ECLI:CZ:US:2003:4.US.769.02
sp. zn. IV. ÚS 769/02
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. IV. ÚS 769/02 ve věci ústavní stížnosti statutárního města B. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 29. 10. 2001 sp. zn. 33 C 21/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně z 24. 7. 2002 sp. zn. 19 Co 52/2002 ohledně určení vlastnictví nemovitostí.
Výrok
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2002 sp. zn. 19 Co 52/2002 se ruší pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001 sp. zn. 33 C 21/2001 se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2002 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, kterým bylo určeno, že vlastníkem ve výroku rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 vedeného Katastrálním úřadem Brno-město pro obec Brno, katastrální území Z., je žalobce (nyní vedlejší účastník), J. p., a. s.
Vedlejší účastník se u obecných soudů domáhal určení sporného vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Na základě privatizačního projektu Č. p. p., s. p. P., byly do jeho základního jmění zařazeny i sporné nemovitosti. Ke dni vzniku vedlejšího účastníka, tj. k 1. 1. 1994, však bylo vlastnické právo k těmto nemovitostem evidováno na stěžovatele, statutární město B. Vlastnické právo ve prospěch stěžovatele bylo zapsáno na základě §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, podle něhož mělo vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejít ex lege na stěžovatele.
Soud prvního stupně byl vázán předchozím právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeného v usnesení ze dne 22. 11. 2000 č. j. 19 Co 482/99-141, a Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu, obsaženého v rozsudku ze dne 16. 7. 1999 č. j. 30 Cdo 1204/98-87, podle nichž bylo v daném případě nutné především zkoumat naplnění podmínek přechodu vlastnického práva na stěžovatele stanovených zákonem č. 172/1991 Sb., tj. zejména otázku, zda byl stěžovatel ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem dotčených nemovitostí, neboť pouze za těchto podmínek mohly nemovitosti ex lege přejít do vlastnictví stěžovatele ke dni 24. 5. 1991, tedy před tím, než byly zahrnuty do privatizačního projektu a než byly vloženy do základního jmění vedlejšího účastníka.
Městský soud v Brně proto z provedeného dokazování dovodil, že předmětné nemovitosti přešly na stát již na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, tj. ke dni 24. 10. 1945 (správně ke dni 27. 10. 1945). Z toho důvodu nemohly být k 31. 12. 1949 ve vlastnictví stěžovatele, a nebyly tedy dány ani podmínky podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. k přechodu vlastnictví nemovitostí na stěžovatele.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, když přisvědčil právním závěrům nalézacího soudu v tom směru, že dekret prezidenta republiky zakládal přechod vlastnického práva na stát, k němuž došlo ke dni jeho účinnosti, přičemž při nabytí vlastnictví se neuplatnil intabulační princip, tedy zápis vlastnického práva v pozemkových knihách nepředstavoval nezbytnou podmínku nabytí vlastnického práva státem. Odvolací soud tak rovněž potvrdil závěr nalézacího soudu o tom, že předmětné nemovitosti nebyly ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví stěžovatele, neboť již ke dni 24. 10. 1945 (správně ke dni 27. 10. 1945) přešlo vlastnické právo na stát na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho práva stěžovatele vlastnit majetek, když rozhodly tak, že nemovitosti byly znárodněny na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a v důsledku toho nemohly přejít na stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb. Podle stěžovatele nebyly pozemky ve vlastnictví žádného energetického podniku, ale ve vlastnictví města, přičemž předmětné pozemky svým charakterem vylučovaly jejich užití pro energetické účely pro potřebu energetického podniku. Proto podle stěžovatele nemohly podléhat znárodnění ani podle §4 odst. 2 a 3 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., podle něhož se znárodnění týká i majetku, který slouží nebo je určen provozu znárodněného podniku, i když náleží někomu jinému než vlastníku podniku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž tvrdil, že v průběhu odvolacího řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Městský soud v Brně vydal rozsudek dne 29. 10. 2001 po nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Účastníci byli soudem poučeni podle §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") o tom, že důkazy musejí být označeny a rozhodné skutečnosti uplatněny dříve, než soud prvního stupně vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. I když podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro doplnění dokazování odvolacím soudem, předložil vedlejší účastník jako důkaz výměr ministerstva průmyslu ze dne 12. 10. 1948 č. j. IV/1-241010/1948, který stanovil rozsah konfiskovaného majetku. Krajský soud podle stěžovatele doplnil dokazování o tento výměr a ve svém rozsudku z něj vycházel.
Stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil také na skutečnost, že tento výměr byl vydán ministerstvem průmyslu, nikoliv samotným ministrem, jak vyžadovalo ustanovení §1 odst. 5 dekretu č. 100/1945 Sb.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Na výzvu Ústavního soudu reagoval na ústavní stížnost vyjádřením ze dne 20. 2. 2003 Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu 19 Co. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti je opakována řada argumentů, které již byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů a s nimiž se obecné soudy vypořádaly. Jejich opětovné posouzení Ústavním soudem by podle krajského soudu stavělo Ústavní soud do pozice další přezkumné instance.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se provedení důkazu výměrem ministerstva průmyslu, účastník řízení konstatoval, že dokazování nebylo založeno pouze na tomto výměru, který navíc vyplynul již z výpisů z pozemkových knih, a dále že některé parcely měly odlišnou genezi a vycházely z jiných listin, což je uvedeno v odůvodnění odvolacího rozsudku. Krajský soud v Brně pak v tomto směru vyslovil názor, že pokud by Ústavní soud dospěl k závěru o věcné správnosti obou rozhodnutí, musel by se pak zabývat tím, zda upřednostnit princip dodržování formálních pravidel před principem, aby nemovitosti zůstaly ve vlastnictví skutečného vlastníka.
S ohledem na to Krajský soud v Brně navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v tom směru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nicméně z jiného důvodu, než na který stěžovatel odkazuje v ústavní stížnosti. Jak již Ústavní soud výslovně judikoval (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 232/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č.142) a jak vyplývá z jeho ustálené rozhodovací praxe, není při rozhodování o ústavní stížnosti omezen pouze na posouzení argumentace, na níž je ústavní stížnost založena.
Ústavní soud současně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud proto není ani povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.
Ústavní soud již také judikoval, že čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje právo účastníka soudního řízení na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné. Tomuto právu odpovídá povinnost soudů poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.) včetně poučení o opravných prostředcích. Občanský soudní řád ve znění zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v tomto směru výslovně stanoví povinnost soudu poučit účastníka řízení o tom, zda je proti rozsudku přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost (§157 odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že účastníci řízení byli poučeni tak, že odvolání ani dovolání nejsou přípustné.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 29. 10. 2001, rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 24. 7. 2002, tedy po nabytí účinnosti novely o. s. ř. provedené shora citovaným zákonem č. 30/2000 Sb. Tento zákon změnil mimo jiné dosavadní koncepci přípustnosti dovolání tak, že odstranil jako podmínku přípustnosti dovolání procesní úkon účastníka řízení spočívající v návrhu na připuštění dovolání již v průběhu řízení u odvolacího soudu, a namísto toho vytvořil koncepci, kdy o přípustnosti dovolání, vedle přípustnosti ex lege, rozhoduje toliko dovolací soud [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.].
Jestliže se tedy v daném případě dostalo účastníkům poučení, že dovolání není přípustné, nedostál odvolací soud své povinnosti poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, jež jim procesní právní předpis přiznává, a porušil rovněž kogentní ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř.
Jestliže Krajský soud v Brně poskytl účastníkům nesprávné poučení o přípustnosti opravných prostředků, jimiž lze rozsudek napadnout, zasáhl tak do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve smyslu, jak je vyložen shora. Přitom námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti a které podle Ústavního soudu spočívají toliko v rovině aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, mohl uplatnit před dovolacím soudem, pokud by případně mimořádný opravný prostředek, který mu procesní právní předpis poskytuje, podal.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Vzhledem k tomu, že se napadenými rozhodnutími Ústavní soud nezabýval meritorně a zásah do základního práva shledal toliko v rozhodnutí odvolacího soudu, návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2001 sp. zn. 33 C 21/2001 odmítl jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].