ECLI:CZ:US:2000:4.US.495.2000
sp. zn. IV. ÚS 495/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti a návrhu mjr. JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, proti rozhodnutí ředitele Správy Středočeského kraje Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 2/95, ze dne 5. ledna 1995, ve spojení se služebním hodnocením Okresního ředitelství Policie ČR Praha - západ, ze dne 14. listopadu 1994, spojené s návrhem na zrušení části zákona, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 16. srpna 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, ve kterém navrhovatel s odvoláním na napadená rozhodnutí požadoval zrušení ustanovení §250i odst. 1, věta za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), a současně požadoval zrušení zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o služebním poměru"). Na základě výzvy ze dne 14. září 2000 pak doplnil svoje podání, a upřesnil požadavek zrušit ustanovení §17 odst. 1 lit. c) a ustanovení §106 odst. 1 lit. c) zákona o služebním poměru.
Ústavní stížnost je vybudována na argumentaci, která nerozlišuje, že některé její části byly uplatněny již v jiných řízeních, a to jak před obecnými soudy, tak i před Ústavním soudem (IV. ÚS 307/95; III. ÚS 129/98 a I. ÚS 535/99).
Jádro podání tvoří výtky proti postupu Městského soudu v Praze, který usnesením ze dne 28. června 1995, pod sp. zn. 38 Ca 40/95, zastavil řízení o žalobě stěžovatele. Zde nutno konstatovat, že toto rozhodnutí nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu pro uplynutí lhůty stanovené §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). V této části je tedy důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti opřen o ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona. Totéž se týká i dalších rozhodnutí, na toto rozhodnutí, dle stěžovatele, navazujících a vyjmenovaných v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2000, sp. zn. 38 Ca 296/97. Zrušení tohoto usnesení se stěžovatel výslovně nedomáhá (ač by jedině zde byla lhůta dodržena), třeba však uvést, že i kdyby tak učinil, jednalo by se evidentně o stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť postup soudu byl zcela zjevně v souladu s platnou právní úpravou.
Pokud jde o další řízení vedené před Městským soudem v Praze, stěžovatel sám uvádí, že tato dosud probíhají, a v této části tedy jde evidentně o ústavní stížnost nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona.
Z výše uvedených důvodů nelze vyhovět ani návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, neboť takový postup nápravy lze využít jen v případech, kdy přichází v úvahu meritorní rozhodnutí Ústavního soudu.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě odmítnutí ústavní stížnosti, sdílí její osud i případný, s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Kromě toho je tento návrh shodný s návrhem téhož stěžovatele vedeným pod sp. zn. I. ÚS 535/99 a měl by proto být odmítnut i z tohoto důvodu, tedy pro překážku litispendence (§35 odst. 2 zákona).
Ústavní soud dále poznamenává, že část pátá občanského soudního řádu, o správním soudnictví, je napadená několika návrhy na zrušení jejich jednotlivých ustanovení i celé této části a bude předmětem posouzení Ústavního soudu v dohledné době.
S ohledem na všechny uvedené okolnosti nezbylo než stížnost a návrh s ní spojený odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 lit. b) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu