bylo v rámci správního řízení umožněno bránit svá práva a předkládat důkazy, navrhované k jeho tvrzením. Stejně tak jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokázání skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud připomíná, že není v jeho pravomoci toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu ( event, správních orgánů) byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění příslušného rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování a byly vzaty v úvahu i stěžovatelem dodatečně předkládané důkazy a závěry orgánů veřejné moci, učiněné na základě provedeného dokazování, nelze považovat za závěry těmto důkazům ve výše uvedeném smyslu odporující nebo z nich nevyplývající.
Z odůvodnění rozhodnutí pak vyplývá, že soud v souladu s §249 odst. 2 o.s.ř. žalobu stěžovatele přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních námitek, kterými se náležitě zabýval a posléze své rozhodnutí řádně odůvodnil, neboť uvedl, z jakých důvodů považoval názor správce daně, dle kterého stěžovatel neprokázal, že předmětné zboží koupil od plátce daně z přidané hodnoty, a nesplnil tak podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu ust. §19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb. a §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., za zákonu odpovídající. (Stejně jako jeho postup při provádění dokazování, včetně výslechu svědků). Rovněž uvedl o jaká další ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty a zákona o správě daní a poplatků opřel své rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí vyložil obsah §19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb., stanovící povinnosti plátce prokazovat nárok na odpočet daně a principy a zásady daňového řízení, upravené v zák. č. 337/1992 Sb., aplikované na daný případ.
S ohledem na podrobné a přiléhavé odůvodnění rozhodnutí krajského soudu nepovažuje Ústavní soud za nutné se k jednotlivým námitkám, s ohledem na jejich totožnost s námitkami žalobními, duplicitně vyjadřovat.
Vzhledem k tomu, že obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy či správní orgány svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost k ústavní stížnosti.
K námitce stěžovatele zpochybňující spojení žalob ke společnému projednání a rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že uvedený postup je v souladu s §112 odst. 1 o.s.ř., přičemž zahrnutí výroku o spojení řízení do rozsudku není v rozporu s §157 odst. 1 o.s.ř.
K odkazu na nález Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 54/01, učiněnému v souvislosti s tvrzením soudu, že k porušení §16 odst. 4 písm. e) zák. č. 337/1992 Sb. nemohlo dojít, neboť o nadměrném odpočtu bylo rozhodováno ve vyměřovacím řízení a nikoliv po provedené daňové kontrole, Ústavní soud uvádí, že soud se vyjadřoval ke konkrétnímu tvrzení stěžovatele o porušení právě tohoto ustanovení, týkajícího se daňové kontroly, a pro věc je navíc podstatné, že stěžovatelem uvádění svědci, jejichž výslechu dle svého tvrzení nemohl být přítomen, k projednávanému zdaňovacímu období vyslýcháni nebyli.
Pokud jde o rozhodnutí policie ze dne 26. 6. 2002, o odložení trestního oznámení na stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že není oprávněn dodatečně zohledňovat stanovisko orgánu činného v trestním řízení, který posuzoval jednání stěžovatele z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby dle §148 tr. ř. a trestného činu podvodu dle §250 tr. ř., když správní soud ještě před jeho vydáním přezkoumal zákonnost rozhodnutí správce daně o uložení daňové povinnosti.
K čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel rovněž dovolává, Ústavní soud dodává, že se jedná o kompetenční ustanovení, které základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje, ale ve kterém je uznána nezbytnost vybírání daní jen na základě zákona. Jestliže je tedy daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jak je tomu v souzené věci, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem, přičemž z výše uvedeného vyplývá, že nebyla shledána ani neústavnost interpretace příslušných zákonných ustanovení.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu