ECLI:CZ:US:2006:4.US.588.05
sp. zn. IV. ÚS 588/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. M. a H. M., oba právně zastoupeni JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Mojmírovců 41, směřující proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. května 2005, č.j. 29 Odo 578/2004-206, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2003, č.j. 4 Cmo 619/2001-161, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo na nedotknutelnost soukromí osob podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu před neoprávněným shromaždováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jejich osobách podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Rovněž mělo dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2000, č.j. 6 Cm 348/96-60, byla společnosti MPT, s.r.o., stanovena povinnost zaplatit částku 3,534.340,61 Kč s příslušenstvím. Současně byla žaloba v části směřující proti dalším fyzickým osobám, mezi nimiž byli i stěžovatelé, zamítnuta.
K odvolání žalobkyně změnil shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci rozsudek nalézacího soudu tak, že povinnost uhradit dlužnou částku uložil uhradit všem žalovaným společně, tedy i stěžovatelům. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR zamítl.
V průběhu řízení před odvolacím soudem podala žalobkyně návrh na připuštění změny na straně žalující, když pohledávku, která byla předmětem řízení, postoupila jiné společnosti. Usnesením ze dne 24. června 2003, č.j. 4 Cmo 619/2001-110, rozhodl Vrchní soud v Olomouci o připuštění změny na straně žalující. Toto usnesení procesní povahy, proti němuž není ze zákona přípustné odvolání ani jiný opravný prostředek, bylo stěžovatelům i jejich právnímu zástupci řádně doručeno 27. června 2003.
Stěžovatelé uvedli, že žalobu směřující proti nim podala Komerční banka, a.s. Původní žalobkyně však postoupila svoji pohledávku společnosti GE Capital Bank, a.s. (posléze GE Money Bank, a.s.), která v průběhu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci vstoupila do řízení. Ve shora označeném rozsudku Vrchního soudu v Olomouci tedy došlo ke změně jak ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně, tak i ke změně v osobě žalující strany. Také ve výše popsaném dovolání figurovala jako žalobkyně nově vstoupivší společnost GE Money Bank, a.s.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali na ustanovení §38 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o bankách"), které upravuje bankovní tajemství a jeho částečné omezení je potom upraveno v §38 odst. 7 zákona o bankách. V daném případě došlo k porušení bankovního tajemství v rozsahu větším, než jak citovaná zákonná vymezení povolují. Stěžovatelé dále uvedli, že podle §525 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), nelze postoupit pohledávku, jestliže by takové postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. V projednávaném případě tedy došlo, podle jejich názoru, k absolutně neplatnému postoupení pohledávky (podle §39 občanského zákoníku), bez dohody s dlužníkem a v rozporu s citovanými ustanoveními zákona o bankách.
Na podporu svého tvrzení odkázali stěžovatelé na rozsudek Vrchního zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem ze dne 25. května 2004, sp. zn. 8 U 84/04.
V postupu obecných soudů, které dovodily přípustnost postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy v rozporu se zákonnou povinností mlčenlivosti banky, došlo k namítanému zásahu do jejich práv, a proto navrhli, aby Ústavní soud citovaná rozhodnutí zrušil.
K podané ústavní stížnosti se za Nejvyšší soud ČR vyjádřil předseda senátu. Ten uvedl, že napadeným rozsudkem bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů, neboť soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva je platná. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom posoudil z hlediska uplatněných dovolacích důvodů i co do případných vad řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Výhrada nedostatku věcné legitimace žalobkyně (GE Money Bank, a.s.) nebyla v dovolání uplatněna. Přesto se Nejvyšší soud ČR otázkou procesního nástupnictví zabýval. Dospěl přitom k závěru, že vrchní soud rozhodoval o vstupu nové žalobkyně do řízení podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve znění platném od 1. ledna 2001, ačkoliv měl postupovat podle o.s.ř. ve znění platném do 31. prosince 2000. Nešlo však o takové pochybení, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nelze považovat
argumentaci stěžovatelů, uvedenou v ústavní stížnosti, za důvodnou. Obchodní ani občanský zákoník omezení postoupení pohledávky nestanoví. Existence případné dohody o zákazu postoupit pohledávku nebyla v řízení ani tvrzena a z ustanovení §38 zákona o bankách ji dovodit nelze. Akceptace právního názoru uplatněného v ústavní stížnosti by navíc zpochybnila nejen dosavadní judikaturu, ale i proces privatizace bankovního sektoru a ve své podstatě by znemožňovala jakoukoliv změnu v osobě věřitele ve věcech týkajících se bank. Závěrem účastník řízení konstatoval, že ani případná nemožnost postoupení pohledávky by neměla vliv na výsledek v řízení ve věci samé, neboť by se jednalo pouze o posouzení procesní otázky. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout případně zamítnout.
Za druhého účastníka - Vrchní soud v Olomouci se vyjádřila předsedkyně senátu, která odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do práv stěžovatelů.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě sp. zn. 6 Cm 348/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelé brojí především proti připuštění změny na straně žalující, které je podle nich v rozporu s jejich základními právy. Usnesení vrchního soudu o připuštění změny na straně žalující v souladu s tvrzeným porušením základních práv ale ve lhůtě u Ústavního soudu nenapadli; tuto argumentaci používají až ve vztahu k napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR. V ústavní stížnosti však neuvedli žádná tvrzení, z nichž by vyplývalo, jak je uvedená rozhodnutí v jejich právech zkrátila.
Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatelé byli, společně s dalšími fyzickými osobami a se společností MPT, s.r.o., zažalováni Komerční bankou, a.s., která se domáhala zaplacení dlužné částky ve výši 3,534.340,61 Kč. Soud prvého stupně stanovil povinnost platit pouze jmenované společnosti a žalobu směřující vůči fyzickým osobám zamítl. Odvolací soud dospěl k jinému závěru a rozhodl, že žalované fyzické osoby jsou povinny zaplatit dlužnou částku společně s MPT, s.r.o. Takový závěr potvrdil i Nejvyšší soud ČR, když dovolání stěžovatelů zamítl. Napadenými rozsudky byla tedy stěžovatelům stanovena povinnost podílet se na úhradě dlužné částky i s příslušenstvím.
Návrh na přezkum aktivní legitimace na straně žalující předložili stěžovatelé až v doplnění dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. To však bylo doručeno Nejvyššímu soudu po vydání jeho rozsudku (č.l. 201).
Rozhodnutí obecných soudů, která stěžovatelé napadli v ústavní stížnosti, se netýkala problematiky, v níž shledali zkrácení ve svých základních právech. Je proto zjevné, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke zkrácení v právu na nedotknutelnost soukromí osob resp. práva na ochranu před neoprávněným shromaždováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů.
Právo na spravedlivý proces zaručuje každému řízení podle předem stanovených zákonných pravidel, nezaručuje a ani zaručovat nemůže, že účastník řízení bude ve své věci úspěšný. Pokud při řízení v předmětné věci dospěl odvolací soud k jinému právnímu závěru než soud nalézací, a jeho právní závěry potvrdil i soud dovolací, není možno výsledek takového řízení považovat za řízení porušující právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud připomíná, že při rozhodování jsou soudci vázáni zákonem a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Proces schvalování mezinárodních smluv závazných v rámci právního řádu České republiky je upraven v čl. 10 a násl. Ústavy ČR. Proto argumentace odkazující na vnitrostátní rozhodnutí soudu v jiné zemi může mít toliko informativní charakter.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Za správnost : Svozilová