ECLI:CZ:US:2001:4.US.650.2000
sp. zn. IV. ÚS 650/2000
Usnesení
IV. ÚS 650/2000
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2000, čj. 15 Co 449/2000-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni stěžovatel uvádí, že skutkové a právní závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné a v rozporu se zákonnou úpravou, takže představují zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Novela zákona o rodině přijatá zákonem č. 91/1998 Sb. umožnila střídavou péči obou rodičů, kterýžto institut je všeobecně považován jako prospěšnější pro nezletilé děti a současně respektující rovná práva obou rodičů. Touto novelou došlo tedy nepochybně k takové změně poměrů, na základě které byly soudy oprávněny a povinny posoudit, zda střídavá péče bude zájmům dítěte vyhovovat lépe než dosavadní výlučná péče matky. Tak se však v projednávané věci nestalo, neboť obecné soudy na základě ustálené a dlouhopřetrvávající praxe upřednostnily výchovné prostředí matky. Tím došlo k porušení čl. 5 Úmluvy o právech dítěte, upravujícího práva a povinnosti obou rodičů, a stěžovatel proto navrhuje, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Z obsahu spisu 13 P 220/96 Okresního soudu v Sokolově Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 27. 3. 2000, čj. 13 P 220/96-68, byl návrh stěžovatele na střídavou výchovu nezletilé M., nar. 14. 3. 1989, zamítnut, když podle názoru soudu nedošlo v projednávané věci ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §28 zákona o rodině odůvodňující změnu dosavadního výchovného prostředí. Jak konstatoval ve svém rozhodnutí okresní soud, institut střídavé výchovy předpokládá především shodnou vůli obou rodičů k takovému způsobu výchovy, tato podmínka není však v projednávané věci splněna, neboť rodiče nejsou schopni se dohodnout nejen o zásadních, ale i běžných otázkách, a jejich vzájemný vztah má konfliktní povahu. K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho závěry. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 2. 2001, čj. 30 Cdo 3056/2000-110, tak, že toto dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice klade důraz na zájem dítěte, ve skutečnosti však jeho zásadním argumentem je poukaz na jeho ústavně zakotvené rodičovské právo a nezbytnost toto jeho právo respektovat. V této své argumentaci a celkovém obsahu ústavní stížnosti však stěžovatel zcela přehlíží stěžejní ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. Byly to naopak obecné soudy, jež ve svých rozhodnutích dovodily, že při stávající konfliktní povaze vztahu obou rodičů by úprava střídavé výchovy nezletilé byla naopak v příkrém rozporu s jejími zájmy a ani Ústavní soud, respektuje ve svém rozhodování princip nezávislosti soudu a nepřípustnost odlišného hodnocení důkazů v situaci, kdy tyto soudy dodržují podmínky dané ustanovením §132 o. s. ř., nenachází žádný důvod ke svému zásahu. To, že nezletilá nyní nežije ve společné domácnosti se stěžovatelem, je důsledkem rozpadu manželství rodičů dítěte, důsledkem, který třeba posuzovat v prvé řadě z hlediska již konstatovaného zájmu dítěte.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu