ECLI:CZ:US:2006:4.US.763.05
sp. zn. IV. ÚS 763/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 11. dubna 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005 č. j. 56 Co 406/2005-58, kterým bylo stanoveno, že Česká republika je povinna zaplatit stěžovatelce jako advokátce hotové výdaje a odměnu za zastupování ve výši 3 281 Kč.
I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005 č. j. 56 Co 406/2005-58 bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Proto se toto usnesení ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že výše citovaným usnesením bylo porušeno její právo zaručené čl. 28 Listiny základních práv a svobod, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
V záhlaví citovaným usnesením změnil krajský soud usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 7. 2005 č. j. 26 C 114/2002-48 tak, že Česká republika je povinna zaplatit stěžovatelce hotové výdaje a odměnu za zastupování v souhrnné částce 3 281 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení z rozpočtových prostředků Okresního soudu v Opavě.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítala, že obecný soud v řízení nesprávně aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), v čemž stěžovatelka spatřovala porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka argumentovala, že vždy, pokud byla ustanovena jako zástupce dle §140 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), byla jí přiznávána odměna dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V tom, že obecný soud v daném případě aplikoval výše citovanou vyhlášku č. 484/2000 Sb., stěžovatelka dále spatřovala porušení čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení zrušil.
K podané ústavní stížnosti se za účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. E. Z., která ve svém vyjádření uvedla, že krajský soud si byl vědom toho, že podle znění §1 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. stanoví tato paušální sazby výše odměny (mimo jiné) za zastupování účastníka advokátem pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §151 o. s. ř. Současně, jak dále předsedkyně senátu uvedla, ovšem platí §1 odst. 2 věta první před středníkem advokátního tarifu, podle něhož se výše odměny advokáta při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientu přiznává rozhodnutím soudu, určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Podle §1 odst. 3 advokátního tarifu se odstavcem druhým větou první řídí i určení odměny advokáta ustanoveného soudem. Předsedkyně senátu argumentovala, že krajský soud interpretoval §1 odst. 3 advokátního tarifu tak, že odměna advokáta ustanoveného soudem má být určena ve stejné výši, jaká by podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. náležela jako náhrada nákladů řízení účastníku, jemuž byl zástupcem ustanoven advokát. Podle předsedkyně senátu ustanovením §1 odst. 2 ve spojení s odstavcem 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2001 měl být nastolen stav, kdy v případě procesního úspěchu účastníka, jemuž lze přisoudit náhradu nákladů řízení, má procesně neúspěšný účastník, který byl k náhradě nákladů zavázán, zaplatit státu podle §149 odst. 1 o. s. ř. náhradu odměny za zastupování účastníka soudem ustanoveným advokátem ve stejné výši, jaká byla ustanovenému advokátu podle §140 odst. 2 o. s. ř. přiznána. Jak ve svém vyjádření dodala, není žádoucí, aby v důsledku vyloučení aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb. došlo při rozhodování podle §140 odst. 2 o. s. ř. k situaci, kdy z rozpočtových prostředků soudu bude advokátu jako ustanovenému zástupci procesně úspěšného účastníka přiznána na paušální odměně jiná (zpravidla vyšší) finanční částka, než která bude státu nahrazena druhou stranu sporu na základě rozhodnutí podle §149 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelka využila svého práva k replice a k výše uvedenému vyjádření účastníka řízení uvedla, že interpretace Krajského soudu v Ostravě ohledně §1 odst. 3 advokátního tarifu není správná. Stěžovatelka namítla, že vztah mezi ustanoveným zástupcem a soudem je třeba posuzovat jako vztah mezi advokátem a jeho klientem, na který dopadá ohledně stanovení odměny právě advokátní tarif. Dále namítla, že je potřeba odlišit pojem "odměna advokáta" a "náhrada nákladů řízení", přičemž ustanovenému zástupci nemůže jít k tíži v případě rozhodování o jeho odměně, zda byl či nebyl účastník, kterému byl ustanoven, úspěšný či neúspěšný ve věci, protože jeho klientem není účastník řízení, ale soud, který pověřil advokáta k zastupování.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 6. 2002 č. j. 26 C 114/2002-14 Okresní soud v Opavě přiznal žalobci S. M. osvobození od soudních poplatků (výrok I). Dále okresní soud citovaným usnesením ustanovil žalobci k zastupování v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 114/2002 zástupce Mgr. P. F., advokátku se sídlem v Š. (výrok II).
Jak dále Ústavní soud zjistil, Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 12. 5. 2003 č. j. 26 C 114/2002-40 řízení ve výše uvedené věci zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení věc bude postoupena Magistrátu města Opavy jako příslušnému správnímu orgánu. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 8. 2003 č. j. 8 Co 420/2003-53 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 č. j. 30 Cdo 2479/2003-68 zamítnuto jako nedůvodné.
Stěžovatelka žádostí, která byla Okresnímu soudu v Opavě doručena dne 10. 6. 2005, požádala o zaplacení odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 9 112 Kč (včetně DPH), jež jí jako ustanovenému právnímu zástupci ve výše citovaném řízení náleží.
Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 7. 2005 č. j. 26 C 114/2002-48 soud přiznal stěžovatelce odměnu za zastupování žalobce S. M. v řízení ve výše citované věci ve výši celkem 9 239,60 Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že okresní soud určil 19% daň z přidané hodnoty ze základu 6 750 Kč, aniž do něj zahrnul náklady na cestovné v částce 1 207,10 Kč. Odvolací soud v záhlaví citovaným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelce přiznal odměnu za zastupování včetně náhrady hotových výdajů ve výši 3 281 Kč. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že tento postupoval při výpočtu odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů stěžovatelky dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
III.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K zásahu je Ústavní soud povolán pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci a aplikaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy České republiky poskytnout adekvátní ochranu.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 90, str. 374).
Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58, str. 151), zkoumal, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, konkrétně zda ústavní stížností napadené rozhodnutí nezasáhlo do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Dodatkový protokol"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu požívá nejen podle judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35 str. 331, vyhlášen pod č. 278/2004 Sb., sp. zn. IV. ÚS 525/02, uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 131, str. 173, sp. zn. I. ÚS 185/04, uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 94, str. 19), ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) ochranu jako integrální součást majetkových práv.
Z judikatury Ústavního soudu stran legitimního očekávání, která je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá pojetí ochrany legitimního očekávání jako majetkového nároku, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy (srov. např. výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02). Ústavní soud ovšem dodává, že legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy České republiky) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva.
IV.
Ústavní soud po zhodnocení věci dospěl k závěru, že odvolací soud přijatým výkladem jednoduchého práva nedostál povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatelky v podobě legitimního očekávání nabytí majetku (odměny za zastupování). Krajský soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých norem jednoduchého práva (advokátního tarifu a občanského soudního řádu) neposkytl tomuto základnímu právu stěžovatelky adekvátní ochranu, resp. svým rozhodnutím jej přímo porušil.
Podle §137 odst. 2 o. s. ř. k nákladům řízení patří i odměna za zastupování, je-li zástupcem advokát nebo notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Podle §140 odst. 2 o. s. ř. (ve znění do 1. 8. 2005) byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát; tento nárok advokáta, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.
Podle §1 odst. 2 věty první advokátního tarifu při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis (tj. vyhláška č. 484/2000 Sb.) jinak. Tímto ustanovením se řídí i určení výše odměny advokáta ustanoveného soudem (§1 odst. 3 advokátního tarifu).
Ústavní soud k výše citovaným zákonným ustanovením uvádí, že je třeba si předně uvědomit, že odměna advokáta v soudním řízení a náhrada nákladů řízení jsou dva odlišné právní instituty. Odměna advokáta (za poskytnutí právních služeb) jako jedna ze složek nákladů řízení může být smluvní nebo mimosmluvní. Pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s klientem, řídí se ustanovením advokátního tarifu (§1 odst. 1 advokátního tarifu). Na druhé straně, pokud soud přiznává advokátovu klientovi jako účastníku řízení právo na náhradu nákladů proti jinému účastníku řízení, soud stanovuje výši odměny advokáta zásadně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. - podle §151 odst. 2 věty první o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (podobně i ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.).
Jak bylo výše uvedeno, je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu, což je i výslovně uvedeno (s odkazem na §1 odst. 2 větu prvou advokátního tarifu) v §1 odst. 3 advokátního tarifu, protože vyhláška č. 484/2000 Sb., jakožto zvláštní právní předpis, odměnu ustanovenému advokátu neurčuje. Ustanovenému advokátu proto přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení podle advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě nelze považovat za správný a spravedlivý. Stejný závěr je zřejmý i z odborné právní literatury, např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 529, nebo A. Wintrová a kol.: Civilní právo procesní, 3. aktualizované a doplněné vydání, Linde Praha, 2004, str. 173-174.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud při rozhodování v dané věci nesprávnou interpretací jednoduchého práva, resp. aplikací nesprávného právního předpisu neuznal stěžovatelčin nárok mající majetkovou povahu a vyplývající z právního předpisu, čímž zasáhl do jejího základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.