ECLI:CZ:US:2003:4.US.692.02
sp. zn. IV. ÚS 692/02
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 4. února 2003 sp. zn. IV. ÚS 692/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. R. K. proti jinému zásahu Věznice Praha-Pankrác a Vrchního státního zastupitelství v Praze spočívajícímu v nerozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z vazby, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření.
Výrok
I. Vrchní státní zastupitelství v Praze porušilo svojí nečinností spočívající v nerozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho popuštění z vazby na svobodu po uplynutí lhůty v ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu základní práva stěžovatele ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Ústavní soud zakazuje Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikazuje mu propustit stěžovatele na svobodu.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2002 stěžovatel tvrdí, že je od 30. 10. 2002 držen ve vazební věznici bez právního důvodu, což pociťuje jako porušení práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být zbaven svobody než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, odst. 5 téhož článku Listiny, podle kterého nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, a obdobně i čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 7 Nt 3797/2002 podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu s tím, že vazba se započítává ode dne 22. 7. 2002. Ačkoliv dne 22. 10. 2002 trvala jeho vazba tři měsíce, v následujících pěti pracovních dnech příslušný státní zástupce nerozhodl podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu o tom, zda stěžovatele ponechá i nadále ve vazbě nebo ho propustí z vazby na svobodu.
Usnesením ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 43 Nt 2113/2002 totiž Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl k návrhu státního zástupce o rozšíření vazebních důvodů stěžovatele o důvod uvedený pod písmenem b) §67 trestního řádu. Ke dni podání ústavní stížnosti toto usnesení dosud nenabylo právní moci, pro věc je však podstatné, že Vazební věznice Praha-Pankrác odmítla stěžovatele propustit z vazby na svobodu právě s poukazem na toto usnesení s tvrzením, že usnesení o rozšíření důvodů vazby je de iure i rozhodnutím o prodloužení vazby. Tomuto názoru stěžovatel oponuje a tvrdí, že rozhodnutí o ponechání ve vazbě v přípravném řízení musí podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu učinit státní zástupce, a nikoliv soud rozhodující o změně vazebních důvodů. Výklad zastávaný věznicí by představoval narušení principu právní jistoty, neboť by nebylo zřejmé, jakým způsobem, resp. od kterého data by se počítala lhůta pro další rozhodnutí o ponechání ve vazbě či propuštění na svobodu.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí soudu o změně vazebních důvodů bylo vydáno v rozporu s ustanovením §72 odst. 1 trestního řádu, které připouští vydání takového rozhodnutí pouze v řízení o stížnosti proti rozhodnutí uvedené v §146a odst. 1 písm. a) trestního řádu, což v dané věci nebylo. Je tedy pro něho nepřijatelné, že to byla věznice, která zcela mimo rámec orgánů činných v trestním řízení rozhodla o tom, že v dané věci existuje relevantní rozhodnutí, na jehož základě lze držet obviněného ve vazbě, zejména za situace, kdy toto rozhodnutí bylo vydáno týden poté, kdy stejný soud rozhodl, byť ke dni podání ústavní stížnosti nepravomocně, o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Stěžovatel má za to, že věznici nepřísluší zkoumat, zda rozhodnutí, které se pokouší stavět na roveň rozhodnutí státního zástupce, je rozhodnutím zákonným, vydaným v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Pokud vazební věznice neprovádí výkon jí svěřené veřejné moci v souladu se zákonem, tj. nepropustila stěžovatele po uplynutí doby uvedené v ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu z vazby na svobodu, ač tak učinit měla, porušuje jeho ústavně zaručená práva a svobody. Stejnou výtku stěžovatel vznáší vůči Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které vykonává ve věci dozor.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud uložil Vazební věznici Praha-Pankrác propustit stěžovatele na svobodu a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze učinit všechny potřebné kroky směřující k jeho propuštění. Navrhuje zároveň, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle §80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kterým by těmto orgánům veřejné moci uložil nepokračovat v porušování stěžovatelových ústavně zaručených práv a propustit ho na svobodu.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 11. 2002 stěžovatel podrobně odůvodnil svoje stanovisko (shodně s odkazem na Trestní řád, Komentář, 4. vydání, 2002, C. H. Beck, str. 403), že lhůta v ustanovení §71 odst. 3, jakož i odst. 4, 5 a 6, trestního řádu je lhůtou propadnou, jejíž nedodržení má za následek propuštění obviněného z vazby na svobodu nejpozději v den následující po uplynutí této lhůty. Stěžovateli jsou známy i názory, podle kterých mají lhůty ve shora citovaném ustanovení trestního řádu pouze pořádkový charakter a nerozhodnutí o dalším trvání vazby zakládá pouze kárnou odpovědnost příslušného státního zástupce. Stěžovatel považuje tyto názory za nesouladné se základními principy ústavně garantovaných lidských práv a základních svobod a omezení své osobní svobody mimo lhůty stanovené zákonem považuje za porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny.
Pokud by snad bylo připuštěno více alternativních možností výkladu ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu, pak by podle stěžovatele bylo třeba akceptovat jen takový výklad, který je pro jednotlivce, jehož osobní svoboda byla omezen, co nejpříznivější. V přípravném řízení je o ponechání obviněného ve vazbě oprávněn rozhodovat pouze státní zástupce a jeho rozhodnutí nemůže nahradit rozhodnutí soudu, v konkrétním případě rozhodnutí o rozšíření vazebních důvodů, neboť jde o rozhodnutí obsahově zcela odlišné a činí je orgán odlišný od orgánu, jemuž zákon svěřuje pravomoc rozhodovat o prodloužení vazby v přípravném řízení. Stěžovatel má za to, že pokud rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě v přípravném učiní jiný orgán než státní zástupce, jedná se o rozhodnutí bez výslovného zákonného podkladu a dochází ke kolizi nejen s trestním řádem, ale i s ústavní zásadou výkonu státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Podáním ze dne 12. 12. 2002 stěžovatel informoval Ústavní soud o tom, že je stále protiprávně zadržován ve vazební věznici a že se obrátil s podnětem i na Veřejného ochránce práv. Ten dospěl k závěru, že postup vazební věznice nepovažuje za chybný, neboť k propuštění obviněného z vazby je třeba rozhodnutí některého z příslušných orgánů činných v trestním řízení, nelze však po ní žádat, aby byla orgánem, který posoudí, zda lze rozhodnutí státního zástupce nahradit rozhodnutím soudu o rozšíření vazebních důvodů a obviněného propustí. Veřejný ochránce práv vyjádřil pochybnosti o postupu dozorového státního zástupce, na kterého se však jeho působnost nevztahuje. S ohledem na tento názor stěžovatel žádá, aby Ústavní soud řešil jeho záležitost přednostně.
K ústavní stížnosti se vyjádřil ředitel Vazební věznice Vězeňské služby České republiky Praha-Pankrác, plk. JUDr. J. G., který ve svém sdělení ze dne 6. 12. 2002 odmítl možnost, že by vazební věznice byla oprávněna propustit obviněného z vazby na svobodu, aniž by obdržela písemný příkaz, kterým je podle ustanovení §10 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, příkaz a) soudu na základě jeho rozhodnutí, b) státního zástupce na základě jeho rozhodnutí, c) státního zástupce vykonávajícího dozor nad dodržováním právních předpisů v předmětné věznici, d) prezidenta republiky nebo ministra spravedlnosti v řízení o udělení milosti, e) ministra spravedlnosti v řízení o mimořádných opravných prostředcích nebo v řízení o vydání do ciziny. Žádný takový písemný příkaz k propuštění stěžovatele na svobodu vazební věznice neobdržela, a proto postupovala bezchybně, pokud žádostem obhájce, který se domáhal okamžitého propuštění jím zastupovaného obviněného na svobodu, nevyhověla. Ředitel vazební věznice dále uvedl, že dne 1. 11. 2002 byl telefonicky kontaktován příslušný vrchní státní zástupce, který téhož dne zaslal věznici písemné vysvětlení se závěrem, aby obviněný byl nadále ponechán ve vazbě.
Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření ze dne 12. 12. 2002 zrekapitulovalo úkony a rozhodnutí, které byly v trestní věci stěžovatele dosud provedeny. Uvedlo, že státní zástupce obdržel dne 22. 10. 2002 usnesení soudu o přijetí peněžité záruky a propuštění stěžovatele na svobodu (sp. zn. 43 Nt 2108/2002), které však napadl stížností, neboť v mezidobí na základě podnětu policejního orgánu a podkladových materiálů podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 návrh na rozšíření vazebních důvodů ve smyslu §67 písm. b) a c) trestního řádu. Obvodní soud pro Prahu 1 návrhu zčásti vyhověl a usnesením ze dne 22. 10 2002 sp. zn. 43 Nt 2113/2002 rozšířil vazební důvody o důvod podle písmene b) §67 trestního řádu. Toto rozhodnutí bylo téhož dne doručeno vazební věznici. Za této situace státní zástupce dospěl k závěru, že nebyl důvod formálně vydávat v téže věci další rozhodnutí podle §71 odst. 3 trestního řádu, neboť ve stejné době bylo přijato rozhodnutí jiné, jímž byla ve vztahu k vazbě obviněného splněna přezkumná povinnost předpokládaná ustanovením §71 odst. 3 trestního řádu. Tento názor je opřen o judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 11 Tvo 23/2002 ze dne 18. 4. 2002, usnesení sp. zn. 11 Tvo 28/2002 ze dne 29. 4. 2002) a Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 2 To 106/02 ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 3 To 33/02 ze dne 26. 2. 2002). Soudní judikatura vychází podle vrchního státního zastupitelství z názoru, že trestní řízení představuje celistvý útvar a jednotlivá ustanovení trestního řádu nelze bez dalších souvislostí izolovaně vykládat bez souvztažnosti na ustanovení další, upravující totožnou oblast. Jestliže zákon vyžaduje obligatorní přezkum důvodnosti dalšího trvání vazby v zákonem stanovených intervalech, není podle vrchního státního zastupitelství podstatná forma rozhodnutí, kterou se tak stalo, podstatné je, že tak činí příslušný orgán činný v trestním řízení a ve lhůtě stanovené zákonem s tím, že není rozhodující, zda usnesení, jímž je posuzováno další trvání vazby v trestním řízení, vydává soudce nebo státní zástupce. Oba tyto orgány rozhodují o vazbě v přípravném řízení a v tomto smyslu nelze označit soud jako orgán nepříslušný k rozhodování o dalším trvání vazby, pokud tak činí prostředky, které má v přípravném řízení ze zákona k dispozici. Vrchní státní zastupitelství v Praze má za to, že o dalším trvání vazby rozhodl za splnění podmínek §71 odst. 3 trestního řádu kompetentní orgán v zákonné lhůtě, a proto navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 7 Nt 3797/2002, jakož i příloh předložených účastníky řízení Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná jen vůči postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle odstavce 5 téhož článku Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem, jakož i z rozhodnutí soudu. Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy nikdo nesmí být zbaven svobody kromě zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem.
Tyto ústavně akceptovatelné důvody omezení osobní svobody jednotlivce se vztahují i na vazbu. Její trvání je v přípravném řízením prodlužováno, a proto pod zákonnost vazby patří i právní režim jejího prodlužování ve lhůtách stanovených zákonem (§71 trestního řádu).
V projednávaném případě bylo třeba nejprve posoudit, zda rozhodnutí státního zástupce podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu je možno nahradit rozhodnutím soudu o rozšíření vazebních důvodů. Jak Ústavní soud zjistil, v trestní věci stěžovatele byla vydána tato rozhodnutí soudu dotýkající se vazby jmenovaného:
1. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2002 sp. zn. 7 Nt 3797/2002, jímž byl stěžovatel vzat do vazby [§67 písm. a) trestního řádu] s tím, že vazba se započítává ode dne 22. 7. 2002. Současně bylo rozhodnuto, že podle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu se nepřijímá písemný slib ani peněžitá záruka ve výši 6 milionů korun.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 9 To 397/2002 byla stížnost obviněného proti shora citovanému usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.
2. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 43 Nt 2065/2002 o zamítnutí návrhu státního zástupce na rozšíření vazebních důvodů obviněného o důvody vedené v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu.
3. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 8. 2002 sp. zn. 43 Nt 2068/2002 o tom, že se nepřijímá peněžitá záruka ve výši 20 milionů korun.
4. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2002 sp. zn. 43 Nt 2087/2002 o tom, že se nepřijímá peněžitá záruka.
5. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 43 Nt 210/2002 o tom, že podle ustanovení §73a odst. 1 písm. a) trestního řádu se přijímá peněžitá záruka ve výši 28 milionů korun, podle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se přijímá písemný slib obviněného a podle ustanovení §73 odst. 1 trestního řádu se obviněný propouští z vazby na svobodu.
Z podnětu stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. 44 To 638/2002 shora citované usnesení zrušil.
Dne 21.10.2002, sp. zn. 5 Vzn 35/2002, podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze soudu návrh na rozšíření vazebních důvodů obviněného o vazební důvody uvedené v ustanoveních §67 písm. b) a c) trestního řádu.
Dne 22.10. 2002 dosáhla doba trvání vazby obviněného lhůty 3 měsíců, lhůta pěti pracovních dnů, do kterých podle §71 odst. 3 trestního řádu byl státní zástupce povinen rozhodnout, zda se obviněný ponechává ve vazbě nebo se z vazby propouští na svobodu, skončila dnem 30. 10. 2002.
6. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 43 Nt 2113/2002 o rozšíření vazebních důvodů obviněného [§67 písm. b) trestního řádu].
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnost. Městský soud v Praze stížnosti vyhověl a usnesením ze dne 12. 11. 2002 sp. zn. 44 To 658/2002 zrušil napadené usnesení a sám rozhodl tak, že při nadále trvajícím důvodu vazby podle §67 písm. a) trestního řádu se u obviněného rozšiřují vazební důvody i o důvody uvedené v ustanoveních §67 písm. b) a c) trestního řádu.
Pokud by měly být plně akceptovány závěry Vrchního státního zastupitelství v Praze o tom, že není rozhodující, zda posouzení dalšího trvání vazby v přípravném řízení rozhodne státní zástupce nebo soud při přezkumu trvání vazebních důvodů, mohlo by to v praxi znamenat, jak je ze shora uvedeného přehledu zřejmé, že by se státní zástupce k rozhodování podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu vůbec nedostal. Protože rozhodnutí o ponechání ve vazbě podle citovaného ustanovení je možno vydat i před uplynutím stanovené lhůty tří měsíců a pěti pracovních dnů (stejně viz i nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. I. ÚS 371/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, č. 130), v přípravném řízení by pak jakékoliv rozhodnutí soudu, v jehož rámci by soud hodnotil existenci vazebních důvodů, nahrazovalo rozhodnutí státního zástupce podle §71 odst. 3 trestního řádu. Výslovná úprava rozdělení povinností státního zástupce a soudu v přípravném řízení v ustanoveních §71 a §73b odst. 2 trestního řádu by pak nejen postrádala jakýkoliv smysl, ale vyvstala by i otázka, které z více vydaných rozhodnutí soudu vydaných v téže trestní věci nahrazuje rozhodnutí státního zástupce a od kdy začíná vlastně běžet lhůta tří měsíců pro další rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění na svobodu ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu. V projednávané věci by takovými rozhodnutími mohla být např. rozhodnutí soudu ze dne 27. 8. 2002 či ze dne 16. 10. 2002, které však Vrchní státní zastupitelství v Praze nevzalo při své argumentaci v úvahu.
Vrchní státní zastupitelství v Praze poukázalo na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2002 sp. zn. 11 Tvo 23/2002 a ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. 11 Tvo 28/2002. Tato rozhodnutí se týkají případů, kdy o dalším trvání vazby a o stížnosti obviněného rozhodoval soud na základě své věcné příslušnosti podle ustanovení §71 odst. 4 a 6 trestního řádu (po podání obžaloby), což je situace zcela odlišná od rozhodování o ponechání ve vazbě v přípravném řízení. Vrchní státní zastupitelství z těchto rozhodnutí dovodilo, že lze-li nahradit rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby podle §71 odst. 4 a 6 trestního řádu jiným soudním rozhodnutím, kterým je mimo jiné rovněž posuzována důvodnost dalšího trvání vazby (např. rozhodnutím o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby), lze tyto závěry vztáhnout i na rozhodování podle §71 odst. 3 trestního řádu. Tento závěr však nemá oporu v zákoně, nekoresponduje s požadavkem na rozhodování státního zástupce v přípravném řízení podle ustanovení §71 odst. 3 a §73b odst. 2 trestního řádu, a dostává se tak do rozporu s ústavním požadavkem na uplatnění státní moci jen způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud vzal v úvahu i to, že nová právní úprava trestního řízení provedená zákonem č. 265/2001 Sb., účinným od 1. 1. 2002, kterým byl změněn trestní řád a některé další zákony, zasáhla do rozhodování o trvání vazby a výrazně posílila roli státních zástupců v přípravném řízení. Podle dřívější právní úpravy rozhodoval o dalším trvání vazby v průběhu přípravného řízení soud na návrh státního zástupce. Byl-li státní zástupce nečinný a návrh na prodloužení vazby nepodal či jej nepodal v zákonem stanovené lhůtě, pak jakákoliv možnost zhojení nedostatku jeho procesní aktivity byla vyloučena jako nezákonná a neústavní (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 332/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 21, č. 38). Z pohledu návaznosti nové právní úpravy na právní úpravu předchozí se Ústavnímu soudu jeví vyloučeno, aby nová právní úprava procesní aktivity státního zástupce představovala ve svých důsledcích citelné snížení právní jistoty jednotlivce, kterým rozhodnutím byla jeho vazba prodloužena a kdy bude o dalším trvání vazby znovu rozhodováno, a tím i snížení míry ochrany jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu oproti úpravě předchozí. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí státního zástupce podle ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu nelze nahradit rozhodnutím soudu.
Ústavní soud připouští, že trestní řád nestanoví výslovně následky v případě, když státní zástupce podle citovaného ustanovení v dané lhůtě nerozhodne, jak je určeno v ustanovení §71 odst. 2 a 9 trestního řádu, kde je výslovně stanoveno propuštění obviněného na svobodu jako důsledek marného uplynutí lhůty (případně při srovnání s právní úpravou účinnou před 1. 1. 2002 v §71 odst. 6 trestního řádu). Právní teorie zastává názor, že jde o lhůtu propadnou (nikoliv pořádkovou) a že její nedodržení má za následek, že obviněného je nutno z vazby propustit na svobodu, a to nejpozději v den následující po uplynutí uvedené lhůty (Šámal, Baxa, Púry, Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání, 2002, C. H. Beck, str. 403, bod 19, Král V., K nové právní úpravě vazebního řízení, Bulletin advokacie č. 11 - 12/2001, str. 74, Růžička M., Rozhodování o dalším trvání vazby, Právní rádce č. 10/2002, Novotný, Růžička a kol, Trestní kodex, 2. vydání, 2002, Eurounion, Praha, str. 660).
Ústavní soud vychází při posuzování charakteru lhůty v ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu z jejího bezprostředního dopadu na omezení osobní svobody jednotlivce a má za to, že je-li v jejím rámci stanovena výslovná povinnost rozhodnout o dalším trvání vazby obviněného, pak má taková lhůta přímou návaznost na čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Povaha a smysl této lhůty nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce. Pořádkový charakter lhůty by znamenal, že jakékoliv prodlení státního zástupce či jeho nečinnost bylo možno zhojit kdykoliv dodatečným rozhodnutím, což je především z hlediska právní jistoty obviněného, ale i počátku běhu dalších lhůt stanovených v ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu nepřijatelné, a pro takovéto dodatečné rozhodnutí není v příslušných ustanoveních trestního řádu žádná opora. Byla-li by tedy v praxi orgánů činných v trestním řízení připouštěna možnost jiného výkladu, pak Ústavní soud připomíná, že jedinou správnou interpretací tohoto ustanovení je interpretace ústavně konformní a podle ní je třeba tuto lhůtu považovat za prekluzivní. Není-li v této lhůtě (tři měsíce + pět pracovních dnů) vydáno rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, dochází k omezení osobní svobody obviněného nezákonně a tím i protiústavně.
Ústavní soud rovněž přezkoumal postup Vazební věznice Praha-Pankrác a dospěl k závěru, že ústavněprávní argumentace stěžovatele o zásahu do ústavně zaručených práv je v tomto bodě zjevně neopodstatněná. Věznici v žádném případě nepřísluší hodnotit jí doručená rozhodnutí soudu či státního zástupce, a pokud neobdrží některý z písemných příkazů, které jsou taxativně vypočteny v ustanovení §10 zákona o výkonu vazby (příkaz soudu na základě jeho rozhodnutí, státního zástupce na základě jeho rozhodnutí, státního zástupce vykonávajícího dozor nad dodržováním právních předpisů v předmětné věznici, prezidenta republiky nebo ministra spravedlnosti v řízení o udělení milosti, ministra spravedlnosti v řízení o mimořádných opravných prostředcích nebo v řízení o vydání do ciziny), není oprávněna propustit obviněného z výkonu vazby. Žádný takový písemný příkaz shora uvedených subjektů věznice neobdržela, a proto způsob, jakým postupovala, byl v souladu se zákonem.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, a to zásahu Vrchního státního zastupitelství v Praze, a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona tomuto orgánu veřejné moci zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy, zatímco ústavní stížnost směřující proti postupu Vazební věznice Praha-Pankrác odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, neboť z povahy věci vyplývá, že tímto rozhodnutím by de facto věcně rozhodl o ústavní stížnosti samotné.