ECLI:CZ:US:2006:4.US.543.06
sp. zn. IV. ÚS 543/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti W. B., zastoupeného JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Arbesova 400, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 22. 5. 2006, č.j. 29 Co 177/2006-81, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený s e o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Napadeným usnesením bylo změněno předcházející rozhodnutí soudu I. stupně tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobkyni (vedlejší účastnici v řízení o ústavní stížnosti) na nákladech řízení před soudem I. stupně zde specifikovanou částku. Dále byl stěžovatel zavázán nahradit žalobkyni zde specifikovanou částku na nákladech odvolacího řízení.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v tom, že dle názoru stěžovatele měl soud při výpočtu nákladů řízení vycházet z ust. §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zatímco soud pro výpočet použil ust. §3 odst. 1 cit. předpisu a tak dospěl k částce výrazně vyšší. Stěžovatel argumentuje, že náklady řízení tak, jak je vypočítal krajský soud, neodpovídají povaze sporu. Dále uvádí, že výživné bude placeno po omezenou dobu, neboť žalobkyně, zletilá dcera stěžovatele, byla v době rozhodování soudu těsně před ukončením studia na vysoké škole. Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvádí i fakt, že v obdobném řízení o určení výživného pro jeho manželku byla odměna advokáta stanovena podle ust. §7 písm. b) cit. předpisu. Stěžovatel tedy namítá, že ve věci výživného pro manželku a pro zletilé dítě rozhodují dva senáty Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci o odměně advokáta podle rozdílných ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na základě popsaného postupu soudu stěžovatel dovozuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces, práva na zachování rovnosti občanů v jejich právech a práva na rovnost účastníků v řízení.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci. Ten v zaslaném vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, resp. odmítnuta.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Otázkou náhrady nákladů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, IV.ÚS 10/98, I.ÚS 30/02, či IV.ÚS 303/02). Uvedl rovněž, že ústavně právní dimenze by tato otázka mohla dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole (srov. nález sp. zn. III.ÚS 224/98) nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Krajský soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu