ECLI:CZ:US:2003:4.US.729.02
sp. zn. IV. ÚS 729/02
Usnesení
IV. ÚS 729/02
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti E., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 36/2000-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2002 se E., spol. s r.o. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 36/2000-23, kterým byla zamítnuta její žaloba o přezkoumání rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. 3. 1996, zn. 01-4089/20/95, kterým jí, v souvislosti s předcházejícím prvostupňovým rozhodnutím Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 26. 10. 1998, čj. 29-2139/CD/95, byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 305.164,- Kč. Stěžovatelka navrhla zrušit i uvedená správní rozhodnutí. Dále navrhla odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.,
Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti uvedla, že proti napadenému rozsudku již dříve podala ústavní stížnost, která byla usnesením odmítnuta jako neopodstatněná. Novou ústavní stížnost podává s odůvodněním, že svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Její věc je jedním z mnoha konkrétních souvisejících případů z let 1994 - 1995, kdy došlo k velmi závažnému zneužití veřejné moci celními orgány, zejména celnicí Břeclav - dálnice, kdy se jednalo o rozsáhlou úmyslnou trestnou činnost některých celníků v souvislosti s převozem ropných produktů. Na základě této činnosti bylo vydáno celním úřadem množství platebních výměrů v celkové výši kolem 600 000 000,- Kč a tato částka je vymáhána na nevinných dopravcích a řidičích, kteří pouze dopravovali předmětné zboží a nebyli celními deklaranty ani plátci předmětných daní. Uvedla, že ve své stížnosti uplatňuje nové, dříve dosud jí neznámé skutečnosti, zjištěné ze spisu Vrchního soudu Olomouc, sp. zn. 2 To 35/2002. Jedná se o horní části 5. dílu tranzitního celního prohlášení (TCP), která byla řádně zaslána celním úřadem určení celnímu úřadu odeslání s celním razítkem a interním služebním označením, pod kterým byla věc zaevidována a celní úřad odeslání vydal na základě této skutečnosti potvrzení o ukončení tranzitu společnosti C., s.r.o., která ručila za případný celní dluh.. Tvrdí, že celní úřad odeslání po celou dobu před ní i jejími řidiči tajil, že horní část 5. dílu TCP byla opatřena nejen údajně zfalšovaným razítkem, ale i evidenčním číslem (skládajícím se z roku proclení a obsahujícím i číslo celního razítka), a byla zaslána celnímu úřadu odeslání. S tímto evidenčním číslem se při postupu celního orgánu nemohl nikdy seznámit žádný dopravce ani deklarant. Vzhledem k tomu, že horní část 5. dílu TCP byla zpět zaslána celním úřadem určení celnímu úřadu odeslání, vytvořily samy celní úřady, resp. u nich služebně zařazení celníci, situaci, že na předmětné zásilky se hledělo, jako by byly zcela v souladu s platnými celními předpisy odbaveny a bylo předstíráno zaplacení celního dluhu. Tímto způsobem došlo k odnětí zboží celnímu dohledu, avšak toto odnětí bylo způsobeno postupem celních orgánů, nikoliv postupem stěžovatelky. Řidiči od celního úřadu určení nedostali řádné potvrzení o proclení zboží. Obdrželi pouze pravé útržky spodní části TCP, ale již s falešným razítkem celního úřadu tak, aby později nemohlo být zjištěno, který celník a s kterým razítkem věc odbavil. Celní úřad způsob vnitřního pohybu tiskopisu TCP, resp. jeho různých části, před stěžovatelkou zatajil a sám projednával svůj vlastní protiprávní postup. Jeho finanční důsledky řešil, zneužívajíc k tomu své pravomoci, na úkor stěžovatelky, resp. řidičů. Tímto postupem byly postiženy desítky dopravních firem a řidičů. Na druhé straně odběratelé ropných produktů v České republice nezaplatili na dani z přidané hodnoty a spotřební dani vůbec nic a takto daňově nezatížené zboží prodali s obrovským ziskem. Proti odběratelům nebyla ze strany státu uplatněna žádná odpovědnost. Rovněž celní orgány, ačkoliv úmyslně odňaly zboží celnímu dohledu, nenesou škodu ze svého. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud provedl k objasnění okolností celého případu dokazování a teprve poté rozhodoval o tom, zda stížnost odmítne nebo meritorně rozhodne. Jako důkaz navrhla výslech ředitele S. G., důkaz formuláři TCP a důkaz výslechem osoby informované ohledně vnitřního chodu celnice, za účelem vytvoření představy o konkrétním mechanismu pohybu zboží přes státní hranici a pohybu jednotlivých částí TCP.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přijal ústavní stížnost, i když nebyl zcela využit možný rozsah všech procesních prostředků. Poukázala přitom na to, že to byl celní úřad, který svým protiprávním postupem odňal zboží celnímu dohledu a zatajením skutečností týkajících se pohybu jednotlivých částí TCP porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a neumožnil jí se k nim vyjádřil a bránit se.
Ústavní soud připojil vlastní spis III. ÚS 110/02, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh podaný po lhůtě odmítnout, a to z následujících důvodů.
Předmětem ústavní stížnosti je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2001, čj. 29 Ca 36/2000-23, který již dříve stěžovatelka napadla ústavní stížností, přičemž posledně zmíněná ústavní stížnost byla usnesením ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 110/02, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta. Tato skutečnost sama o sobě nezakládá překážku věci rozhodnuté, a věc by mohla být projednána, to ovšem za podmínky, že ústavní stížnost by byla podána ve stanovené lhůtě. V daném případě je však evidentní, že stanovená lhůta pro podání ústavní stížnosti již uplynula. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Za takové situace nelze přihlédnout k tvrzení, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Kromě toho podání stěžovatelky de facto obchází princip zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustný již žádný opravný prostředek. Rozhodnutí je tedy konečné a nezvratitelné, a to dokonce i tehdy, pokud by bylo zřejmé, že Ústavní soud pochybil, neboť tomuto soudu cit. zákon nedává žádný prostředek, kterým by mohl již jednou vydané vlastní rozhodnutí zrušit, či skončené řízení ve věci znovu otevřít.
Ústavní soud dále poukazuje na princip subsidiarity při rozhodování o ústavních stížnostech. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že ve věci vyšly najevo nové důkazy, které nemohly být bez jejího zavinění dříve v řízení před celními orgány uplatněny, nebo že rozhodnutí bylo učiněno na základě zfalšovaného dokladu, atd., nic jí nebránilo či nebrání, aby využila dostupný procesní prostředek a ve stanovené lhůtě podala u správce daně návrh na obnovu řízení (§54 daňového řádu).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj