ECLI:CZ:US:2007:4.US.563.07.1
sp. zn. IV. ÚS 563/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Kláštera premonstrátů Teplá u Mariánských Lázní, se sídlem Teplá u Toužimě, Klášter 1, právně zastoupeného Mgr. Martinem Francem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Solní 4, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Chebu ze dne 20. října 2005, č.j. 15 C 190/2004-181, Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2006, č.j. 11 Co 21/2006-211, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2006, č.j. 28 Cdo 2890/2006-224, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že postup, jež v nich byl použit je v rozporu s právy zaručenými v čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i s právem na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Výše popsaným rozsudkem nalézacího soudu byla žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k popsanému pozemku, v plném rozsahu zamítnuta (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost uhradit žalovanému na náhradu nákladů částku 12.924,- Kč (výrok II.). Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.087,50 Kč (výrok II.). shora napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání odmítnuto (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč (výrok II.).
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že je mu známa rozhodovací praxe obecných soudů, jakož i sdělení Ústavního soudu uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., z něhož plyne jasný právní názor k dané problematice. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu publikované pod č. 298 z roku 2005 (zřejmě sp. zn. IV. ÚS 298/2005).
Stěžovatel se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku, když podklad pro takové rozhodnutí spatřuje v neplatném převodu pozemku v roce 1962 na stát darovací smlouvou, kterou uzavřela Náboženská matice. Jak je patrné z napadených rozhodnutí, Krajský soud v Plzni vycházel ze zmíněného stanoviska Ústavního soudu i navazující judikatury Nejvyššího soudu ČR. Ty jsou založeny na závěru, že zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějšího předpisu, je svou povahou součástí restitučního zákonodárství. Tato okolnost pak stěžovateli brání domáhat se vydání svého nemovitého majetku na základě obecných právních předpisů.
Stěžovatel ve svém podání dále uvedl, že postupem času dochází ke zjevnému posunu významu zákona č. 298/1990 Sb., který byl původně zamýšlen jako nástroj k zahájení činností vedoucích k navrácení majetku a nikoliv pouze limitovat jednou provždy rozsah majetku určeného k vrácení. Reálná situace tak vede k tomu, že církevní právnické osoby, které na základě zákona získaly pouze část svého majetku, musí nyní hospodařit s tímto torzem, které v mnoha případech ani historicky nebylo určeno k tvorbě zisku nutného pro jeho údržbu. Stěžovateli tak byl navrácen pouze zlomek toho, co tvořilo, společně s dalším majetkem, hospodářský celek. Tím, že zákonodárce ani po 16 letech nepřistoupil k přijetí zákona či zákonů, které by navazovaly na zákon č. 298/1990 Sb., donutil tak dotčené právnické osoby, tedy i stěžovatele, aby akceptovaly de facto protiprávní stav.
Církevní právnické osoby, které uvedenou restitucí nabyly pouze přiznaný církevní majetek, jsou dnes navíc vystaveny možným postihům, neboť například stavební zákon stanovuje vlastníkovi povinnost udržovat stavbu v řádném technickém stavu. Tím, že těmto osobám nebyl vydán majetek určený ke generování prostředků, nejsou schopny dostát uvedené zákonné povinnosti. Z uvedeného plyne, že stát svým zákonodárným opomenutím uvedl stěžovatele i další církevní právnické osoby, do této složité situace.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 15 C 190/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem citované stanovisko sp. zn. Pl.-st. 22/05, publikované pod č. 13/2006 Sb., bylo reakcí na stěžovatelem rovněž citovaný nález IV. ÚS 298/05.
Uvedeným nálezem bylo v obdobném případě vyhověno ústavní stížnosti stěžovatelky na zrušení rozhodnutí obecných soudů. Následně se jiný senát zabýval další obdobnou věcí, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 687/04, při jejímž řešení však dospěl k odlišnému právnímu názoru, než jaký byl většinový názor při rozhodování o věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 298/05. Za této situace nastala procedura upravená v ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu. Pokud senát Ústavního soudu dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v již existujícím nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.
V daném případě zaujalo plénum Ústavního soudu citované stanovisko, které se stalo, pro následná rozhodování v podobných věcech, závazným. Je závazným i pro čtvrtý senát při rozhodování o této věci, bez ohledu na skutečnost, že odlišný právní názor k uvedenému stanovisku zaujali dva ze tří členů tohoto senátu.
S ohledem na uvedené okolnosti proto Ústavní soud odkazuje na uvedené stanovisko. Dále Ústavní soud konstatuje, že jak z předložených podkladů plyne, obecné soudy pak v řízení postupovaly v souladu s publikovaným stanoviskem a Ústavní soud neshledal, že by jejich výklad či postup v dané věci byl odchylný od daného ústavně konformního chápání zákona č. 298/1990 Sb.
Ústavní soud nedisponuje nástrojem, jak přimět zákonodárce k aktivnímu jednání, tedy k vytvoření zákona či zákonů, které by byly doplněním a pokračováním zákona č. 298/1990 Sb. Je pouze na zákonodárci, kdy k takovém kroku přistoupí a také jakou formou, případně v jakém rozsahu, bude v restitucích církevního majetku pokračovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu