ECLI:CZ:US:2014:4.US.620.14.1
sp. zn. IV. ÚS 620/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Roberta Horvátha, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Světlanou Knotkovou, B. Němcové 930, Přelouč, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 12. 2013 č. j. 25 C 150/2013-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v předmětné ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit České kanceláři pojistitelů částku 3.790,- Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice se na stěžovateli domáhala zaplacení příspěvku na provozování osobního automobilu SPZ X, přičemž ten nikdy vlastníkem tohoto automobilu nikdy nebyl. Vlastníkem automobilu byl otec stěžovatele, pan Rudolf Horvát, nikoli stěžovatel Robert Horvát.
Stěžovatel poukazuje především na skutečnost, že neměl možnost vyjádřit se k žalobě a navrhnout důkazy ke svým tvrzením, neboť mu žaloba nebyla doručena a ani mu nebyla doručena výzva k tomu, aby se vyjádřil k žalobě. Stejně tak nebylo stěžovateli doručeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 10. 2013, aby se ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci nebylo nařízeno jednání. Uvedeným postupem došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu bylo ve věci doručováno právní fikcí, přičemž o uložení zásilek se nikdy nedověděl a současně byl v období od 30. 8. 2013 do 30. 11. 2013 v pracovní neschopnosti, což dokládá kopií potvrzení pro Úřad práce.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecné soudy opřely o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
Z výše uvedeného pohledu se tak Ústavnímu soudu jeví podstatným především jeho tvrzení týkající se doručování žaloby k vyjádření. V souvislosti s uvedeným je však třeba připomenout, že právní úprava doručování účinná od 1. 7. 2009 vychází z koncepce, dle které pro doručení není významné, kde se adresát skutečně zdržuje, jelikož se opírá o zásadu, že každý adresát je odpovědný "za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů", a je proto povinen si zajistit přijímání listin na adrese pro doručování bez ohledu na to, kde (na jaké adrese) se skutečně zdržuje (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 353). Ustanovení §50d odst. 4 o. s. ř. výslovně konstatuje, že omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost doručení podle jeho odstavce 1, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (z ústavní stížnosti se ostatně ani nenaznačuje, že by stěžovatel řízení tímto ustanovením předjímané zahájil). Je sice pravdou, že stěžovatel předložil potvrzení o tom, že v dotčeném období se nacházel v pracovní neschopnosti, nicméně samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že je člověk zcela nemohoucí, pouze není schopen vykonávat práci. Jinými slovy řečeno, výkon práce klade na zaměstnance z hlediska fyzické a psychické náročnosti nepochybně vyšší požadavky než představuje vyzvedávání pošty. Stěžovatel ve svém návrhu neuvádí, že by byl v daném období natolik nemohoucí, že by si nemohl poštu vyzvednout, případně že by byl hospitalizovaný.
Další okolností, kterou vzal Ústavní soud při svém rozhodování v úvahu, je skutečnost, že v předmětném případě se jedná o bagatelní částku. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že v případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu