ECLI:CZ:US:2015:4.US.744.15.1
sp. zn. IV. ÚS 744/15
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. M., právně zastoupeného JUDr. et MUDr. Danem Podstatzky-Lichtensteinem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Krocínovská 802/1, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 28. ledna 2014, č.j. 2 T 145/2013-65, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2014, č.j. 5 To 94/2014-93, a Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2014, č.j. 11 Tul 3/2014-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení §274 odstavce 1 trestního zákoníku, a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 25.000,- Kč, a pro případ nezaplacení, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k procesnímu úkonu dle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost směřoval jednak proti, dle jeho názoru, nesprávnému postupu soudu nalézacího a odvolacího, které svým rozhodnutím měly porušit jeho právo na spravedlivý proces. Současně namítl, že Nejvyšší soud pochybil, když jeho dovolání nepřijal a podání a spis bez věcného projednání vrátil nalézacímu soudu. Stěžovatel má za to, že jeho dovolání splňovalo zákonem stanovené náležitosti a postup dle ustanovení §265d odstavce 2 trestního řádu, nebyl na místě. S ohledem na tento postup stěžovatel učinil návrh podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, jenž měl předchozí postup Nejvyššího soudu zvrátit. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, napadl v ústavní stížnosti i následné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které považuje za protiústavní. Ve své ústavní stížnosti se odvolal na judikaturu Ústavního soudu, rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 452/05 a sp. zn. I. ÚS 3106/13. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 2 T 145/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné, stěžovatel byl shledán vinným a odsouzen pro spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Poté, co odvolací soud zamítl odvolání, obrátil se stěžovatel na dovolací soud podáním, učiněným obhájcem skrze substituujícího advokátního koncipienta (č.l. 102). Dle ustanovení §265d odstavce 2 trestního řádu, je však možné podat odvolání jen v zastoupení obhájce. Podání stěžovatele tak vyhodnoceno nebylo, a tak Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s citovaným ustanovením zákona. Přípisem ze dne 23. září 2014 (č.l. 118) stěžovateli sdělil, že jeho podání nesplňuje zákonné náležitosti dovolání, a proto Nejvyšší soud ve věci rozhodnutí nevydá. Řízení tedy neskončilo vydáním rozhodnutí, neboť pro vady na straně dovolatele ani nezačalo. Nejvyšší soud tuto skutečnost stěžovateli sdělil, postupoval tedy zákonem předvídaným způsobem. Čtvrtý senát Ústavního soudu proto konstatuje, že na projednávaný případ nedopadá závěr uvedený v usnesení sp. zn. IV. ÚS 452/05; k nepodání dovolání došlo, jak uvedl i stěžovatel v ústavní stížnosti v důsledku administrativního pochybení na straně obhajoby.
Podle ustanovení §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu je před podáním ústavní stížnosti nutné vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odstavec 3 zákona o Ústavním soudu). Tímto procesním nástrojem je v trestních věcech i dovolání k Nejvyššímu soudu, jak je patrné mimo jiné i ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. - st.38/14. Pokud tedy stěžovatel zcela nevyužil svého práva na nápravu věci příslušejícími procesními prostředky, není možno předkládat věc Ústavnímu soudu. V této části je tedy ústavní stížnost nutno posoudit jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením §75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká části ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jedná se o samostatné řízení, bez existujícího opravného prostředku, jak výše popsáno, a proto je ústavní stížnost přípustná. S ohledem na shora popsané okolnosti případu Nejvyšší soud v řízení o určení lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích, dospěl ke správnému závěru, že řízení nebylo zahájeno, a proto není možné v takovém řízení rozhodovat o stanovení lhůty k provedení procesního úkonu.
Tvrzené právo na spravedlivé soudní řízení nezaručuje účastníkovi řízení úspěch v jeho věci, ale poskytuje mu záruku, že věc bude posuzována dle platné právní úpravy. V prvém případě stěžovatel pochybil, nicméně toto jeho pochybení není možno považovat, či prezentovat, jako formalistický přístup Nejvyššího soudu. Dle čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive čl. 2 odstavce 3 Ústavy ČR, je možno státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který stanoví zákon. Respektování trestního řádu, jak bylo v projednávaném případě, není možné považovat za restriktivní přístup, o němž hovoří nález sp. zn. I. ÚS 3106/13.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu