ECLI:CZ:US:2021:4.US.70.21.1
sp. zn. IV. ÚS 70/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele T. L., zastoupeného Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou, sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2020 č. j. 101 Co 307/2020-40 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 31. srpna 2020 č. j. 9 Nc 115/2020-13, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a H. P. a nezletilých M. L. a A. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (pozn. v petitu ústavní stížnosti navrhuje i zrušení blíže nespecifikovaných "všech obsahově navazujících rozhodnutí") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a práva rodiče zejména podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Zároveň stěžovatel žádá přednostní projednání věci mimo pořadí podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") návrh na úpravu poměrů nezletilých vedlejších účastníků (tj. dětí stěžovatele a první vedlejší účastnice), v němž žádal svěřit nezletilé do své péče a matce stanovit výživné. Okresní soud napadeným usnesením vyslovil svou místní nepříslušnost (I. výrok), rozhodl, že po právní moci jeho usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku (II. výrok) a jmenoval kolizním opatrovníkem nezletilých vedlejších účastníků město Frýdek-Místek (III. výrok). Vyšel ze zjištění, že nezletilí bydlí v obvodu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kam se přestěhovali sice bez souhlasu stěžovatele, avšak dovodil, že na tomto místě bydlí již s jeho konkludentním souhlasem, neboť zde bydlí více než jeden rok, stěžovatel děti v tomto místě jejich bydliště navštěvuje a jejich odstěhování nikterak neřešil. Opatrovník pro řízení o vyslovení místní nepříslušnosti byl jmenován podle místa trvalého pobytu nezletilých, kdy toto místo patří do správního obvodu města Frýdek-Místek, jakožto obce s rozšířenou působností.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s okresním soudem v tom, že v daném případě není místně příslušným pro rozhodování o návrhu stěžovatele, když místně příslušným je naopak Okresní soud ve Frýdku-Místku, v jehož obvodu děti s matkou skutečně žijí. Za bydliště nezletilého nemůže být sice považováno místo, do něhož se jeden z rodičů s nezletilým odstěhoval bez výslovné dohody s druhým rodičem, případně bez alespoň konkludentního souhlasu druhého rodiče. Akceptuje-li druhý rodič po delší dobu odlišné bydliště nezletilého, neprotestuje proti němu a stýká se s ním, potom nemůže namítat, že s tímto bydlištěm nezletilého nesouhlasil. Stěžovatel podle krajského soudu tvrdil, ale neosvědčil, že by vyjadřoval nesouhlas s přestěhováním dětí do místa současného bydliště ve Frýdku-Místku například tím, že by kontaktoval orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo opatrovnický soud. Děti stěžovatele žijí v současném bydlišti více než jeden rok a stěžovatel je v tomto bydlišti navštěvuje. Skutečnost, že stěžovatel spolu s odvoláním doložil výpis zprávy adresované matce, ve které žádá, aby se s dětmi vrátila zpět do Vlašimi, nepovažoval krajský soud za dlouhodobý protest proti novému bydlišti nezletilých dětí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že s přestěhováním dětí nikdy nesouhlasil, což dokládá zejména citacemi z emailů mezi ním a první vedlejší účastnicí. Uvádí, že když proti přestěhování institucionálně nebrojil, činil tak s ohledem na děti, aby zbytečně nezatěžoval jejich výchovné prostředí. V ústavní stížnosti popisuje, jaké obtíže mu působí cestovat za dětmi asi 400 km daleko do jejich nového bydliště, omezuje ho to v možnosti pracovat (neboť v pátek se musí za dětmi vydat již v dopoledních hodinách) a samotná doba potřebná pro cestu dětí zpět k matce jim ubírá společný čas, který by mohli společně trávit jinak.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Pro hodnocení dané věci z ústavněprávního hlediska je podstatné, že napadená rozhodnutí obecných soudů se nevyjadřují k otázkám, které by měly vliv na výchovu a rodičovské působení stěžovatele jako otce (o těchto záležitostech bude v řízení teprve rozhodováno). Obecné soudy se musely prozatím vypořádat s (ne)splněním podmínek řízení, k nimž patří i místní příslušnost soudu. Podle bydliště dětí dospěly k závěru, že místně příslušným k vedení řízení týkajícího se v daném případě dětí stěžovatele je Okresní soud ve Frýdku-Místku.
8. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nové bydliště, které pro nezletilé vedlejší účastníky jednostranně zvolila matka, akceptuje - neobrátil se na orgány, které by do této změny mohly autoritativně zasáhnout - a to s ohledem na to, že by jím takto vyvolaný oficiální postup na děti špatně působil. Stěžovatel se přitom tímto způsobem rozhodl i přesto, že patrně nelze očekávat, že by matka dětí jiné řešení jejich pobytu akceptovala. Za dané situace je správný závěr obecných soudů, že byť stěžovatel s přestěhováním dětí nesouhlasil a nesouhlasí, z lidsky pochopitelných důvodů ho akceptoval. Je-li zákonným kritériem pro určení místní příslušnosti v daném typu řízení bydliště dítěte, obecné soudy rozhodly zjevně správně.
9. Na daném závěru přitom nemůže nic změnit ani stěžovatelem implicitně naznačovaná myšlenka, že je tak vlastně trestán za svůj postoj k celé věci. I kdyby byla tato jeho domněnka správná - a Ústavní soud tento aspekt vzhledem k toliko dílčímu předmětu řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nikterak nezpochybňuje a ani se k němu žádným způsobem nevyjadřuje - na fakticitě bydliště dětí stěžovatele, jako kritériu pro určení místní příslušnosti, to nic změnit nemůže, stejně jako další stěžovatelem uváděná okolnost, že vzdálené bydliště dětí stěžovateli ztěžuje jeho kontakt s nimi. I kdyby Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí, na daném omezení výchovných a pracovních možností stěžovatele by to mnoho nezměnilo, protože napadená rozhodnutí nové bydliště dětí stěžovatele nikterak nekonstituovala a pouze z něho vyšla při hodnocení procesních podmínek řízení.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O žádosti stěžovatele o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu