ECLI:CZ:US:2022:4.US.736.22.1
sp. zn. IV. ÚS 736/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Pachovského, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, č. j. 30 Cdo 3720/2021-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 70 Co 198/2021-100, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2021, č. j. 46 C 173/2020-67, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručená v čl. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou dosavadního řízení byla žaloba stěžovatele pro zaplacení 134 000 Kč s příslušenstvím, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předchozího kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 138/2012.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 17 816,74 Kč (výrok I.), co do uložení povinnosti zaplatit stěžovateli částku 134 000 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.), dále obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud shledal nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") v celkově nepřiměřené délce posuzovaného, kompenzačního řízení, která dosáhla intenzity pro přiznání finančního zadostiučinění. Výši finančního zadostiučinění stanovil částkou 57 570 Kč. Při jejím výpočtu vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a částku 15 000 Kč za rok snížil s ohledem na procesní složitost o 10 % a s ohledem na instančnost řízení o 20 %. Důvody ke zvýšení neshledal. Jelikož vedlejší účastník stěžovateli již plnil částkou 66 000 Kč (na základě předchozího projednání a konstatování nesprávného úředního postupu), byla žaloba o zaplacení 134 000 Kč zamítnuta. Výrokem I. přiznanou částku tvoří soudem přiznané úroky z prodlení.
4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl výrokem I. rozsudek obvodního soudu potvrzen a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud shledal za přiměřenou výši finančního zadostiučinění částku 66 000 Kč. Pro procesní složitost a opakované rozhodování soudů všech instancí snížil základní částku o 30 %. Oproti obvodnímu soudu zohlednil průtahy v řízení a zvýšil tak částku o 10 %. Jelikož částka 66 000 Kč byla stěžovateli vedlejším účastníkem vyplacena, obvodní soud postupoval správně, když žalobu co do částky 134 000 Kč zamítl. Městský soud se rovněž ztotožnil s výpočtem úroků z prodlení, jakož i s výrokem o náhradě nákladů řízení, jak jej provedl obvodní soud.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za překvapivá a nespravedlivá, založená na naprostém formalismu zcela potlačujícím materiální stránku věci. Obecné soudy nerespektovaly především konstantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Má za to, že soudy všech instancí byl popřen princip proporcionality. Nesouhlasí, že na základě kritéria instančnosti řízení byla snížena základní částka zadostiučinění v jeho neprospěch. Takový závěr považuje za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1166/2020 či rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1433/2020). Poukazuje též na opakované průtahy v dovolacím řízení, které extrémně zatížily celkovou délku řízení. Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího, resp. dovolacího soudu za disproporcionální v hodnocení jednotlivých skutečností majících vliv na celkovou délku řízení (zveličování existence instančnosti řízení, bagatelizace průtahů v řízení). Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením složitosti věci po procesní stránce a polemizuje s jednotlivými úkony soudu, kterými soud odůvodnil procesní složitost věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
9. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle" (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
10. Ve věcech týkajících se přiznání zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, Ústavní soud není zásadně oprávněn vstupovat do samotného zhodnocení konkrétních okolností ve smyslu §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu provedeném obecnými soudy, s výjimkou závěrů extrémních, odporujících smyslu a účelu této právní úpravy. Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07, N 19/48 SbNU 205), přičemž pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily jednotlivé okolnosti podle §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, nedosahuje ústavněprávní roviny (viz nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10, N 247/59 SbNU 515).
11. V intencích shora uvedených ústavněprávních principů Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, resp. polemika s hodnocením jednotlivých kritérií pro snížení, resp. zvýšení základní částky přiznaného zadostiučinění.
12. V posuzované věci obecné soudy shledaly nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce předchozího kompenzačního řízení, které trvalo šest let a šest měsíců. Při úvaze o formě kompenzace dospěly k závěru, že pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako dostatečné a přiznaly stěžovateli finanční zadostiučinění. Obvodní soud při jeho výpočtu vyšel z částky 15 000 Kč za rok ponížené o 10 % za procesní složitost a o 20 % s ohledem na instančnost. Procesní složitost spatřoval především v tom, že v řízení bylo rozhodováno o přerušení a následně pokračování v řízení, stěžovatel byl vyzýván k doplnění žaloby, docházelo k opakovaným změnám a doplněním žaloby, bylo rozhodováno o částečném zastavení řízení, byli vyslýcháni čtyři svědci, v řízení bylo rozhodováno odvolacím soudem a Nejvyšším soudem dvakrát. Důvody pro zvýšení náhrady neshledal, neboť má za to, že období nečinnosti je již dostatečně zohledněno v závěru o nepřiměřené délce soudního řízení. Městský soud se, pokud jde o snížení základní částky, ztotožnil s obvodním soudem v závěru o snížení základní částky pro procesní složitost o 30 % (obvodnímu soudu však vytkl odlišení samotné procesní složitosti od víceinstančního rozhodování, které je nutné posuzovat v rámci procesní složitosti a nikoli odděleně). Naopak přisvědčil stěžovateli v tom, že byly nedostatečně zhodnoceny opakované průtahy v dovolacím řízení, a proto základní částku zvýšil o 10 %. Městský soud se rovněž, s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu, dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se revize stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, resp. určité valorizace uvedených částek s ohledem na inflaci a změnu ekonomické situace. Ústavní soud má za to, že právní závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, jsou z nich patrné jejich stěžejní úvahy a rovněž obsahují zákonná ustanovení, která v dané věci aplikovaly. Právní závěry obecných soudů mají oporu ve skutkovém stavu. V podrobnostech lze plně odkázat na odůvodnění rozsudků obvodního a městského soudu.
13. Rovněž v postupu Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Nejvyšší soud řádně a v souladu s ustálenou judikaturou zdůvodnil úvahy, na jejichž základě neshledal přípustnost dovolání stěžovatele. U stěžovatelem vymezených otázek neshledal způsobilost založit přípustnost dovolání, neboť na nich napadené rozhodnutí městského soudu nespočívá. Vypořádal se rovněž s výtkou stěžovatele ohledně přecenění kritéria složitosti věci, když upozornil, že Nejvyšší soud se zabývá při přezkumu výše zadostiučinění otázkami výkladu podmínek a kritérií dle §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, a výslednou částkou přiznaného zadostiučinění až tehdy, byla-li vzhledem k aplikaci §31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném řízení neshledal. Pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání. Rovněž zpochybňoval-li stěžovatel proporcionalitu hodnocení jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 zákona, Nejvyšší soud neshledal úvahy městského soudu při stanovení vzájemného podílu těchto kritérií za rozpornou s judikaturou Nejvyššího soudu. V neposlední řadě se Nejvyšší soud vypořádal i s námitkou týkající se hodnocení kritéria instančnosti řízení. Ani zde nespatřuje rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel vychází z odlišného právního posouzení, které je založeno na jiném skutkovém zjištění, než učinil v nyní posuzované věci městský soud.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu