ECLI:CZ:US:2004:4.US.638.03
sp. zn. IV. ÚS 638/03
Usnesení
IV. ÚS 638/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 1. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. G., zastoupeného JUDr. MUDr. M. K., Ph.D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.10.2003, čj. 5 A 116/2002-31, rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, odboru silniční dopravy, čj. 587/02-110, ze dne 5.8.2002 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, čj. MHMP - 44091/2002/DOP-03/Si, ze dne 14.5.2002, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19.12.2003 domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo vlastnit majetek dané čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (zveřejněné pod č. 209/92 Sb.).
I.
Ústavní soud si vyžádal spis Nejvyššího správního soudu, sp.zn. 5 A 116/2002, a z něj zjistil, že hlavní město Praha, Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy, dne 14.5.2002 rozhodnutím, čj. MHMP-44091/2002/DOP-03/Si, uložil stěžovateli pokutu ve výši 250.000,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 2.4.2002 při kontrolní jízdě v rámci cenové kontroly provedené pracovníky odboru daní, poplatků a cen vozidlem taxislužby provozovaným a řízeným stěžovatelem, jako provozovatelem taxislužby, stěžovatel po uskutečnění kontrolní jízdy nevydal doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, ale vydal ručně psanou stvrzenku, která neobsahovala stanovené údaje (obchodní jméno, místo trvalého pobytu provozovatele, evidenční číslo vozidla taxislužby, státní poznávací značku vozidla, respekt. obsahovala nesprávnou státní poznávací značku, výchozí a cílové místo přepravy, čas odjezdu a příjezdu, všechny dílčí položky, z nichž je výsledná sazba složena). Navíc účtoval jízdné pětinásobně vyšší, než je podle cenových předpisů přípustné. Tím došlo k porušení ust. §21 odst. 2 a odst. 3 zákona o silniční dopravě v návaznosti na ustanovení §15 odst. 1 a odst. 2 písm. b), c), d), e), f), g) a h) prováděcí vyhlášky.
Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém uvedl, že příčinou nevydání příslušného dokladu byla závada na taxametru vozidla. Toto tvrzení nebylo podle stěžovatele nijak vyvráceno, správní orgán jej považoval za účelové, avšak pouhá domněnka účelovosti nedokazuje stěžovatelovo zavinění, neboť správním orgánem nebyl v tomto směru žádný důkaz předložen. Pokuta vzhledem ke své výšce představuje vlastně ekonomickou likvidaci stěžovatele s ohledem na jeho finanční možnosti. To odporuje i obecným právním zásadám přiměřenosti postihu, protože pokuta v tomto případě představuje více než 600 násobek částky, o kterou byl překročen příslušný tarif.
Ministerstvo dopravy a spojů ČR, jako věcně příslušný orgán, o odvolání rozhodlo dne 5.8.2002 rozhodnutím, čj. 587/02-110, tak, že odvolání zamítlo a původní rozhodnutí potvrdilo. V odůvodnění uvedlo, že prvostupňový orgán vycházel ze správných skutkových zjištění a vyvodil z nich odpovídající právní závěry. Vzal na vědomí skutečnosti uvedené účastníkem řízení v podaném odvolání a po přezkumném řízení dospěl k závěru, že tyto skutečnosti neodůvodňují změnu či zrušení napadeného rozhodnutí. S ohledem na charakter správního deliktu pak shledal odvolací orgán stanovenou sankci za přiměřenou. Zákon o silniční dopravě umožňuje uložit za správní delikt podle §35 odst. 3 písmeno h) pokutu až do výše 750.000,- Kč. Přestože je vydání ručně psané stvrzenky s nepravdivými a neúplnými údaji hodnoceno jako jedno z nejzávažnějších porušení právních předpisů na úseku taxislužby, přihlédl správní orgán ke skutkovým okolnostem případu a uložil sankci v dolní polovině zákonné sazby.
Uvedené rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů napadl stěžovatel správní žalobou, kterou Nejvyšší správní soud dne 9. října 2003 rozsudkem, čj. 5A 116/2002-31, zamítl. Své rozhodnutí opřel o příslušná ustanovení zákona č. 111/1994 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 478/2000 Sb., která stanoví přesně povinnosti provozovatele taxislužby. Soud se při posuzování případu ztotožnil s právním názorem žalovaného Ministerstva dopravy a spojů i správního orgánu prvního stupně, že vydání ručně psané stvrzenky s nepravdivými a neúplnými údaji je třeba považovat za závažné porušení právních předpisů o silniční dopravě. Tvrzení stěžovatele o nefunkčnosti taxametru považuje soud za nedůvěryhodné, když žalobce nebyl schopen přesvědčivě zdůvodnit, proč o poruše taxametru neinformoval kontrolní pracovníky neprodleně. Žalobce záměrně uvedl v ručně psané stvrzence nepravdivé údaje a za jízdu účtoval pětinásobně vyšší jízdné, než je podle cenových předpisů přípustné. Výši sankce soud s ohledem na všechny okolnosti případu považoval za přiměřenou.
II.
Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní uvádí, že uložená sankce není přiměřená. Správní orgán nevzal při rozhodování v úvahu, že každou sankci je nutno vždy posuzovat podle zásady proporcionality. Každé opatření musí být schopno dosáhnout zamýšleného cíle, kterým je v souzeném případě ochrana jiného práva nebo veřejného statku, čehož bylo možno dosáhnout i nižší sankcí. Dále měl být podle stěžovatele porušen princip potřebnosti, podle něhož je dovoleno použít pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků a princip přiměřenosti, podle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli. V posuzovaném případě nebyly tyto principy vzaty v úvahu a výše sankce je neodůvodněným zásahem do stěžovatelovy majetkové sféry, kdy uložená pokuta má likvidační charakter. Protože současně bylo stěžovateli zrušeno živnostenské oprávnění pro provozování taxislužby, byla vlastně stěžovateli za jeden delikt uložena dvojí sankce. V daném případě byla zničena majetková základna pro další podnikatelskou činnost stěžovatele. U stěžovatele, jako u osoby samostatně výdělečně činné, kdy nebyl oddělen soukromý majetek a majetek určený k podnikání, hrozí závažné dopady nejen na osobu stěžovatele, ale i na další členy jeho domácnosti. V této souvislosti stěžovatel poukazoval na nález Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., který řeší přiměřenost pokuty z hlediska intenzity zásahu do vlastnického práva.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 5.2.2004 poukázal na to, že rozhodnutí o pokutě bylo vydáno na základě zjištěného skutkového stavu a všech dostupných podkladů. Záměrem nebylo podnikatele likvidovat, ale postihnout jej za závažné porušení zákona, kterým úmyslně vydaná stvrzenka s nepravdivými údaji každopádně je. Pokuta byla stěžovateli vyměřena v dolní třetině zákonné sazby.
Ministerstvo dopravy ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 9.2.2004 uvedlo, že stěžovatel nezpochybňuje, že porušil zákon o silniční dopravě, namítá však, že v řízení nebylo zpochybněno jeho tvrzení, že ručně psaný doklad vydal proto, že jeho taxametr byl porouchán a nesouhlasí s výší uložené sankce. Zákon o silniční dopravě je založen na objektivní odpovědnosti dopravce za porušení zákona a §35 odst. 3 zákona umožňuje uložit pokutu do výše 750.000 Kč. Uložená pokuta tedy odpovídá platnému znění zákona. Tvrzení stěžovatele o poruše taxametru považuje ministerstvo za účelové. Při provozování taxislužby může dojít k poruše taxametru. V takovém případě však měl řidič na poruchu upozornit a vystavit ručně vyplněný doklad se správnými údaji a cena měla odpovídat řádné ceně za poskytnutou službu. Při kontrolní jízdě však stěžovatel předražil jízdné o 480 Kč a vystavil ručně psanou stvrzenku, na které byly uvedeny zcela falešné a neúplné údaje. Při stanovení výše pokuty musí správní orgán přihlížet k závažnosti, významu a době protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody. Osobní a majetkové poměry stěžovatele nejsou kritériem, které může ovlivnit výši pokuty, a proto správní orgán neměl důvod k nim přihlížet.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 11.2.2004, uvedl, že se ztotožnil s právním názorem správních orgánů, že vydání ručně psané stvrzenky s nepravdivými a neúplnými údaji je třeba považovat za velmi závažné porušení právních předpisů o silniční dopravě. Výše uložené sankce je podle názoru soudu vzhledem k okolnostem případu přiměřená a byla prvostupňovém i odvolacím řízení řádně zdůvodněna, když při jejím vyměřování byly ze strany správních orgánů uplatněny zásady zákonnosti, spravedlnosti, individualizace a přiměřenosti.
III.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno, naopak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a v podstatě jen opakuje argumenty, kterými se zabýval Nejvyšší správní soud a s nimiž se tento soud v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal.
Meritem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že pokuta uložená mu správní orgány je příliš vysoká, nepřiměřená ve vztahu k porušení práva, kterého se dopustil, i k jeho sociální situaci; tím vším mělo být neoprávněně zasaženo do jeho práva daného čl. 11 Listiny.
Z předloženého spisu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že jak správní orgány, tak Nejvyšší správní soud vzaly při rozhodování v úvahu všechny okolnosti případu, závažnost porušení silničního zákona, význam a dobu protiprávního jednání a rozsah způsobené škody. Osobní majetkové poměry stěžovatele nejsou kritériem, které může ovlivnit výši pokuty, a proto správní orgány ani Nejvyšší správní soud neměly právní důvod k nim přihlížet. Je nepochybné, že uložení pokuty je zásahem do majetkových poměrů stěžovatele; jestliže však správní orgán při jejím ukládání postupoval v souladu se zákonem (zvažování všech okolností případu, stanovení výše pokuty v zákonném rámci a řádné odůvodnění rozhodnutí), jak se v posuzovaném případě i stalo, postupoval ústavně konformním způsobem a jeho postup nelze hodnotit jako neústavní zásah do vlastnického práva stěžovatele.
Stěžovatel se obrátil na Nejvyšší správní soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nebylo shledáno, že by stěžovateli, jako účastníku řízení, nebyla poskytnuta v řízení před soudem rovná práva (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR) či byla vůči němu uplatněna státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Jak bylo zjištěno, Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Pokud stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., kterým byla zrušena část ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), je třeba mít na zřeteli, že uvedené ustanovení stavebního zákona ukládalo uložit pokutu od 50 000 Kč do 1 000 000 Kč, stanovovalo tedy také dolní hranici pokuty, neumožňovalo uložení pokuty nižší a omezovalo správní uvážení rozhodujícího orgánu. Koncepce §35 zákona o silniční dopravě je jiná, stanoví pouze maximální výši pokuty a umožňuje správnímu orgánu určit její výši s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu. Již proto závěry obsažené v citovaném nálezu na stěžovatelův případ nedopadají.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9.10.2003, čj. 5 A 116/2002-31, jakož i předcházejícími rozhodnutími správních úřadů, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu