ECLI:CZ:US:2003:4.US.727.02
sp. zn. IV. ÚS 727/02
Usnesení
IV. ÚS 727/02
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, čj. 29 Ca 24/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/8/95, a platebnímu výměru Celního úřadu Břeclav - dálnice, ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2127/CD/95, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2001, čj. 29 Ca 24/2000-23, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/8/95, jímž jí byla v návaznosti na platební výměr Celního úřadu Břeclav - dálnice, ze dne 26. 10. 1995, čj. 29-2127/CD/95, uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 303 265,- Kč. Současně požaduje i zrušení uvedeného rozhodnutí celních orgánů a domáhá se odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti uvádí, že podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně již dříve ústavní stížnost, která však byla Ústavním soudem odmítnuta. Nové podání ústavní stížnosti odůvodňuje ustanovením §75 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), tedy tím, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. V ústavní stížnosti tvrdí, že nahlédnutím do spisu Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 35/2002, v září roku 2002 zjistila, že celní úřad po celou dobu předchozích řízení tajil existenci horní části pátého dílu tiskopisu tranzitního celního prohlášení, které bylo nejen orazítkováno údajně zfalšovaným razítkem, ale bylo opatřeno i evidenčním číslem a zasláno celnímu úřadu odeslání. S evidenčním číslem se nemohl žádný dopravce ani deklarant setkat a mohl ho znát pouze celní úřad odeslání a určení a u nich služebně zařazení celníci. Vzhledem k tomu, že horní část pátého dílu tiskopisu tranzitního celního prohlášení byla zaslána celním úřadem určení celnímu úřadu odeslání, vytvořily samy celní orgány situaci, že na předmětné zásilky se hledělo jako by byly zcela v souladu s celními předpisy odbaveny a bylo předstíráno zaplacení celního dluhu. Tímto postupem pracovníků celních úřadů tak došlo k situaci, jejímž důsledkem bylo zboží odňato celnímu dohledu. Finanční důsledky pak celní orgány řešily na úkor stěžovatelky, resp. dalších dopravních firem a řidičů. Stěžovatelka má za to, že celní úřad postupoval protiprávně a že jeho postup je základem jeho nezákonného rozhodnutí, neboť stěžovatelka nebyla s konkrétními skutečnostmi případu řádně seznámena, nemohla se k nim vyjádřit a bránit se. Navrhuje proto, aby k objasnění okolností celého případu Ústavní soud provedl dokazování k objasnění mechanismu pohybu zboží přes státní hranici a o pohybu a rozdělení konkrétních dokladů, tj. jednotlivých částí tranzitního celního prohlášení. Za daného stavu byla rozhodnutí vydána vyloučenými pracovníky celního úřadu, což je porušením práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zjistil z vlastního spisu, sp. zn. III.ÚS 107/02, že proti shora označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci stěžovatelka brojila ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2002, doplněnou podáním ze dne 19. 2. 2002. Tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 107/02, z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nejdříve konstatoval, že novému podání ústavní stížnosti nebrání překážka věci rozhodnuté, neboť ta se podle ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu omezuje pouze na věci, o kterých Ústavní soud rozhodl nálezem a nikoliv usnesením. I v těchto případech však Ústavní soud zkoumá podmínky řízení, mezi kterými je i to, zda je ústavní stížnost přípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a zda byla podána ve lhůtě stanovené zákonem. Lhůta k podání ústavní stížnosti je v ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu stanovena 60 denní a počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ze spisu, sp. zn. III. ÚS 107/02, Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl stěžovatelce doručen dne 20. 12. 2001. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula dnem 18. 2. 2002 (60. den připadl na neděli 17. 2. 2001). Je tedy evidentní, že projednávaná ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud přijal ústavní stížnost s odkazem na ustanovení §75 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle těchto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [odst. 2 písm. a)].
Ústavní soud nejdříve uvádí, že v obdobných věcech stěžovatelky, obsahující shodnou argumentaci, týkající se možnosti nového projednání věci, rozhodoval již dříve (viz např. usnesení, sp. zn. IV. ÚS 728/02, sp. zn. I. ÚS 682/02, sp. zn. II. ÚS 730/02, a další), přičemž od závěrů zde přijatých nemá důvod se odchylovat a shodně jako ve věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 728/02, uvádí, že návrhu na postup dle citovaného ustanovení nemohl vyhovět, neboť pro jeho aplikaci je třeba současného splnění více podmínek, z nichž jednou je to, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, tedy jinými slovy neprošel všechna možná stadia řízení. V projednávaném případě však stěžovatelka podala proti rozhodnutí celního úřadu odvolání a bránila se i žalobou na přezkoumání rozhodnutí celního ředitelství. Tvrdí-li ve své ústavní stížnosti, bez dalšího rozvedení a upřesnění, že "nebyl zcela využit možný rozsah všech procesních prostředků" a má-li tím na mysli zjištění existence nových skutečností či okolností významných pro rozhodování o celním dluhu, pak Ústavní soud konstatuje, že takový výklad pojmu "procesní prostředky" ve smyslu zákona o Ústavním soudu by byl výkladem nepřípustně extenzivním. Náprava takových rozhodnutí je možná cestou mimořádných opravných prostředků, jejichž čerpání nemůže ústavní stížnost nahradit.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z důvodu jejího podání po lhůtě stanovené zákonem. Vzhledem k odmítnutí návrhu pro opožděnost se Ústavní soud již nezabýval návrhem stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj