ECLI:CZ:US:2007:4.US.691.06
sp. zn. IV. ÚS 691/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem, AK se sídlem Dlouhá 16, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2006, čj. 3 Tdo 597/2006-268, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, čj. 10 To 22/2006-230, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 29. 11. 2005, čj. 2 T 140/2005-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zakotvených v č. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí; 1) rozsudku Okresního soudu v Rakovníku, kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §224 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let, a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, 2) usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a 3) usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítající jako zjevně neopodstatněné dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, postupovaly nesprávně při hodnocení důkazů, pochybily při právním hodnocení skutku, který posoudily v rozporu s hmotným právem, a uložily mu nepřiměřeně vysoký trest.
K ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 2 T 140/2005, ze kterého vyplynulo, že tytéž námitky, kterými stěžovatel argumentoval v ústavní stížnosti, uplatnil i v řádném a mimořádném opravném prostředku.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Stěžovatel tvrdil porušení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručující rovnost účastníků řízení, čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, porušení čl. 39 Listiny stanovícího, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, porušení čl. 40 odst. 1 Listiny zaručujícího, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, a čl. 40 odst. 2 Listiny, podle kterého každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina. Práva zaručená v čl. 39 a čl. 40 Listiny korespondují se zárukami upravenými v čl. 5 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, práva zaručená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož porušení stěžovatel rovněž tvrdil (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem), jsou srovnatelná se zárukami, jež poskytuje čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o shora označená ustanovení Listiny a Úmluvy, směřovala ve své podstatě především proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do jeho nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).
V projednávaném případě však Ústavní soud ústavněprávní pochybení takto vymezená v postupu obecných soudů neshledal. Okresní soud v Rakovníku svoje rozhodnutí přiměřeně odůvodnil a z tohoto odůvodnění je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy, a proč nevyhověl návrhu obhajoby na provedení dalších důkazů. Takový postup soudu nelze považovat za opomenutí představující případ extrémního vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na dokazování, a tudíž za základ pro kasační nález Ústavního soudu. Je třeba mít na paměti, že ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - čl. 40 odst. 1 Listiny) je svěřena obecným soudům, které při výkonu spravedlnosti postupují zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy), především trestním řádem. Podle tohoto procesního předpisu to jsou orgány činné v trestním řízení (mezi nimi i soud rozhodující o vině a trestu), které zjišťují skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Jinými slovy, soud tedy (při dodržení zásady rovnosti účastníků řízení) není v zásadě povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků (srov. sp. zn. I.ÚS 32/95, publ. in ÚS, sv. 5, č. 40); obdobný názor vyjádřila i někdejší Evropská komise pro lidská práva, když uvedla, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož jmenovitě uvádí obhajoba (např. rozhodnutí Komise ve věci Hopfinger v. Rakousko, 1960); opakovaně pak též Evropský soud pro lidská práva.
Vycházeje ze shora uvedeného, Ústavní soud uzavřel, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu byla dostatečně přiměřeným způsobem odůvodněna, přičemž soudy se v nich s námitkami upínajícími se k meritu věci, ve shodě s ustanovením §152 tr. řádu, řádně vypořádaly; zejména dovolací soud ve svém rozhodnutí podrobným a přezkoumatelným způsobem vyložil, proč nemohl akceptovat námitky stěžovatele a jaké skutečnosti jej vedly k závěru o jejich zjevné neopodstatněnosti. Právní závěry dovolacího soudu tak dle zjištění Ústavního soudu nenesou stopy libovůle při aplikaci či interpretaci příslušných právních norem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu