ECLI:CZ:US:2007:4.US.628.06
sp. zn. IV. ÚS 628/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Bytového družstva NOV se sídlem Praha 7, Vrbenského 38, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.7.2006, č.j. 26 Cdo 637/2006-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.9.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na pokojnou držbu a užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak dosavadní průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.
Ve své ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, jakož i právo na pokojnou držbu a užívání majetku ústavně nekonformní interpretací §175r o.s.ř. a jeho nesprávnou aplikací na skutkový stav, čímž neoprávněně a v rozporu s principem "pacta sunt servanda" zasáhl do soukromoprávní sféry svobodně jednajících subjektů.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti postupoval podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je přesvědčen o naléhavé potřebě ústavně konformní interpretace ustanovení §175r o.s.ř., jež svou podstatou přesahuje zájmy stěžovatele a dotýká se celé řady dalších sporů. Současně se stěžovatel domnívá, že v řízení vedeném před obecnými soudy dochází k neodůvodněným průtahům, v důsledku kterých vzniká škoda na předmětné nemovitosti, jež nemůže být stěžovatelem řádně užívána; tímto jsou dle vyjádření stěžovatele naplněny podmínky pro aplikaci §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, a dále mimo jiné též to, zda je ústavní stížnost přípustná.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález III. ÚS 62/95, Sb.n.u. sv. 4, str. 243]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.10.2005, č.j. 11 Co 285/2005-75, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1.4.2005, č.j. 8 C 230/2003-55, a jímž byla věc vrácena soudu 1. stupně k novému projednání. Nejedná se tedy o rozhodnutí konečné (kterým by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele), ale o soudní rozhodnutí, vracející věc do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva. Již proto nelze považovat napadený rozsudek Nejvyššího soudu za rozhodnutí, jež by bylo ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod.
Stěžovatel, vědom si skutečnosti, že řízení před obecnými soudy nebylo dosud ukončeno, se domáhá aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a došel k závěru, že v projednávaném případě nebyly podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu naplněny; skutečnost podmiňující aplikaci citovaného ustanovení je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí ve věci, který je nutné posuzovat v kontextu s důsledky napadeného rozhodnutí na základní práva či svobody. Postup dle citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu je však postupem výjimečným, přičemž každou takovou výjimku v řízení před Ústavním soudem je nutno interpretovat restriktivním a nikoliv extenzivním způsobem [srov. nález I. ÚS 339/01, Sb.n.u., sv. 23, str. 383].
Konečně, pokud jde o námitku stěžovatele vztahující se k průtahům v řízení, spočívajícím ve velmi dlouhé době od zahájení řízení do rozhodnutí o posledním opravném prostředku, v důsledku čehož má stěžovateli mimo jiné vznikat hmotná újma a čímž má být splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, uzavírá Ústavní soud tak, že aktuální stav řízení nemůže být podkladem pro aplikaci citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení umožňuje sice - za splnění daných podmínek - ingerenci Ústavního soudu do dosud nepravomocně skončeného řízení, to však pouze za předpokladu, že ke značným průtahům dochází v dosud neskončeném řízení o opravném prostředku. To však není stěžovatelův případ; v jeho věci bylo již ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu dovolací řízení ukončeno.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli nic nebrání, aby se v případě vzniku dalších průtahů v řízení obrátil na Ústavní soud; je však nezbytné, aby před eventuálním podáním další ústavní stížnosti vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva na spravedlivý proces svěřuje, a též aby uvážil (ve světle všeobecně dostupné judikatury Ústavního soudu), jak v případě tvrzených průtahů formulovat petit ústavní stížnosti.
V důsledku zjištění, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv (srov. §75 odst. 1 a §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a při závěru o neexistenci důvodů k aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a písm. b) citovaného zákona, nemohl Ústavní soud podanou ústavní stížnost pro její nepřípustnost věcně přezkoumávat, takže ji bylo třeba odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním osudu; bylo proto rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Rozhodnuto bylo senátem, neboť bylo nutno posoudit aplikovatelnost ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jehož se stěžovatel domáhal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu