ECLI:CZ:US:2003:4.US.559.02
sp. zn. IV. ÚS 559/02
Usnesení
IV. ÚS 559/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. S.K., zastoupeného JUDr. V. F., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 55 Co 174/2002, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. K., zastoupené JUDr. M.K., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. P 554/2000, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilou dcerou E. K., nar. 25. 6. 1993.
V ústavní stížnosti namítá, že soudy odmítají autoritativním rozhodnutím přinutit matku nezletilé k respektování práva stěžovatele jako otce podílet se na výchově vlastního dítěte. V odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu se přitom uvádí, že je to matka nezletilé, která dítě od styku s otcem odrazuje a že otec sám bez změny přístupu matky není schopen danou situaci jakkoliv sám změnit. Soud tak rozhodl na základě volby "menšího zla", když dospěl k závěru, že nejvhodnějším způsobem řešení situace je nenutit matku nezletilé k respektování práva stěžovatele, neboť soudním vynucováním práva dojde pouze k další reakci matky v tom směru, že bude o to aktivněji stresovat dceru před stykem se stěžovatelem. Odůvodnění rozhodnutí soudů považuje za paradoxní, neboť tyto odkazují na to, že poskytnout ochranu stěžovateli je možné až poté, co se změní postoj matky, přičemž k jeho změně však odmítly svým rozhodnutím přispět. Z vyjádření matky je přitom zřejmé, že dobrovolně nehodlá svůj postoj změnit.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že postupoval zcela v souladu s §27 odst. 2 zákona o rodině, když rozhodl, že za současných vztahů, existujících mezi rodiči a nezletilou, není v zájmu nezletilé, aby byl upraven a realizován její styk s otcem.
Vedlejší účastnice, matka nezletilé, ve vyjádření k ústavní stížnosti především uvedla, že stěžovatel nedochází k objektivním závěrům odpovídajícím provedenému dokazování, ale k závěrům vyjadřujícím jeho přání. Přestože stěžovatel tvrdí, že negativní a odmítavý vztah nezletilé ke stěžovateli je výlučně zásluhou matky, v řízení bylo dostatečně prokázáno, že to byl nevhodný a úporný styl otce při vymáhání styku s nezletilou, který zapříčinil její současný vztah k němu.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. P 554/2000, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud potvrdil jako věcně správné rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť, jak zjistil, soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodil správné závěry, že za současné situace, která je mezi otcem a nezletilou, není možné upravit jejich styk, protože jeho úpravou a realizací by docházelo k dalšímu porušování duševního a fyzického zdraví nezletilé. V dané věci byl proto s odkazem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte dán důvod pro postup dle §27 odst. 2 věta prvá zákona o rodině, podle kterého soud styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem obvodního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Jak Ústavní soud ověřil, ve věci bylo soudem prvého stupně provedeno podrobné a důkladné dokazování, opravňující obecné soudy, aby ve sporu o úpravu styku k nezletilému dítěti rozhodly. Z provedeného dokazování přitom, na rozdíl od tvrzení stěžovatele, vyplynulo, že na současném vztahu nezletilé a otce se podílejí oba rodiče. Oba rodiče tím, že neušetřili nezletilou konfliktním situacím, ke kterým v rodině docházelo v době rozvodového řízení. Matka tím, že na nezletilou přenesla averzi, kterou sama k stěžovateli cítí, a nezletilou nezdravě citově připoutala ke své osobě. Otec tím, že své snahy o získání přízně nezletilé vyjadřoval vůči nezletilé nevhodným a úporným způsobem.
Ústavněprávní argumentace ústavní stížnosti je založena na právu stěžovatele, chráněném čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím mu jako otci právo na péči o dítě a jeho výchovu, a nezbytnosti toto jeho právo respektovat. Stěžovatel však zcela přehlíží, že rodičovská práva na výchovu dětí a kontakty s nimi nelze chápat izolovaně od práv dětí a autoritativně si je vynucovat, aniž by byl respektován a upřednostněn především zájem dítěte. Podle stěžejního ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte totiž zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy, které dovodily, že při přetrvávající konfliktní povaze vztahu obou rodičů a postojů nezletilé k otci, by úprava styku nezletilé s otcem byla v rozporu s jejím fyzickým i duševním zdravím, upřednostnily právě zájmy dítěte, chráněné Úmluvou o právech dítěte. Za dané situace nelze obecným soudům, které se při rozhodování řídily platnými právními předpisy a respektovaly Úmluvu o právech dítěte, z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
K námitce stěžovatele, týkající se porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud uvádí, že toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel měl a využil možnost obrátit se se svým návrhem na příslušný soud a při hájení svých práv využít všech prostředků poskytnutých mu zákonem.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu