ECLI:CZ:US:2002:4.US.566.02
sp. zn. IV. ÚS 566/02
Usnesení
IV. ÚS 566/02
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. E. R., advokátkou, proti průtahům v řízení před obecnými soudy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 8. 2002 se stěžovatel domáhá blíže nespecifikovaného zásahu Ústavního soudu odůvodněného tvrzením, že předseda senátu Krajského soudu v Brně v odvolacím řízení, vedeném pod sp. zn. 12 Co 55/2001, porušil řadu ustanovení občanského soudního řádu, čímž způsobil průtahy v soudním řízení. Stěžovatel shledává porušení svých práv v tom, že Krajský soud v Brně akceptoval námitku promlčení a poté zrušil rozsudek soudu prvého stupně v napadené části a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, aniž by z odůvodnění jeho usnesení bylo patrno, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazu řídil, případně proč neprovedl další důkazy. Zrušení rozsudku soudu prvého stupně stěžovatel pociťuje jako další průtahy ve vyřizování případu, a proto na tuto skutečnost reagoval stížnostmi zaslanými předsedovi Krajského soudu v Brně a Ministerstvu spravedlnosti ČR. Oba orgány mu však odpověděly v tom smyslu, že porušení ustanovení o. s. ř. nepovažují za průtahy. Stěžovatel odkazuje na právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 218/97, a žádá, aby Ústavní soud jeho případ přešetřil a zjednal nápravu.
Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 5 C 400/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhá po žalovaném, Zemědělském družstvu O., vypořádání transformačního podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve výši 223 567,- Kč. Rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 10. 2000, čj. 5 C 400/2000-91, byl k odvolání obou účastníků řízení v napadených výrocích zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, čj. 12 Co 55/2001-122, a v tomto rozsahu vrácen soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Třebíči poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, čj. 5 C 400/2000-139, proti kterému se žalovaný odvolal. Z dalších listin založených v soudním spisu je zřejmé, že věc je ve stadiu předložení věci Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o odvolání (č. l. 148).
Ústavní stížnost není důvodná.
Předmětem ústavní stížnosti je tvrzení o porušení procesního předpisu, v důsledku kterého dochází k průtahům, neboť věc je třeba opětovně projednat soudem prvého stupně. Takto nastolená argumentace však svědčí o nepochopení institutu jiného zásahu orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i o nepochopení funkce ústavní stížnosti samotné.
Ústavní soud je nucen v prvé řadě připomenout, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 243). Tyto závěry plně dopadají i na projednávaný případ.
Pokud má stěžovatel výhrady k rozhodnutím obecných soudů ospravedlňující zásah Ústavního soudu, může se domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv ústavní stížností poté, co vyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení), a řízení bude ukončeno pravomocným rozhodnutím. Ústavní soud však upozorňuje na to, že pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti, a odkazuje na svoji dostupnou judikaturu, ze které vyplývají meze jeho pravomoci.
Co se týče namítnutých průtahů, které je třeba chápat ve smyslu shora uvedeném, Ústavní soud je neshledal. Řízení o opravném prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 10. 2000 bylo ukončeno, okresní soud následně dne 19. 3. 2002 rozhodl a řízení se nyní nachází ve stadiu nového odvolacího řízení, které však ústavní stížnost nezahrnuje. Ústavní soud tedy uzavírá, že již v době podání ústavní stížnosti (22. 8. 2002) šlo o návrh neopodstatněný, neboť nesměřoval proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, ale ve své podstatě brojil proti rozhodnutí obecného soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu