ECLI:CZ:US:2001:4.US.528.01
sp. zn. IV. ÚS 528/01
Usnesení
IV. ÚS 528/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J.Š., zastoupeného JUDr. M.K., kterou se domáhá vyslovení zákazu Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v průtazích řízení ve věci, sp. zn. 3 Cmo 521/2000, a nařízení témuž soudu ve věci neprodleně jednat, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2001, se stěžovatel, s poukazem na porušení svého ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle něhož má každý mimo jiné právo, aby jeho věc byla projednána v "přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem", domáhal, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Olomouci pokračovat v (tvrzeném) porušování stěžovatelových práv dalšími průtahy ve věci, sp. zn. 3 Cmo 521/2000, a tomuto soudu nařídil v dané záležitosti neprodleně jednat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve své právní věci o určení vlastnictví k cenným papírům a o náhradu škody podal dne 29. 10. 1998 žalobu ke Krajskému (tehdy) obchodnímu soudu v Ostravě, který vyhlásil rozsudek ve věci samé dne 3. 4. 2000. K následnému odvolání žalovaného, doručenému označenému soudu 28. 4. 2000, byl příslušný spis předložen Vrchnímu soudu v Olomouci, přičemž k dotazu stěžovatele (tomuto soudu adresovanému), kdy lze předpokládat rozhodnutí ve věci, mu bylo sděleno, jak patrno i z přiložené kopie sdělení odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2001, že se tomuto soudu "nedaří vyřizovat věci v přiměřených lhůtách". S poukazem na to, že v řízení před soudem nalézacím byla učiněna všemi účastníky řízení nespornými jím uváděná skutková tvrzení, z čehož se podává, že se nejedná o skutkově složitou věc, a vzhledem ke zmíněnému sdělení, stěžovatel dovozuje, že by se rozhodnutí soudu "dočkal nejdříve v polovině roku 2002", kteroužto dobu odvolacího řízení považuje za nepřiměřenou, a má za to, že ve svém důsledku je těmito průtahy porušováno jeho právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nedostatečné personální obsazení obchodního úseku a značný nápad věcí u Vrchního soudu v Olomouci nemůže být relevantním zdůvodněním průtahů; pročež se domáhá vyhovění ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil přípisem ze dne 19. 10. 2001 jako účastník řízení Vrchní soud v Olomouci, který odkázal na důvody uvedené v již zmíněném sdělení stěžovateli ze dne 9. 1. 2001 s poukazem na konkrétní procesní úkony ve věci v mezidobí učiněné s tím, že jednání nebylo dosud možné nařídit a rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu. Posléze však sdělením ze dne 6. 12. 2001 Ústavnímu soudu oznámil, že ve věci bylo dne 5. 12. 2001 nařízeno odvolací jednání na 7. 2. 2002.
Po zvážení všech okolností případu, vycházeje ze skutečnosti, kdy stěžovatel brojí proti průtahům v řízení, a tudíž se jedná o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a především s přihlédnutím k současnému procesnímu stavu daného případu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
K vlastnímu odůvodnění ústavní stížnosti lze stěžovateli nepochybně přisvědčit, pokud tvrdí, že nedostatek soudců a jiných soudních úředníků není bez dalšího důvodem ospravedlňujícím průtahy v řízení, když Ústavní soud již opakovaně judikoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době, a dostatečným důvodem pro nerespektování kritéria přiměřené lhůty nemůže být v žádném případě nedostačující stav personálu, zejména pokud se nejedná o nijak složitou záležitost.
Z judikatury Ústavního soudu konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva plyne posuzování "přiměřenosti doby řízení" z těch kterých okolností konkrétního případu, zejména složitosti dané záležitosti, způsobu chování stěžovatele a státních orgánů. Veden při svých vývodech zejména naposledy uvedeným kritériem a též principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, který v sobě implikuje upřednostnění nápravy protiústavních pochybení uvnitř soustavy těchto orgánů, nemohl Ústavní soud dospět k jinému závěru, než že se v současné době již jedná o návrh neopodstatněný, když nelze nadto přehlédnout, že ústavní stížnost musí směřovat proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci a vzhledem k nařízení jednání v dané věci na 7. 2. 2002, jehož završením bude s největší pravděpodobností vydání meritorního rozhodnutí ve věci, by se za této procesní situace jednalo o zásah postrádající co do svého obsahu svůj rozumný smysl a ve svém důsledku eo ipso zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu k průtahům v předmětném řízení již prokazatelně nedochází.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu