ECLI:CZ:US:2007:4.US.703.05
sp. zn. IV. ÚS 703/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti SAGE IMPULS, s.r.o., se sídlem Veselí nad Moravou, Kollárova 1294, zastoupené JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2005, č.j. 30 Cdo 1596/2004-278, dále rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.11.2002, č.j. 38 Co 124/2000-186, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13.10.1999, č.j. 9C 1110/95-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31.10.2005 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na řádný a zákonný proces plynoucí z čl. 90 Ústavy, jakož i právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), společně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dodatkových protokolů (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dále práva na ochranu vlastnictví a pokojného užívání majetku zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, včetně čl. 2 odst. 2 Listiny omezující oprávnění státní moci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl (s výjimkou změny ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu tak, aby označení předmětných nemovitostí odpovídalo aktuálnímu stavu zápisu v katastru nemovitostí) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně. Zmíněným rozsudkem rozhodl nalézací soud ve věci žalobce Hutní projekt Ostrava, s.r.o., proti žalovaným 1) Projekt, s.r.o., a 2) SAGE IMPULS, s.r.o., o určení vlastnictví v neprospěch stěžovatelky (tj. druhého žalovaného) tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce.
II.
Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí obecných soudů předcházejících jejímu podání, ostatních písemností předložených stěžovatelkou, vyžádaného spisu a dále z vyjádření vedlejšího účastníka, vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu:
Dne 24.5.1995 byla mezi obchodními společnostmi Hutní projekt Ostrava s.r.o. [dále "1) vedlejší účastník"] a Projekt spol., s.r.o., [dále "2) vedlejší účastník"] uzavřena kupní smlouva o převodu nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku Okresního soudu Hodonín; splatnost kupní ceny byla účastníky smlouvy dohodnuta do 10 dnů od povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pro případ neuhrazení kupní ceny bylo dohodnuto, že 1) vedlejší účastník jako prodávající je oprávněn odstoupit od smlouvy ve smyslu §48 občanského zákoníku.
Následně uzavřel 2) vedlejší účastník dne 10.7.1995 ohledně těchto nemovitostí kupní smlouvu, kterou převedl vlastnické právo k nemovitostem na společnost SAGE IMPULS, s.r.o., (dále jen "stěžovatelka").
S ohledem na skutečnost, že 2) vedlejším účastníkem nebyla uhrazena kupní cena, a to ani v řádné lhůtě sjednané stranami smlouvy, ani ve lhůtě dodatečně poskytnuté 1) vedlejším účastníkem, odstoupil 1) vedlejší účastník přípisem ze dne 17.8.1995 od kupní smlouvy, uzavřené dne 24.5.1995. Jelikož k tomuto datu nebyl již 2) vedlejší účastník zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí a nebyl dále oprávněn s nimi disponovat, nedošlo mezi účastníky kupní smlouvy ze dne 24.5.1995 k vypořádání vzájemných závazků ve smyslu restituční povinnosti zakotvené v ustanovení §457 občanského zákoníku. V důsledku této skutečnosti podal 1) vedlejší účastník u Okresního soudu v Hodoníně žalobu na určení vlastnictví společně s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se dispozice s nemovitostmi, jakož i jejich zatížení zástavním nebo jinými věcnými právy. Návrhu 1) vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření Okresní soud v Hodoníně vyhověl; stěžovatelka však podala proti tomuto usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který návrh zamítl.
Následně nalézací soud po provedeném dokazování vydal dne 5.9.1996 rozsudek, č.j. 9C 1110/95-46, kterým žalobě na určení vlastnictví vyhověl, neboť kupní smlouvu uzavřenou mezi 2) vedlejším účastníkem a stěžovatelkou shledal neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil k novému řízení.
V novém řízení prvoinstanční soud zcela upustil od právního hodnocení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi 2) vedlejším účastníkem a stěžovatelkou a v souladu s právním názorem soudu vyššího stupně se zabýval pouze důsledky odstoupení 1) vedlejšího účastníka od kupní smlouvy na kupní smlouvu uzavřenou následně mezi 2) vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. Rozsudkem ze dne 13.10.1999, č.j. 1110/95-129, soud žalobě opět vyhověl a určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je 1) vedlejší účastník. V odvolacím řízení se Krajský soud v Brně ztotožnil se právním závěrem nalézacího soudu a napadené rozhodnutí fakticky potvrdil.
Dne 9.12.2002 podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu s odůvodněním, že oba soudy, které dosud ve věci rozhodovaly, posoudily nesprávně důsledky odstoupení 1) vedlejšího účastníka od kupní smlouvy a nezohlednily skutečnost, že k němu došlo již v době, kdy 2) vedlejší účastník nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť své vlastnické právo převedl smlouvou na stěžovatelku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce rozhodnutím zásadního významu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že odstoupení 1) vedlejšího účastníka od kupní smlouvy ze dne 24.5.1995 nemohlo mít za následek zánik jejího vlastnického práva, neboť nebyla účastníkem smlouvy, od níž bylo odstoupeno. Současně vlastnické právo k nemovitostem nabyla v dobré víře dříve, než došlo k zániku nabývacího titulu 2) vedlejšího účastníka, a nadto v době, kdy jeho vlastnické právo bylo bez jakéhokoli omezení dispozice s ním zapsáno v katastru nemovitostí. Stěžovatelka se zcela ztotožňuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1186/98, publ. v Právních rozhledech, 2000, č. 2, str. 70), že v případě, kdy převodce, jenž je vlastníkem nemovitosti, tuto nemovitost převede do vlastnictví nabyvatele, nemůže dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, jenž nemovitost nabyl v dobré víře. Zejména stěžovatelka zdůraznila, že z konkrétního právního vztahu vznikají práva a povinnosti pouze účastníkům tohoto právního vztahu. Důsledky právních úkonů účastníků, včetně odstoupení od smlouvy, se mohou projevit vždy pouze mezi nimi a nemohou mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře nabyly vlastnické právo k věci. Stěžovatelka nezpochybňuje obsah ustanovení §457 obč. zákoníku, jehož se výslovně dovolává 1) vedlejší účastník a které stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Upozornila však, že citované ustanovení občanského zákoníku je třeba hodnotit v kontextu s ust. §458 odst. 1 téhož zákona, jež výslovně určuje, že účastníky smlouvy musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením; není-li to možné, musí být k vzájemnému vypořádání poskytnuta peněžní náhrada. Z uvedeného je zřejmé, že zákon počítá s případy, kdy nebude možné vydání toho, co účastníci podle zrušené smlouvy získali. Ze zákona též nelze dovodit, že by řádně nabyté vlastnické právo mohlo zaniknout jen proto, že odpadl právní důvod, o který opíral své vlastnictví předchůdce vlastníka.
Současně stěžovatelka opírá svou právní argumentaci o zásadu ochrany dobré víry třetí osoby, která nabyla vlastnictví k věci. V tomto sporu nešlo dle názoru stěžovatelky o nabytí od nevlastníka, nýbrž o nabytí vlastnického práva od osoby, která v době převodu vlastnického práva byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, přičemž právní důvod vlastnictví převodce odpadl až poté, co věc nabyla třetí osoba.
Stěžovatelka se dále dovolává nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 77/2000, kterým bylo rozhodnuto o návrhu fyzické osoby, která se domáhala ochrany vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud mimo jiné judikoval, že práva a povinnosti z obligačního právního vztahu se týkají pouze stran tohoto vztahu, nikoli třetích osob. V tomto případě 1) vedlejší účastník své vlastnické právo při uzavírání kupní smlouvy nezajistil věcněprávními prostředky, včetně jejich vyznačení v katastru nemovitostí, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Skutečnost, že nedostatečně chránil svá práva a umožnil 2) vedlejšímu účastníku neomezeně disponovat s nemovitostmi před uhrazením kupní ceny, nelze dle názoru stěžovatelky přičítat k tíži kteréhokoli jiného subjektu, především pak stěžovatelky, která nemovitosti nabyla v dobré víře.
Z obsahu vyjádření 1) vedlejšího účastníka je zřejmé, že vychází ze stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 Cpjn 38/98, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. 1) vedlejší účastník vyjádřil opakovaně přesvědčení, že jeho odstoupením od smlouvy byla smlouva zrušena s účinky "od počátku" (ex tunc), což znamená nejen to, že ztrativši své právní účinky neposkytovala základ pro právní vztahy účastníků, nýbrž i to, že mezi účastníky smlouvy se obnovila jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před jejím uzavřením. Bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl. Zrušení smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem "od počátku" se projevuje zejména tím, že 1) vedlejší účastník je nadále vlastníkem sporných nemovitostí (jeho vlastnické právo se obnovilo ze zákona) a bez zřetele k uzavřené smlouvě jím vlastně nikdy nepřestal být. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že 2) vedlejší účastník dříve, než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitosti převedl na stěžovatelku; žádná další osoba nemohla od 2) vedlejšího účastníka nabýt vlastnické právo, neboť ten nemohl převést právo, které sám neměl. Okolnost, že ona "třetí osoba" byla při uzavírání smlouvy v dobré víře, že nemovitost nabývá od vlastníka, je nerozhodná, nadto 1) vedlejší účastník je přesvědčen, že na straně stěžovatelky dobrá víra absentovala.
1) vedlejší účastník se rovněž dovolává čl. 11 Listiny, zaručujícím každému právo vlastnit majetek a právo na ochranu jeho vlastnictví, neboť je přesvědčen, že primárně má právo na ochranu dle čl. 11 Listiny on jako původní vlastník, když jeho vlastnické právo stojí na počátku a je nepřípustné, aby bylo popřeno. Zvlášť zřetelně vyvstává oprávněnost uvedeného závěru v případech, kdy prodávající, za splnění zákonem stanovených podmínek, odstoupil od kupní smlouvy proto, že kupující řádně a včas nezaplatil kupní cenu.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Ústavní soud konstatoval splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti podle příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, §75 odst. 1] a přistoupil k přezkumu opodstatněnosti podaného návrhu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve judikoval (nález II. ÚS 77/2000, Sb.n.u., sv. 21, str. 101), že veškerá práva a závazky vzniklé mezi účastníky právního vztahu, včetně odstoupení od smlouvy, se mohou projevit opět jen mezi smluvci a nemohou mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem takové smlouvy. Proto se strana takového vztahu nemůže v důsledku odstoupení od smlouvy úspěšně dovolávat vůči třetí osobě čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten chrání práva věcná.
Ústavní soud, vědom si jím dříve vysloveného právního názoru, kterého se ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dovolává a od jehož obecných důsledků nemá Ústavní soud důvodu se odklánět, dospěl však k závěru, že okolnosti tohoto případu jsou od případu Ústavním soudem posuzovaného ve věci II. ÚS 77/2000 natolik odlišné, že na ně nelze bez dalšího závěry výše citovaného nálezu aplikovat.
Zatímco v prvém případě, kterým se Ústavní soud zabýval, nevznikly v průběhu soudního řízení jakékoli pochybnosti o existenci dobré víry třetí osoby při vzniku jejího vlastnického práva, v tomto případě nebyla dobrá víra stěžovatelky jednoznačně prokázána. Současně nelze opominout skutečnost, že v prvém případě se ochrany vlastnického práva u Ústavního soudu domáhala osoba, jež vystupovala v pozici prvního prodávajícího (původního vlastníka) následně odstoupivšího od kupní smlouvy, kdežto nyní se ochrany vlastnického práva domáhá subjekt v pozici tzv. třetí osoby, jehož práva byla dotčena odstoupením prvního prodávajícího od kupní smlouvy. V tomto případě je dále dán důraz na ústavně konformní právní kvalifikaci následků odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy na práva třetích osob, kdežto v prvém případě bylo meritum věci zaměřeno na oprávněnost subjektu odstoupivšího od kupní smlouvy domáhat se ochrany svého vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Okolnosti obou případů jsou tedy z věcného i právního hlediska značně rozdílné, z čehož vyplývá, že předmětný nález Ústavní soudu se týkal případu podobného, nikoli však totožného, pročež se v něm formulovaných právních úvah - jak již připomenuto - bez dalšího nelze dovolávat; jak bude i dále vyloženo, bylo by mechanické vztažení tehdy učiněných závěrů Ústavního soudu na projednávanou kauzu nikoli naplněním, ale ve svém důsledku spíše popřením jejich smyslu.
V průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně bylo prokázáno, že oba účastníci kupní smlouvy ze dne 10.7.1995 [tj. jak 2) vedlejší účastník, tak stěžovatelka] byli srozuměni se skutečností, že 2) vedlejší účastník před uzavřením této druhé smlouvy neuhradil za předmětné nemovitosti kupní cenu sjednanou s 1) vedlejším účastníkem, čili že nesplnil závazek vzniklý ze smluvního vztahu mezi 1) a 2) vedlejším účastníkem, založeného kupní smlouvou ze dne 24.5.1995.
Je skutečností, že případné neuhrazení sjednané kupní ceny ošetřil 1) vedlejší účastník pouze právem odstoupit od smlouvy. Lze mít důvodně za to, že tak učinil, aniž by zvolil vhodnější (věcněprávní) zajištění svého vlastnického práva, např. odložením účinků převodu vlastnického práva až ke dni uhrazení kupní ceny; nelze než v tomto aspektu shledat nedostatek opatrnosti na straně 1) vedlejšího účastníka, kterou není možno přičítat k tíži jakéhokoli jiného subjektu vyjma jeho samotného.
To však nemění nic na tom, že v pořadí druhá kupní smlouva (ze dne 10.7.1995) byla uzavřena až pět dní po marném uplynutí lhůty k uhrazení kupní ceny sjednané v kupní smlouvě v pořadí prvé, takže 2) vedlejší účastník byl nesporně v prodlení. Byla-li si stěžovatelka ke dni podpisu kupní smlouvy vědoma nesplněného závazku prodávajícího (což bylo nesporně prokázáno v řízení před obecnými soudy), měla vzhledem k skutkovým okolnostem, jakož i ke skutečnosti, že se jednalo o obchodní transakci nemalé hodnoty, předpokládat možnost nastoupení negativních právních následků jím nesplněného závazku výslovně obsaženého v nabývacím titulu osvědčujícím (avšak vzhledem k dohodnuté možnosti odstoupit od smlouvy současně nejistým činícím) vlastnictví 2) vedlejšího účastníka k převáděným nemovitostem. Absence náležité opatrnosti stěžovatelky nejenže významně zpochybňuje její dobrou víru, ale (a to především) stává se pro stěžovatelku připomenutím staré, avšak stále platné zásady, že "vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt" (právo pomáhá bdělým, nikoli spícím); již proto - nestřežila-li si stěžovatelka řádně svá práva - nemohla, nemajíc při nabytí nemovitostí od 2) vedlejšího účastníka dobrou víru (jež by byla v řízení před obecnými soudy dostatečně prokázána), úspěšně před těmito soudy i Ústavním soudem argumentovat závěry plynoucími z nálezu II. ÚS 77/2000, jehož teze se právě o existenci dobré víry druhonabyvatele opírají.
Ústavní soud nezpochybňuje tvrzení stěžovatelky, dle něhož vědomost, že 2) vedlejší účastník dlužil ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 10.7.1995 za předmětné nemovitosti kupní cenu 1) vedlejšímu účastníku, není důkazem toho, že strany v pořadí druhé kupní smlouvy byly vedeny úmyslem znemožnit 1) vedlejšímu účastníku realizaci jeho majetkových práv. Při hodnocení důsledků odstoupení 1) vedlejšího účastníka od smlouvy na vlastnické právo stěžovatelky je však stěžejní odlišit úmysl znemožnit realizaci majetkových práv jiného subjektu [takové (v řízení před soudem neprokázané) jednání by bylo podvodné se všemi z toho plynoucími důsledky] a existenci dobré víry, kterou je řádné nabytí vlastnického práva podmíněno; a tato v projednávané věci nejen že nebyla najisto prokázána, ale naopak byla výrazně zpochybněna. Krátce a v obecnosti řečeno, to, že nebyl prokázán podvod, neznačí ještě, že byla prokázána dobrá víra. Proto Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu