ECLI:CZ:US:2002:4.US.617.01
sp. zn. IV. ÚS 617/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Prof. MUDr. A.Z., DrSc., zastoupeného Prof. JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2001, č.j. 28 Cdo 1026/2001-307 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, č.j. 26 Co 360, 361/2000-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2001, č.j. 28 Cdo 1026/2001-307 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, č.j. 26 Co 360, 361/2000-269. Cit. usnesením bylo jako nepřípustné odmítnuto opožděně podané dovolání stěžovatele a dalších dvou dovolatelek proti uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 12. 1995, č.j. 6 C 71/93-136 a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 1999, č.j. 6 C 71/93-248 tak, že žaloba na vydání specifikovaných nemovitostí v k.ú. V., V., P., H., B. a L. se zamítá. Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že dosud pravomocně neskončilo řízení o vydání věci dle ust. §9 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), a věc tedy patří tedy do výlučné pravomoci O.Ú., referátu pozemkového úřadu.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Krajskému soudu v Praze vytkl, že nezjistil, že jeho žaloba byla původně žalobou na určení a teprve 24. 3. 1995 byla na doporučení soudu změněna na žalobu o vydání nemovitostí. Bylo mu upřeno postavení dědice, ačkoliv novelou č. 183/1993 Sb. bylo ustanovení §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě doplněno o slova "a jeho manžel". Krajský soud se dle jeho přesvědčení vůbec nezaměřil na meritum věci, neprovedl další navrhované důkazy, prokázal neznalost restitučních předpisů, a tím porušil právo na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl, že nesprávně posoudil lhůtu k podání dovolání a nesprávně vyložil část dvanáctou, hlavu první, bod 17 novely o.s.ř., tj. zákona č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud připojil vlastní spis sp. zn. III. ÚS 616/01, ze kterého vyplývá, že totéž rozhodnutí bylo napadeno zbývajícími spolužalobkyněmi v původním řízení, tj. MUDr. O.P. a MUDr. H.Z. Poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čtvrtý senát Ústavního soudu sdílí právní názor vyslovený v odůvodnění usnesení ze dne 15. 12. 2001, sp. zn. III. ÚS 616/01, tedy že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ust. §240 o.s.ř. a tudíž se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud pak dále nemohl akceptovat ani argumentaci týkající se napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí pozdním podáním dovolání došlo k situaci, kterou je nezbytné posoudit jako nevyčerpání veškerých procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytoval. V této druhé části je ústavní stížnost návrhem nepřípustným ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona, v návaznosti na ust. §75 odst. 1 zákona.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu