ECLI:CZ:US:2005:4.US.565.05
sp. zn. IV. ÚS 565/05
Usnesení
IV. ÚS 565/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti D. S., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, AK U Výstaviště 9/229, 170 00 Praha 7, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 8. 2005, č. j. 2 KZV 60/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na obhajobu podle článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, jak o tom hovoří článek 36 odst. 1 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a ze stěžovatelem přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2005, č. j. SV 61/2004, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin přijímání úplatku podle ustanovení §160 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, když měl jako příslušník Policie ČR v době nejméně od 12. 3. 2002 do 30. 4. 2004, tedy od vyhlášení pátrání po pobytu obviněného U. U. do doby jeho zadržení, tomuto poskytovat za úplatu ve výši 15.000,- Kč měsíčně a další hmotné statky informace k jeho osobě zjišťované z informačních systémů a evidencí Policie ČR. Podkladem pro zahájení trestního stíhání byla zejména výpověď U. I., ve které podrobně popisuje průběh spolupráce se stěžovatelem. Státní zástupce městského státního zastupitelství usnesením ze dne 2. 8. 2005 stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stojí, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 měla k dispozici spisový materiál, podle kterého byl již U. I.i stíhán pro trestný čin podplácení jak poskytováním měsíční finanční částky, tak zakoupením nábytku v hodnotě 69.473,- Kč. Podnětem pro zahájení trestního stíhání U. I. bylo i trestní oznámení obhájkyně stěžovatele; jestliže bylo důvodné podezření z trestného činu podplácení proti U. I., potom je stejně důvodné podezření z trestného činu přijímání úplatku proti stěžovateli. Námitka ohledně nekonkrétnosti výrazu "další hmotné statky" není důvodná, protože se jedná o převzetí shora uvedeného nábytku, pro jehož přijetí je již stěžovatel stíhán.
Stěžovatel upozorňuje, že zahájení trestního stíhání se výlučně opírá o výpověď U. I., přičemž nebylo bráno v potaz vyjádření stěžovatele ani výpovědi dvou dosud nevyslechnutých svědků, z nichž jednoznačně vyplynulo, že U. I. v inkriminované době nebyl se stěžovatelem v kontaktu, ale naopak se snažil jej s ním navázat. V průběhu trestního řízení vyplynulo, že U. I. měsíčně nedisponoval finanční částkou, která by dohromady činila 15.000,- Kč; návrhu stěžovatele na ověření věrohodnosti I. výpovědi výslechem členů jeho širší rodiny státní zástupkyně nevyhověla s tím, že I. si finanční prostředky opatřoval trestnou činností; dle názoru stěžovatele však takový názor akceptovat nelze, neboť je v rozporu s ústavní zásadou presumpce neviny, když I. nebyl dosud pravomocně odsouzen. Stěžovatel se odvolává na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 224/04 a IV. ÚS 564/02, podle nichž je povinností orgánů činných v trestním řízení svůj postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s rozpory jednotlivých tvrzení vypořádaly a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí; státní zástupkyně však v rozporu s právními názory Ústavního soudu tak neučinila, když v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec neodůvodnila, z jakého důvodu uvěřila tvrzení U. I. a naopak neuvěřila tvrzení stěžovatele. Povinnost své rozhodnutí řádně odůvodnit se úzce dotýká nejen procesní čistoty řízení, ale i práva na obhajobu. Dále výrok usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá některé elementární náležitosti - nekonkrétně se hovoří o dalších hmotných statcích, chybí přesný popis jednání I., zda úplatky poskytoval hotově, převodem na účet, pomocí třetí osoby, schránky apod. Předmětné rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a proto by mělo být zrušeno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své bohaté judikatuře mnohokrát upozorňoval, že ústavní soudnictví je postaveno na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem. Tato zásada tedy platí i pro přípravné řízení trestní, do něhož Ústavní soud jen zřídka zasahuje, neboť k posuzování důvodnosti obvinění stěžovatele jsou povolány orgány činné v trestním řízení, přičemž tyto se musí řídit postulátem ochrany základních lidských práv a svobod a naplňovat jej především tak, že se při své činnosti řídí literou zákona. Pro případ selhání má stěžovatel k dispozici dostatek procesních nástrojů ke své ochraně; stejně tak existují kontrolní mechanismy v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud předmětné trestní řízení posuzuje toliko z hlediska zachování ústavně zaručených práv a svobod jedince, a to až po vyčerpání všech procesních prostředků, které má stěžovatel k ochraně svých práv, neboť otázka důvodnosti obvinění se jako červená nit vine celým procesem trestního stíhání, a proto musí být v prvé řadě orgánům činným v trestním řízení poskytnut prostor pro její posouzení. Výjimku z tohoto pravidla činí Ústavní soud v situaci, kdy je s usnesením o zahájení trestního stíhání spojen velmi intenzivní zásah do práv a svobod obviněného v podobě zadržení, vzetí do vazby, otevření zásilek apod. nebo jestliže se trestní řízení vyznačuje zjevnou libovůlí v rozhodování příslušných orgánů.
Nerespektování zásad spravedlivého procesu naznačující možnou svévoli orgánů činných v trestním řízení představuje kupř. situace, kdy je flagrantně porušeno ustanovení §160 odst. 1 trestního zákona, podle kterého policejní orgán neprodleně rozhodne o zahájení trestního stíhání tehdy, nasvědčují-li podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, že kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku; v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
Stěžovatel, když se odvolává na výše uváděné nálezy Ústavního soudu, chybně pokládá požadavky kladené na usnesení o zahájení trestního stíhání a na rozsudek za totožné. Již s ohledem na skutečnost, že při vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, se řízení nachází teprve v počáteční fázi, kdy bude třeba provést další vyšetřování k plnému objasnění skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán, nelze pro takové rozhodnutí stanovit tytéž podmínky jako pro odsuzující rozsudek, kdy soud musí mít jistotu bez důvodných pochybností, že trestný čin byl spáchán a že jej spáchal obžalovaný. Tomu odpovídají i požadavky jak na přesnost a preciznost výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, tak na obsáhlost jeho odůvodnění. Ústavní soud je přesvědčen, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání vyhovuje těmto mírnějším kritériím, kdy konkrétní data a způsob předání finanční částky budou upřesněny právě v průběhu vyšetřování či později v řízení před soudem; uvedením časového rozmezí, zúčastněných osob a předávané částky je skutek zároveň popsán tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným. V případě usnesení o zahájení trestního stíhání postačí existence vyšší pravděpodobnosti, že trestný čin byl spáchán. Není vyloučena existence protichůdných důkazů; s nimi se pak musí vypořádat jak policejní komisař či státní zástupce, tak - v případě podání obžaloby - soud. Ústavní soud uznává, že skutečnost, která odůvodňuje závěr o důvodnosti trestního stíhání (výpověď U. I.), je v usnesení o zahájení trestního stíhání uvedena stroze a je spíše dovoditelná z kontextu celého případu, nicméně je dostatečně konkrétní, aby bylo zřejmé, o jakou skutečnost se jedná.
Protože Ústavní soud nedospěl k závěru, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly svévolně, čímž by porušily ústavně garantovaná lidská práva a svobody stěžovatele, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu