ECLI:CZ:US:2002:4.US.648.01
sp. zn. IV. ÚS 648/01
Usnesení
IV. ÚS 648/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti L.P., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 11 T 281/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. 11 T 281/97, a tvrdil, že v trestní věci, vedené proti (původně) obžalované J.G., pro trestný čin zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, označený soud tím, že jednak rozhodl meritorně zprošťujícím výrokem a dále stěžovatele jako poškozeného odkázal dle ustanovení §229 odst. 3 trestního řádu s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť citovaný rozsudek je nesprávný a nezákonný, a to zejména v důsledku nerespektování dikce §2 trestního řádu "povrchním a nesoustředěným hodnocením důkazů", které stěžovatel zevrubně rozvedl, pročež se z těchto důvodů domáhal, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Po přezkoumání, zda návrh splňuje formální požadavky stanovené zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, odst. 2; §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu], vlastního obsahu ústavní stížnosti a citovaného rozhodnutí obecného soudu, dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jak je patrno z citovaného ustanovení, výrokem, na jehož základě byla obžalovaná J.G. zproštěna obžaloby, nemohlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít, neboť - ač byl účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a rozhodováno o jeho právech či povinnostech, resp. vině a trestu, nýbrž toliko o případné vině obžalované, z čehož je zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele podat v souladu s citovaným ustanovením do tohoto výroku ústavní stížnost. Nadto se sluší poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, tím spíše přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy v trestním řízení, přičemž nutno poukázat v této souvislosti též na to, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 39 Listiny) a zákona povolané, když případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit aktivní legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti, nebylo-li současně zasaženo tímto rozhodnutím, resp. jeho výrokem, do jeho právní pozice, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo.
Přezkumná pravomoc Ústavního soudu je tak založena toliko stran výroku, jímž byl stěžovatel odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jak plyne z ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu, rozsudek může odvoláním napadnout poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím vydání rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí (odst. 2 citovaného ustanovení). Ze soudní judikatury (jakož i odborných komentářů) se podává, že v případě, kdy dojde k podání odvolání poškozeným proti výroku zprošťujícího rozsudku, jímž byl podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jde o odvolání podané neoprávněnou osobou, a proto je odvolací soud podle §253 odst. 1 trestního řádu zamítne (srov. např. R 43/67). V daném případě ohledně uvedeného výroku je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, resp. zde žádné k dispozici nebyly (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nicméně nelze blíže nerozvedeným výtkám stěžovatele stran tohoto výroku, kdy mu dle jeho přesvědčení mělo být znemožněno domáhat se stanoveným postupem jeho práva u nezávislého a nestranného soudu, přisvědčit. V souzené věci obecný soud, vázán postulátem, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny), respektoval zásadu zakotvenou v §229 odst. 3 trestního řádu, na základě níž je v případě, kdy zprostí obžalovaného obžaloby, povinen odkázat poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody vždy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jedná se o kogentní normu, jíž je soud vázán a jejíž ratio legis spočívá mimo jiné v tom, aby orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy rozhodující o vině a trestu, nebyly nadměrně zatěžovány agendou, která jim a priori sama o sobě bez dalšího nepřísluší. Respektoval-li obecný soud v adhezním řízení, akcesoricky se upínajícím k meritornímu řízení, v němž je rozhodováno o vině a trestu, ztrácejícím eo ipso v případě zproštění obžalovaného obžaloby (před tímto soudem) své místo, procesní práva stěžovatele coby poškozeného, což stěžovatel okresnímu soudu ani nevytýká, lze stěží dovozovat porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout, a to v části směřující proti výroku o zproštění obžalované obžaloby podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbylém rozsahu dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné
V Brně dne 7. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu
.