ECLI:CZ:US:2001:4.US.673.2000
sp. zn. IV. ÚS 673/2000
Usnesení
IV. ÚS 673/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 9 To 739/2000, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4194/2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2000, sp. zn. 7 Nt 3728/2000, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 9 To 322/2000, zamítnuta. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4194/2000, byla pak stěžovateli prodloužena délka trvání vazby do 8. 1. 2001. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Brně tak, že ji zamítl svým usnesením ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 9 To 739/2000.
Proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4194/2000, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 9 To 739/2000, podal stěžovatel v otevřené lhůtě ústavní stížnost, jíž se domáhá zrušení těchto rozhodnutí, když tvrdí, že byla porušena jeho základní práva, zaručená Ústavou ČR, resp. Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, jakož i práva zaručená mu platným právním řádem a čl. 5 odst. 1 a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, ze dne 21. 6. 2000, a konstantní judikaturu Evropského soudu. V důvodech ústavní stížnosti pak uvádí, že prodloužení vazby bylo provedeno hromadně pro všechny obviněné, a stejně tak i odůvodněno včetně trvání všech důvodů vazby, a to nutností zajistit účast obviněných při přehrávání odposlechů, nebezpečím ovlivňování dosud nevyslechnutých asi 20 svědků, ohrožením vysokým trestem odnětí svobody, neexistencí vazby k místu bydliště zaměstnáním, důvodností obavy z útěku a skrývání se, vinou obviněných, přičemž soud nebral v úvahu, že stěžovatel sám měl zájem seznámit se s odposlechy, o což již před pěti měsíci marně žádal. Z dosud nevyslechnutých asi 20 svědků se stěžovatele netýká ani jeden. Další skutečnost, kterou soudy odůvodnily pokračování vazby je to, že je ohrožen vysokým trestem, kdy toto odůvodnění by podle stěžovatele muselo automaticky znamenat vazbu pro každého obviněného z trestného činu s trestní sazbou nad x let. Dále uvádí, že je jako podnikatel vázán na S., a není tedy důvodná ani obava, že se bude skrývat nebo utíkat. Neexistence tohoto důvodu vazby je umocněna ještě tím, že stěžovatel vlastní další nemovitý majetek, který musí hlídat, neboť i v době jeho nepřítomnosti je rozkrádán a dále má problémy i vzhledem k leasingu osobních aut, za něž zaplatil statisíce, o které vzetím do vazby přijde, zde spatřuje porušování svých majetkových práv ve smyslu ustanovení čl. 1 bodu 1 protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu, kterou argumentuje v otázce důkazní situace a viny či neviny.
Krajský soud v Brně se k této ústavní stížnosti vyjádřil tak, že ji nepovažuje za důvodnou a odkázal na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v dané věci.
Krajské státní zastupitelství v Brně se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdalo.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že ze spisu vyplývá, že sice dalším usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2000, sp. zn. 7 Nt 4558/2000, byla stěžovateli prodloužena délka trvání vazby do 8. 5. 2001, avšak na základě přijaté peněžité záruky byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, a to usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Nt 3521/2001. V odůvodnění se Městský soud v Brně vyslovil, že důvod vazby dle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) již pominul, nicméně další dva důvody vazby nadále trvají tak, jak je odůvodnily obecné soudy v předchozích rozhodnutích.
K problematice omezení osobní svobody vazbou se již dříve Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřoval, když uvedl, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu proto nejsou ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jím podložených), plynoucích ze zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě a jejím trvání podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo, jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku České republiky (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6 č. 88). Ústavní soud rovněž uvedl, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může stačit v závislosti na konkrétním případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 6, č. 74, a sv. 2 č. 44).
Jak plyne ze spisového materiálu, byla oběma napadenými rozhodnutími, společně pro všech čtrnáct spoluobviněných, prodloužena délka trvání vazby. Tato rozhodnutí, pokud jde o uvádění důvodů vazby a nutnosti jejího dalšího trvání, jsou zdůvodňována obecně, v podstatě společně pro všechny obviněné, aniž by důvody vazby a jejího dalšího trvání byly blíže v poměru k jednotlivým ze spoluobžalovaných konkretizovány, a to je třeba nepochybně obecným soudům vytknout. Nicméně s přihlédnutím k povaze trestné činnosti, která je stěžovateli i dalším obviněným kladena za vinu (obvinění bylo pro většinu z nich vzneseno pro spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona k trestnému činu nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2a trestního zákona), k tomu, že v přípravném řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování tak, jak jsou jednotlivé úkony specifikovány v návrhu státního zástupce na prodloužení lhůty, kdy ke dni rozhodování nebyli vyslechnuti všichni v úvahu přicházející svědci, jakož i s ohledem na to, že jak v důvodech svého rozhodnutí zdůraznil krajský soud, nelze u obviněných vyloučit jistý stupeň organizovanosti, je Ústavní soud toho názoru, že minimálně důvod vazby koluzní u stěžovatele v době vydání napadených rozhodnutí trval, jakož i obava z toho, že propuštěním kteréhokoliv z obviněných z vazby na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Jakmile tyto důvody u stěžovatele pominuly, byl tento také, jak shora uvedeno, z vazby propuštěn na svobodu. S ohledem na uvedené tak Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu