ECLI:CZ:US:2007:4.US.602.06
sp. zn. IV. ÚS 602/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-venkov, Příkop 6, Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Lidická 51, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2006, sp. zn. 20 Co 695/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti usnesením Okresního soudu v Chrudimi, č. j. 96 Nc 1334/2004-3, ze dne 2. 4. 2004, byla nařízena exekuce ve věci oprávněné SPORT - PELIKÁN a synové, v.o.s., proti povinné BSK, s.r.o., jejímž provedením byl pověřen stěžovatel. Jelikož stěžovatel nezjistil žádný majetek povinné, podala na základě jeho podnětu oprávněná Městskému soudu v Brně návrh na zastavení exekuce pro nedostatek majetku podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Městský soud v Brně usnesením ze dne 5. 9. 2005, č. j. 96 Nc 1334/2004-12, předmětnou exekuci zastavil a zároveň uložil oprávněné nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 3.902,- Kč. K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že náklady exekuce ve výši 3.902,- Kč uložil zaplatit povinné s odůvodněním, že ze spisu nevyplývá, že by se oprávněná dopustila jakékoliv procesní neopatrnosti, když se domáhala vydobytí své pravomocným rozhodnutím přiznané pohledávky v exekučním řízení, přičemž z výpisu z obchodního rejstříku, kde povinná figuruje od roku 1991, nelze dovodit nějaké zásadní majetkové problémy povinné. Za dané situace však toto rozhodnutí odvolacího soudu fakticky znamená, že v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro nedostatek majetku, musí nést náklady exekuce stěžovatel jako soudní exekutor. Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neshledává důvody pro použití ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Podle stěžovatelova názoru soud v této souvislosti použil ve smyslu §52 exekučního řádu ustanovení občanského soudního řádu zcela mechanicky a bezmyšlenkovitě, bez vazby na exekuční řád a jeho specifika. Soudní exekutor je povinen nařízenou exekuci provést bez ohledu na svou vůli a nakonec veškerou činnost provádí bez odměny, je tedy podroben nucené práci a nadto musí ze svého hradit i hotové výdaje exekuce. Této skutečnosti si byl nepochybně vědom i zákonodárce a vložením ustanovení §89 do exekučního řádu bylo jeho snahou zabránit uvedené neústavnosti. Stěžovatel v této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04, ve kterém Ústavní soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu, nepřiznávající exekutorovi právo na náhradu nákladů za exekuci, ústavně nonkonformním. Krajský soud v Brně se podle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím odchýlil od dosavadní soudní praxe, kdy je povinnost nahradit náklady exekuce v případech zastavení exekuce pro nedostatek majetku soudy ukládána oprávněnému. Tím nebyl podle názoru stěžovatele respektován čl. 1 Listiny, neboť byla porušena stěžovatelova rovnost v právech, čl. 9 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel tak byl podroben nucené službě, a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, neboť nebyla poskytnuta ochrana vlastnického práva stěžovatele a dochází k vyvlastnění majetku stěžovatele bez zákonné opory a bez náhrady. Byl tak porušen i čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
II.
3. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, shledá-li současně, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
4. Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutích (viz např. usnesení sp. zn. II ÚS 150/04, II ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil svoje stanovisko k dosavadní ne zcela jednotné judikatuře. Tímto stanoviskem pléna je senát Ústavního soudu vázán. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04, pak Ústavní soud konstatuje, že zmíněné rozhodnutí se týká poněkud odlišné situace, kdy obecný soud ve svém rozhodnutí zcela pominul kogentní ustanovení §3 exekučního řádu a nárok na náhradu nákladů exekutorovi zcela odepřel.
5. Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 plénum Ústavního soudu konstatovalo, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
6. Za ústavně konformní považuje plénum Ústavního soudu výklad ustanovení §87 až 89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený již v odůvodnění usnesení, sp. zn. III. ÚS 282/06, kde Ústavní soud vyložil, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Uvedená ustanovení vycházejí z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst. 1, 3 exekučního řádu( a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
7. V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje rovněž §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád nemohl z povahy věci pamatovat; otevírá však toliko prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu - vůči oprávněnému, ale i zde platí princip vyjádřený v §87 odst. 3 exekučního řádu. Byla-li zastavena exekuce, pak pro rozhodování o nákladech exekuce platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o. s. ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů účastníků to má být při zohlednění důvodu, z jakého došlo k zastavení exekuce, povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být také uložena - ve prospěch exekutora - povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, a tuto situaci právě předjímá ustanovení §89 exekučního řádu. Jestliže nákladový výrok zní, že povinnost k náhradě vůči exekutorovi má povinný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. §271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventním" nemusí být ani oprávněný.
8. Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.) tedy neplynou jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora. Východiskem zde je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Jen ze samotného rozhodnutí obecného soudu, nepřiznávajícího exekutorovi náhradu nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného stanovením povinnosti k této úhradě oprávněnému, tak nelze dovozovat porušení exekutorova práva na rovnost v právech, jak tvrdí stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti.
9. Důvodem, kdy výjimečně přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o. s. ř. oprávněnému, je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo, jak zdůraznil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, když konstatoval, že ze spisu nevyplývá, že by se oprávněná dopustila jakékoliv procesní neopatrnosti, když se domáhala vydobytí své pravomocným rozhodnutím přiznané pohledávky v exekučním řízení, neboť z výpisu z obchodního rejstříku, kde povinná figuruje od roku 1991, nelze dovodit, že by měla nějaké zásadní majetkové problémy.
10. Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983), neboť posuzovanou situaci exekutora lze přirovnat per analogiam k obdobnému postavení advokáta. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků. Ústavní soud proto neshledal ani stěžovatelem tvrzené dotčení jeho základního práva vyplývajícího z čl. 9 odst. 1 Listiny.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že žádná ze stěžovatelem uplatněných námitek nezaložila opodstatněnost jeho tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv na rovnost v právech, na ochranu vlastnického práva a práva nebýt podroben nucené službě. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu