ECLI:CZ:US:1995:4.US.75.95
sp. zn. IV. ÚS 75/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.J. a spol. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č. j. 22 Ca 72/94-42 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č. j. 22 Ca
72/94-42, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Dne 6. 4. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná
ústavní stížnost, doplněná podáním doručeným dne 10. 4. 1995,
která směřuje proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, kterým bylo pro překážku věci rozsouzené zastaveno
řízení ohledně pozemku p. č. 6752/25 v k. ú. P. a potvrzeno
rozhodnutí správního orgánu ohledně pozemků p. č. 6751 a zbytku p.
č. 6752 v k. ú. P. o nepřiznání vlastnictví oprávněným osobám,
t.j. stěžovatelům. Podle učiněných právních závěrů existence
objektu výstaviště Státního plemenářského podniku se sídlem v O.,
jako osoby povinné, je ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, překážkou,
která brání vydání jakéhokoliv pozemku nacházejícího se v jeho
obvodu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že nesouhlasí se
závěry učiněnými soudem a jeho rozhodnutí považují za porušující
jejich práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, 2 a 4, čl. 36
odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Předně se domnívají, že krajský soud procesně pochybil, když
rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního
pozemkového úřadu. Odvolacím orgánem měl být, s ohledem na
ustanovení §13 písm. g) zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových
úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů,
Ústřední pozemkový úřad. Porušení rovnosti účastníků před soudem
spatřují stěžovatelé v tom, že soud přiznal zvýšenou ochranu
veřejnému zájmu oproti individuálním zájmům vlastníka věci, což je
v daném případě v rozporu s čl. 11 odst. 2 a 4 Listiny. V závěru
ústavní stížnosti žádají, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí
zrušil. Při jednání dne 5. 10. 1995 pak právní zástupce
stěžovatelů návrh na zrušení rozsudku soudu odůvodnil, s odvoláním
na stanovisko Ústavního soudu, též tím, že byly porušeny zásady
spravedlivého procesu, neboť soud neměl rozhodnout bez účasti
stran a bez jednání, když podmínky §250f o. s. ř. v této věci
rozhodně dány nebyly.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření uvedl, že nepovažuje námitky stěžovatelů za důvodné.
Předně uvedl, že nedošlo k procesnímu pochybení, neboť soud
přezkoumával rozhodnutí pozemkového úřadu vydané podle §9 odst.
4 zákona č. 229/1991 Sb. K námitce porušení zásady rovnosti
účastníků před soudem, krajský soud odkázal na obsah odůvodnění
svého rozhodnutí a uvedl, že jeho postup byl v souladu s ústavním
principem nezávislosti soudu. K porušení práva vlastnit majetek se
soud vyjádřil tak, že chránit lze až vlastnické právo
konstituované. Krajský soud v Ostravě navrhl, aby byla ústavní
stížnost na základě uvedených důvodů zamítnuta.
Vedlejší účastník řízení, Pozemkový úřad v P., ve svém
vyjádření konstatoval, že při posuzování uvedené restituce
vycházel zejména ze znaleckých posudků a výsledků místních
šetření. Oprávněným osobám byla proto vydána část požadovaných
pozemků, které nejsou dotčeny výstavbou. Pokud jde o pozemky,
jejichž vydání brání existence objektu výstaviště, které je
překážkou podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.,
pozemkový úřad odkazuje na ustanovení §16 téhož zákona, podle
kterého mají oprávněné osoby nárok na náhradu. Při jednání dne 5.
10. 1995 pak právní zástupkyně vedlejšího účastníka uvedla, že
požadované pozemky nemohou být s ohledem na své umístění
v uzavřeném areálu zemědělsky využity. Přitom možnost zemědělského
využití považují za nutnou podmínku pro vydání.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaných spisů
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 72/94, a Okresního úřadu
v Přerově, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ
1070/91/W/HU-1. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě Ústavní
soud zjistil, že stěžovatelé ve svém odvolání ze dne 27. 1. 1994
proti rozhodnutí pozemkového úřadu uvedli, že vydání předmětných
nemovitostí je provedeným způsobem kusé a že jejich návrh na
zřízení určitých břemen byl zohledněn pouze ve prospěch strany
povinné. Dále namítli, že nebyl dostatečně respektován znalecký
posudek, včetně jeho dodatku. Na základě toho navrhli, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že na parcele č. 6765 se
zřizuje břemeno a další nemovitosti se vydávají v rozsahu
doporučeném znalcem (tzv. varianta č. I - minimum). Předsedkyně
senátu dne 25. 7. 1994 předvolala účastníky řízení k jednání na
den 1. 8. 1994. S ohledem na omluvu (z důvodu dovolené) většiny
účastníků řízení předsedkyně senátu dne 28. 7. 1994 odročila
jednání na neurčito.
Dne 15. 8. 1994 byla zástupkyně navrhovatelů vyzvána
k doplnění návrhu. Z protokolu napsaného před Krajským soudem
v Ostravě dne 24. 8. 1994 vyplývá, že oprávněné osoby se domáhají
přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu. Pokud jde o pozemek
p. č. 6752/25, namítají, že k němu nemají možnost přístupu, i když
v průběhu řízení navrhovali zřízení věcného břemene. K pozemku p.
č. 6751 uvádějí, že na pozemku nestojí žádná stavba, neboť
stodola, která zde stávala, byla po přechodu nemovitosti na stát
zbourána. Proto zde neexistuje překážka, která by bránila vydání
pozemku. Pokud jde o zbývající část pozemku p. č. 6752 o výměře
2,5402 ha, požadují jeho vydání. Jeho původní výměra byla 3,0576
ha a vzhledem k tomu, že zde byly postaveny stavby, navrhují,
s odkazem na znalecký posudek, aby část tohoto pozemku o výměře
O,5174 ha byla oddělena, neboť ta neodpovídá podmínkám vydání. Dne
5. 1. 1995 pak Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl, aniž by již
nařizoval jednání.
Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud
z názoru, který již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, tj.
především, že není soudem nadřízeným soudům obecným a za
předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními
principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich
rozhodovací činnosti zasahovat. Z ústavního principu nezávislosti
soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Za předpokladu,
že soudy postupují v souladu s ustanoveními §132 o. s. ř.,
nespadá do pravomoci Ústavního soudu, aby "hodnotil" obecnými
soudy provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby se
s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Stejně tak, pokud jde
o tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. ústavně zaručeného
práva vlastnit majetek, je třeba poukázat na již ustálenou
judikaturu Ústavního soudu, podle které ochranu stanovenou tímto
ustanovením chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického
práva již konstituovaného, tedy existujícího. Pouhý spor
o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve
zjištěna a konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Krajský soud v Ostravě, jak již bylo uvedeno, rozhodl ve
věci dne 5. 1. 1995 bez jednání, s odvoláním na §250f občanského
soudního řádu. Podle tohoto ustanovení může soud rozhodnout bez
jednání o žalobě v jednoduchých případech, zejména je-li
nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného
skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky. Ústavní
soud v tomto směru odkazuje na své nálezy (např. IV. ÚS 51/94, II.
ÚS 75/94, IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 113/94), z nichž vyplývá, že takový
způsob projednání věci před soudem prolamuje jednu
z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle čl. 38 odst. 2
Listiny, tj. právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně,
bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit
ke všem prováděným důkazům.
Je nepochybné, že kvalita procesu musí odpovídat právům
a povinnostem, o kterých se jedná. Pokud procesní předpisy
výjimečně umožňují soudu rozhodnout bez jednání a bez slyšení
účastníků, je třeba, aby všechny podmínky pro aplikaci ustanovení
§250f o. s. ř. byly náležitě respektovány a dodržovány. Ústavní
soud zastává názor, že k přirozeným právům každého člověka patří
právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu
bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud a být slyšen ve
věci. Takovým právem musí disponovat i každá osoba, která se
dožaduje přezkumu rozhodnutí správního orgánu.
V projednávané věci soud rozhodl bez jednání a bez slyšení
účastníků řízení, ačkoliv rozhodně nešlo o případ jednoduchý a jen
o posouzení právní otázky. V dané věci se jedná o zkoumání
zastavěnosti pozemků a posouzení této překážky ve vztahu
k ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.,
v platném znění. Jde o kategorie nejen teoreticky, ale i skutkově
náročné, což ostatně vyplývá i z obsahu spisu pozemkového úřadu
(vyžádání znaleckého posudku). Je tedy zcela evidentní, že se
o jednoduchý případ nejednalo. Navíc pak je nezbytné přihlédnout
k tomu, že se jedná o spor podle zákona, jehož účelem je zmírnit
následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům
zemědělského a lesního majetku. Je proto nanejvíc žádoucí, aby
soudy v těchto věcech postupovaly v souladu se základními
procesními zásadami.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soud měl nařídit jednání
a stanoveným způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními
občanského soudního řádu, poskytnout plnou ochranu právům. Důvodem
je i ta skutečnost, že řízení ve správním soudnictví je řízením
jednoinstančním, v daném případě bez přípustnosti opravných
prostředků. Tento existující systém správního soudnictví pak vede
ve svých důsledcích k tomu, že Ústavní soud se dostává do
postavení, které mu, přísně vzato, nepřísluší, které však za dané
situace nemůže odmítnout.
Vzhledem ke zmíněným skutečnostem Ústavní soud zastává názor,
že napadený rozsudek soudu byl vydán po takovém soudním řízení,
které jako celek nebylo v souladu se zásadami uvedenými v čl. 90
a čl. 96 odst. 2 Ústavy a dále v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož
i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Pokud jde o námitku stěžovatelů ohledně věcné příslušnosti
soudu, nelze ji přisvědčit, neboť kompetence soudu nepochybně
vyplývá z §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.
V návaznosti na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti
stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.
1. 1995, č. j. 22 Ca 72/94-42, vyhověl a podle §82 odst. 1
a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
napadené rozhodnutí zrušil. Zrušení tohoto rozsudku považuje
Ústavní soud za dostačující k tomu, aby se stěžovatelé domáhali
stanoveným postupem svého práva v novém řádném procesu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je rozhodnutí Ústavního soudu závazné
pro všechny orgány i osoby.
V Brně dne 5. 10. 1995