ECLI:CZ:US:2009:4.US.505.09.1
sp. zn. IV. ÚS 505/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Byty Praha, s. r. o., se sídlem Svatoslavova 370/23, Praha 4, zastoupené JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem Ulrychova 5, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 181/2008-113 ze dne 4. 11. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 33 Cm 208/2005-92 ze dne 27. 3. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 6. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejich příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 33 Cm 208/2005-92 ze dne 27. 3. 2008 bylo rozhodnuto o žalobě obchodní společnosti IMPACT-CORTI, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 238. 000,- Kč s příslušenstvím tak, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejší účastnici úrok z prodlení ve výši 8,75% ročně z částky 238.000,- Kč, a to za dobu od 28. 6. 2005 do 9. 11. 2005, a na nákladech řízení částku 43.707,75 Kč (výrok I.). Řízení o zaplacení částky 238.000,- Kč bylo zastaveno (výrok II.) a vedlejší účastnici byl vrácen soudní poplatek (výrok III.). K odvolání stěžovatelky byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 3 Cmo 181/2008-113 ze dne 4. 11. 2008 změněn výrok I. rozsudku městského soudu tak, že se žaloba v této části zamítá. Vrchní soud dále opravil výši nákladů řízení před soudem prvního stupně na 43.672,05 Kč a uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 3.900,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, přičemž uvedla, že vedlejší účastnice opřela svou žalobu o tvrzení, že se stěžovatelka čestným prohlášením ze dne 27. 5. 2005 zavázala zaplatit provizi ve výši 200.000,- Kč plus DPH. Z obsahu čestného prohlášení ovšem vyplývalo, že povinnost stěžovatelky uhradit předmětnou částku byla vázána na předložení výpisu z katastru nemovitostí, splňujícího specifikované náležitosti. Dne 11. 8. 2005 vystavila vedlejší účastnice fakturu na částku 238.000,- Kč, jíž stěžovatelka odmítla zaplatit, a to mimo jiné i z důvodu nesplnění podmínek uvedených v čestném prohlášení, neboť k faktuře nebyl přiložen příslušný výpis z katastru nemovitostí. Na základě dohody ze dne 9. 11. 2005 stěžovatelka požadovanou částku uhradila a vedlejší účastnice vzala žalobu zpět, přičemž nadále požadovala pouze úroky z prodlení. Obecné soudy o žalobě rozhodly jak uvedeno výše, přičemž vrchní soud ve vztahu k měnícímu výroku konstatoval, že stěžovatelka nebyla v prodlení s plněním svého závazku, neboť právo vedlejší účastnice požadovat po stěžovatelce plnění vzniklo až dne 30. 10. 2005 a uhradila-li stěžovatelka požadovanou částku dne 9. 11. 2005, učinila tak ve lhůtě splatnosti. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu tedy vyplývá, že žaloba byla vedlejší účastnicí podána předčasně. Dle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), hradí náklady soudního řízení v případě jeho zastavení ten z účastníků, který zastavení zavinil. V projednávané věci uložily obecné soudy stěžovatelce povinnost hradit náklady řízení i přesto, že svým chováním nezavdala žádnou příčinu k podání žaloby a stejně tak nezavinila, že řízení muselo být v rozsahu jistiny zastaveno. Stěžovatelka spatřovala v postupu obecných soudů porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť odůvodnění rozsudku vrchního soudu stran náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně se nacházelo v příkrém rozporu s odůvodněním rozhodnutí o meritu věci. Dle stěžovatelky bylo rozhodující, že v době podání žaloby, tzn. ke dni 31. 10. 2005, nebyla ještě předmětná faktura splatná, přičemž stěžovatelce nelze přičítat k tíži, že ji následně po dohodě s vedlejší účastnicí uhradila. Jestliže by byl akceptován postup obecných soudů, znamenalo by to, že věřitel by mohl podat žalobu i před splatností faktury, s tím, že pokud by tuto dlužník řádně uhradil, byla by žaloba vzata zpět a žalobci by byla přiznána náhrada nákladů řízení. Takový postup obecných soudů by dle názoru stěžovatelky byl nepochybně v rozporu s principem právní jistoty i s dalšími principy právního státu. V projednávané věci proto měla být přiznána náhrada nákladů řízení stěžovatelce, neboť byla v řízení zcela úspěšná; žaloba proti ní byla podána předčasně a ve vztahu k úroku z prodlení byla rovněž zamítnuta. V závěru stěžovatelka odkázala stran nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu i při rozhodování o nákladech řízení na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 401/06 a navrhla, aby Ústavní soud rozsudek vrchního soudu č. j. 3 Cmo 181/2008-113 ze dne 4. 11. 2008 a rozsudek městského soudu č. j. 33 Cm 208/2005-92 ze dne 27. 3. 2008 zrušil.
II.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení o ústavní stížnosti, aby se k jejímu obsahu vyjádřili.
Městský soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelka logicky argumentuje rozporem mezi vysloveným právním názorem a rozhodnutím o nákladech řízení, neboť neproběhla-li marně lhůta splatnosti, byla žaloba podána předčasně a tedy se nejednalo o návrh podaný důvodně. Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že posuzoval podmínky naplnění předpokladů ustanovení §146 odst. 2, věty druhé, občanského soudního řádu, výlučně z procesního hlediska. Byla-li žaloba podána dne 1. 11. 2005 a zaplatila-li stěžovatelka žalovanou částku dne 9. 11. 2005, byla to ona, kdo svým chováním přivodil zpětvzetí žaloby a zastavení řízení, proto jí soud dle uvedeného ustanovení uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Stěžovatelka dle názoru vrchního soudu dostatečně nerozlišovala právo na zaplacení žalované částky od práva na úhradu úroků z prodlení. Procesní obrana stěžovatelky spočívala v tvrzení, že faktura neměla potřebné přílohy, proto se jejím nezaplacením nemohla dostat do prodlení. V tomto ohledu dal vrchní soud stěžovatelce za pravdu a promítl tuto skutečnost i do výroku o nákladech odvolacího řízení. Právem vedlejší účastnice na zaplacení částky 238.000,- Kč se vrchní soud nezabýval, neboť tento nárok byl stěžovatelkou uspokojen a řízení bylo ve vztahu k němu pravomocně skončeno. Ostatně i v případě převzetí argumentace stěžovatelky stran splatnosti faktury bylo zřejmým, že právo vedlejší účastnice na zaplacení provize vzniklo před podáním žaloby. Vrchní soud dále konstatoval, že kdyby vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, spojených s uplatněním nároku na zaplacení částky 238.000,- Kč nepřiznal, porušil by její ústavně zaručená práva. Stěžovatelčinu tvrzení, že v řízení byla plně úspěšná, nebylo možno přisvědčit, neboť v takovém případě by musela být žaloba o zaplacení částky 238.000,- Kč zamítnuta, což se nestalo. V závěru vrchní soud poukázal na nesoulad mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním a citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 a III. ÚS 191/06, přičemž vyslovil přesvědčení, že požadavkům v nich formulovaným dostál. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta. Vedlejší účastnice se ztotožnila s odůvodněním rozsudku vrchního soudu a shodně s vyjádřením tohoto soudu poukázala na nutnost posuzovat zavinění ve smyslu §146 odst. 2 občanského soudního řádu z procesního hlediska. Rovněž vyslovila přesvědčení, že v řízení nedošlo k žádnému pochybení, majícímu potenciálně za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a odůvodňující zásah Ústavního soudu do sporu o náklady řízení. Rovněž vedlejší účastnice navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice, nicméně ta svého práva vyjádřit se k jejich obsahu ve stanovené lhůtě nevyužila.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas, s výjimkou níže uvedenou byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejprve je třeba podotknout, že byť se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti domáhala zrušení rozsudku vrchního soudu č. j. 3 Cmo 181/2008-113 ze dne 4. 11. 2008 a rozsudku městského soudu č. j. 33 Cm 208/2005-92 ze dne 27. 3. 2008 v celém rozsahu, z odůvodnění její stížnosti je patrno, že tato směřovala toliko vůči výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (část výroku I. rozsudku městského soudu ve spojení s opravným výrokem rozsudku vrchního soudu). Ve zbývající části, tzn. ve výrocích, jimiž bylo řízení zastaveno (výrok II. rozsudku městského soudu), jimiž byl vedlejší účastnici vrácen soudní poplatek (výrok III. rozsudku městského soudu) a jímž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení a nákladech odvolacího řízení (část výroku I. rozsudku městského soudu ve spojení s měnícím výrokem rozsudku vrchního soudu), ostatně nebyla ústavní stížnost způsobilá věcného projednání. Co se týče výroku o zastavení řízení, proti tomu nebylo podáno odvolání, jak je patrno z upřesnění odvolacího petitu stěžovatelkou, zachyceného v protokolu o jednání ze dne 4. 11. 2008. Ve vztahu k tomuto výroku tedy nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které stěžovatelce zákon k ochraně jejích práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Výrok, jímž byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice o zaplacení úroků z prodlení a výrok o vrácení soudního poplatku vedlejší účastnici, pak neměly žádné negativní dopady do právní sféry stěžovatelky, tato je tedy ve vztahu k návrhu na jejich zrušení osobou zjevně neoprávněnou.
Pokud jde o meritum ústavní stížnosti, tzn. o výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do kompetence obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze tehdy, jestliže by jimi bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal.
Vrchní soud správně dovodil, že při rozhodování o nákladech řízení bylo v předmětné věci s ohledem na znění ustanovení §146 odst. 2 třeba zkoumat procesní zavinění stran sporu a dospěl rovněž ke správnému závěru, pokud šlo o otázku, komu toto zavinění přičíst. Procesním zaviněním je míněno zavinění, posuzované výlučně z procesního hlediska, tedy z hlediska výsledku řízení. Jestliže stěžovatelka dobrovolně splnila to, co bylo v žalobě požadováno, bylo nutno takovou žalobu z hlediska procesního považovat za důvodnou, a to bez ohledu na okolnosti, které stěžovatelku k plnění vedly. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že žaloba byla dle názoru vrchního soudu podána předčasně.
Namítala-li stěžovatelka, že v případě mechanické aplikace ustanovení §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu by mohlo ze strany oprávněných osob docházet k šikanóznímu podávání žalob v době těsně předcházející splatnosti pohledávek, je možno poukázat na ustanovení §150 občanského soudního řádu, dle nějž existují-li důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jestliže by tedy obecné soudy dospěly k závěru o zneužití práva ze strany žalobce, mohly by na toto reagovat cestou nepřiznání nákladů řízení. V nyní projednávané věci se stěžovatelka aplikace §150 občanského soudního řádu nedomáhala, přičemž z výjimečné povahy tohoto ustanovení vyplývá, že není povinností soudu, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k aplikaci tohoto ustanovení nepřistoupil (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 397/05, I. ÚS 389/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jestliže obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí ustanovení §150 občanského soudního řádu výslovně nezmínily, lze argumentem a contrario dovodit implicitní závěr o nenaplnění podmínek aplikace tohoto ustanovení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2199/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že i pro rozhodování, zda soud využije svého moderačního práva, platí, že Ústavní soud by byl oprávněn do úvah obecného soudu zasáhnout pouze v případě zjevně svévolné aplikace, resp. zjevně svévolného neaplikování, předmětného ustanovení. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Vedlejší účastnice podala žalobu, neboť byla přesvědčena, že má vůči stěžovatelce splatnou pohledávku. Tento názor ostatně sdílel rovněž městský soud, který vyhověl žalobě vedlejší účastnice v části, požadující zaplacení úroků z prodlení. Nelze tedy dovodit, že by se snad ze strany vedlejší účastnice jednalo o šikanózní či jinak neregulérní výkon práva. Jestliže za těchto okolností vrchní soud ve vztahu k nákladům řízení nevyužil svého moderačního oprávnění, nelze mu z hlediska ústavněprávního nic vytknout, ani jeho závěry jakkoliv přehodnocovat.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž ústavní stížnost směřovala vůči výroku II. rozsudku městského soudu, pak byla ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná. Ústavní stížnost v části, směřující vůči výroku III. rozsudku městského soudu, vůči části výroku I. rozsudku městského soudu, jíž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, a vůči části rozsudku vrchního soudu, jíž byl tento výrok změněn a v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, odmítl Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu