Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.08.2001, sp. zn. IV. ÚS 78/01 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 123/23 SbNU 197 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.78.01

sp. zn. IV. ÚS 78/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B. M., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň-Bory, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 10 To 176/2000, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 33 T 7/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 10 To 176/2000, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel podrobně rekapituluje řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo s tvrzením, že v jeho průběhu došlo k porušení zákona, nepřesnému hodnocení důkazů a v důsledku toho pak i k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž jejich porušení konkrétně spatřuje v podstatě v tom, že mu nebyla tlumočena obžaloba do jeho mateřského jazyka, tedy do albánštiny, po dostatečně dlouhou dobu, svědkyně S-ová nebyla při svém prohlášení, uvedeném do protokolu, o vydání věci poučena dle §100 trestního řádu, spoluodsouzený H. P. byl vyslýchán dne 3. 2. 1999 německými vyšetřovateli bez účasti obhájce, v hlavním líčení byly čteny a do písemného odůvodnění rozhodnutí uvedeny žádosti Úředního soudu v Koblenzi a Ministerstva spravedlnosti Rakouské republiky o jeho vydání, s uvedením skutků, kterých se měl dopustit, a tím byla zpochybněna presumpce neviny, když také řada důkazů před obecnými soudy nebyla provedena vůbec a řada důkazů byla hodnocena "sporným způsobem", mezi nimi zejména poukazuje na výpisy z telefonních hovorů mobilního telefonu č. 0603/775771Z těchto, jakož i z dalších důvodů, domáhá se stěžovatel pro porušení svých ústavně zaručených práv zrušení napadených rozsudků obecných soudů. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, spolu s dalším obžalovaným, H. P., byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 33 T 7/2000, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů (stěžovatel podle ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákona). Za spáchání uvedeného trestného činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Trestného činu se měl podle zjištění soudu dopustit tím, že po předchozích osobních a telefonických jednáních o přepravě heroinu, k nímž došlo nejméně od počátku prosince 1998 a jehož se účastnily i v rozhodnutí dále jmenované osoby působící v Bad Oyenhausen ve SRN, se stěžovatel po telefonickém kontaktu setkal dne 29. 12. 1998 kolem 12.00 hodin s obžalovaným H. P., který dne 28. 12. 1998 přijel z Bad Oyenhausenu do Plzně, a to poblíž čerpací stanice Tesa. Společně odjeli vozidlem obžalovaného P., tov. zn. Seat Alhambra, do Prahy, kde od osoby, kterou se nepodařilo zjistit, převzal stěžovatel igelitovou tašku s balíčkem, kterou ukryl při zastávce během cesty mezi Plzní a Prahou v motorovém prostoru vozidla obžalovaného P. Ten pak, ač byl informován o tom, že převáží ve voze heroin, dle pokynů stěžovatele cestoval sám dále z Plzně tímto vozidlem v úmyslu zásilku předat nezjištěné osobě ve SRN, a to ve Stuttgartu. Kolem 16.00 hodin byl však kontrolován celními orgány na dálničním hraničním přechodu z České republiky do SRN Rozvadov-Waidhaus. Při kontrole byla celními orgány nalezena igelitová taška, která obsahovala 1.524,54 g směsi paracetamolu, kofeinu a heroinu, který je uveden ve skupině III přílohy 3 k nařízení vlády č. 192/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako omamná látka, a jehož podíl ve směsi činil 17,5 %. Tímto jednáním tedy stěžovatel spolu s obžalovaným P. po vzájemné dohodě neoprávněně vyvezli a jinému opatřili omamnou látku, přičemž tento čin spáchali ve větším rozsahu a stěžovatel navíc ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Tento závěr učinil soud I. stupně po provedení obsáhlého dokazování. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání k Vrchnímu soudu v Praze jak stěžovatel, tak i krajská státní zástupkyně v Plzni, jejíž odvolání bylo modifikováno intervenující státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud odvolání stěžovatele do rozsudku krajského soudu jako nedůvodné zamítl. Odvolání státní zástupkyně, směřující stran stěžovatele do výroku o trestu, shledal důvodným, když zdůraznil, že při úvaze o výměře trestu krajský soud nevzal dostatečně v úvahu, že stěžovatel již byl v poměrně nedávné minulosti odsouzen na území České republiky pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž předmětné trestné činnosti se dopustil krátce po jeho výkonu. Zrušil proto napadený rozsudek ve výroku o trestu a stěžovateli nově vyměřil trest odnětí svobody o jeden rok vyšší než v odvolání napadeném rozsudku, tedy trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl uložen trest vyhoštění již v předchozím trestním řízení proti němu vedeném a dosud nebyl vykonán, nebyl mu již ukládán v projednávané věci. Vrchní soud v Praze, jak je patrno z jeho vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 26. 3. 2001, se nedomnívá, že by stěžovateli nebylo přiznáno právo jednat před soudem v mateřském jazyce, neboť řízení před soudy obou stupňů probíhalo za účasti tlumočníka z jazyka albánského a nad rámec svých povinností zajistil předseda senátu krajského soudu i přetlumočení obžaloby. Pokud jde o stěžovatelem namítané skutečnosti stran rozsahu a hodnocení provedených důkazů, domnívá se, že jde o uplatnění obhajoby, s níž se náležitě krajský i vrchní soud vypořádaly. Stran okolností, za nichž došlo k vydání mobilního telefonu družkou stěžovatele - L. S-ovou, je potom toho názoru, že skutečnost používání předmětného telefonu stěžovatelem vyplývá mimo jiné i z toho, že tento telefon měl u sebe i při zadržení a protokolárně jej předal svému obhájci. Závěrem dodal, že v době jeho rozhodování ještě neexistoval nález Ústavního soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2000, přičemž zdůraznil, že za základ skutkových zjištění byla v předmětné trestní věci brána usvědčující a jednoznačná výpověď spoluobviněného H. P. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem svým přípisem ze dne 23. 3. 2001 vzdalo. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, i když ne všem jejím námitkám lze přisvědčit. S ohledem na to, že Ústavní soud není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, nebylo možno se zabývat jednotlivými body ústavní stížnosti, zejména pokud jde o rozsah provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů (s výjimkou důkazů v další části odůvodnění označených). V tomto směru je možno odkázat na rozhodnutí vrchního soudu, který se shodnými námitkami stěžovatele ve svém rozhodnutí zabýval. Ke zbývajícím námitkám uvádí Ústavní soud následující: Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva v tom, že mu sice byla obžaloba v předmětné věci doručena řádně a včas, ale její celý text byl v českém jazyce. Když mu tato byla v průběhu hlavního líčení dne 14. 6. 2000 přeložena tlumočníkem, uvedl, že mu byla poskytnuta příliš krátká doba na to, aby se mohl vyjádřit ke dvaceti stranám obžaloby. V daném případě, kdy se jedná o trestný čin, při jehož spáchání lze uložit trest v rámci trestní sazby v rozpětí deseti až patnácti let, se mu čtyři hodiny na přetlumočení a vysvětlení obžaloby zdají příliš málo a v protokole o hlavním líčení není uvedeno, jak dlouho trvalo tlumočení obžaloby, když tato skutečnost, uvedená pouze v odůvodnění rozsudku krajského soudu, není nijak prokázána. V tomto směru stěžovatel odkazuje na ustanovení §2 odst. 14 trestního řádu, dle kterého je každý oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka a orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Stěžovatel tedy, jak uvedl, nemohl v dostatečné míře používat svého jazyka při studiu obžaloby, přičemž poukazuje taktéž na to, že dne 6. 6. 2000 podal u Krajského soudu v Plzni prostřednictvím svého obhájce žádost, aby mu byla přetlumočena do jeho mateřského jazyka, když krajský soud na tuto žádost nereagoval. V návaznosti na uvedené se domnívá, že byl zkrácen ve svém právu používat mateřského jazyka, nerozuměl česky psané obžalobě a doba jejího tlumočení mu nestačila. Stran této námitky stěžovateli nelze přisvědčit, neboť z dikce ustanovení §2 odst. 14 trestního řádu, ve znění dosud účinném, nelze dovodit právo na doručování písemností v mateřském jazyce. V případě písemností, které byly procesním stranám doručeny k přípravě soudního jednání, jako je obžaloba dle trestního řádu, stačilo, byly-li těmto stranám ústně přetlumočeny, pokud o to požádají nebo si neopatří znalost jejich obsahu jinak. Procesní strany si mohou opatřit překlad obžaloby na svůj náklad podle §12 odst. 2 zákona č. 36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a soudy jsou povinny jim k žádosti takový postup umožnit. Dlužno poznamenat, že toto mohl a měl učinit také krajský soud v reakci na uvedenou žádost stěžovatele např. sdělením jmen a adres příslušných tlumočníků zapsaných do seznamu tlumočníků. Pokud potom obžalovanému nestačila lhůta mezi doručením obžaloby a stanoveným dnem, na který bylo nařízeno hlavní líčení v posuzované věci, k tomu, aby si příslušný překlad obstaral, mohl z tohoto důvodu požádat o odročení soudního jednání. To, že nepostupoval uvedeným způsobem nelze přičítat k tíži soudu, který podle platné úpravy nebyl povinen zajistit na žádost obžalovaného písemný překlad obžaloby. Adekvátnost či neadekvátnost doby čtyř hodin k přetlumočení a vysvětlení obžaloby tlumočníkem bylo potom třeba posoudit i v kontextu se skutečnostmi, že stěžovatel hovoří plynně česky a měl možnost prostudovat vyšetřovací spis bez omezení, za účasti tlumočníka v rozsahu, jaký sám požadoval (č.l. 658 a násl.). Podle tehdejšího stavu řízení v této věci nemělo tedy tlumočení obžaloby v době trvání čtyř hodin vzhledem k uvedenému zásadní dopad na výkon práva obhajoby. Stěžovateli taktéž nelze přisvědčit, pokud shledává procesní pochybení v tom, že spoluodsouzený H. P.t byl dne 3. 2. 1999 vyslýchán německými vyšetřovateli, bez účasti obhájce, v trestní věci vedené v SRN, když tomuto výslechu nebyl přítomen obhájce a přitom jmenovaný uvedl, že mu byly ze strany německých vyšetřovatelů činěny nereálné sliby, na základě nichž potom účelově vypovídal při svém následujícím výslechu dne 25. 2. 2000 v trestní věci, jež je předmětem ústavní stížnosti. S touto námitkou, uplatněnou již v odvolání, se vypořádal vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když zdůraznil, že pokud byl spoluobžalovaný P. vyslechnut německými vyšetřovateli bez účasti obhájce, nešlo o úkony v dané trestní věci. Ústavní soud pak v této souvislosti považuje za významné, že H. P. sice své výpovědi měnil, vždy se však ve svých výpovědích shodoval v tom, že balíček, který byl v jeho autě nalezen, tam umístil právě stěžovatel. Až potud tedy ústavní stížnost za opodstatněnou považovat nelze. Jak je dále patrno z obsahu spisu, družka stěžovatele, L. S-ová, vydala orgánům činným v trestním řízení mobilní telefon zn. Panasonic GSM. V protokolu o vydání věci prohlásila, že uvedený telefonní přístroj používala společně se stěžovatelem. U tohoto odevzdání nebyl přítomen jeho obhájce a L. S-ová nebyla poučena podle §100 odst. 1 trestního řádu o možnosti odepřít výpověď. Stejně tak měla být zabezpečena účast obhájce dle ustanovení §41 odst. 2 trestního řádu při tomto vydání věci, neboť odebrání věci je jedním z vyšetřovacích úkonů. Když byla později slyšena jako svědkyně do protokolu o výslechu svědka v rámci přípravného řízení a byla řádně poučena o možnosti odepřít výpověď, této možnosti využila. Opírá-li krajský soud svá skutková zjištění mimo jiné i o to, co uvedla L. S-ová do protokolu o vydání věci, dlužno v souladu s námitkou stěžovatele konstatovat, že zde nejde o důkaz, který by byl procesně použitelný v řízení před soudem, jelikož zde nedošlo k naplnění podmínek, za nichž je nutno a zároveň i možno uskutečnit výslech svědka dle trestního řádu a při hodnocení důkazní situace toto prohlášení zohlednit jako jeden z pokladů pro skutková zjištění soudu. Je sice pravda, že dalším důkazem, o který opíraly obecné soudy své skutkové zjištění o tom, že předmětný mobilní telefon užíval právě stěžovatel, který ve vlastní výpověďi, při svém výslechu u hlavního, líčení konaném dne 23. 8. 2000, uvedl stran telefonního čísla 00 42 0603/775771, že "jde o číslo telefonu, který jsem měl u sebe v den zatčení" (č.l. 815, v odůvodnění rozsudku krajského soudu taktéž, č.l. 866), to však nemůže nic změnit na shora uvedeném závěru stran procesní nepoužitelnosti označeného protokolu. Nové zhodnocení "zbylých" řádně provedených důkazů, jak bude dále uvedeno, je pak oprávněn provést pouze soud obecný, nikoliv soud Ústavní. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces však zejména došlo, jak patrno dále z připojeného soudního spisu tím, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování také z listinných důkazů, kterými byly výpisy hovorů z tel. č. 0x0x/xxxxxx ze dnů 21. 12. 1998 až 6. 1. 1999, poskytnutých společností Radio Mobil, a.s., (č.l. 617) a hovorů z tel. č. 0x0x/xxxxxx ze dnů 27. 12. 1998 až 29. 12. 1998, poskytnutých společností Eurotel PRAHA, spol. s r.o. (č.l. 622). Je na místě konstatovat, že tyto listinné materiály nelze před soudem jako důkaz použít, neboť nebyly získány řádným procesním způsobem. V tomto směru vychází Ústavní soud ze svých dřívějších nálezů, v nichž mimo jiné uvedl, že právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny, jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Zcela právem proto spadá tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR). V daném případě společnosti Radio Mobil, a.s., a Eurotel PRAHA, spol. s r.o., pořídily výpisy z telefonních účtů, ve kterých bylo uvedeno mimo jiné číslo volané stanice, datum a čas počátku hovoru, doba jeho trvání, označení základové stanice, která zajišťovala hovor v okamžiku spojení, a označení základové stanice, která hovor zajišťovala v momentu ukončení, přičemž tento výpis poskytla na základě žádosti orgánům policie bez souhlasu majitelů mobilních telefonů. Dle názoru Ústavního soudu, který je vázán svými nálezy, sp. zn. II. ÚS 502/2000 a IV. ÚS 536/2000, odkazujících mimo jiné také na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému království, je třeba výše uvedené údaje, a zvláště pak volaná čísla, považovat za nedílnou součást komunikace uskutečněné prostřednictvím telefonu. Čl. 13 Listiny tedy nezakládá pouze ochranu tajemství vlastního obsahu zpráv, ale i výše uvedených složek. Jak již Ústavní soud uvedl v citovaných nálezech, pokud ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných. Sem spadá především obecný zájem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále to, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk sestávající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. Tyto právní předpisy musí být přesné ve svých formulacích, aby daly občanům dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých jsou státní orgány oprávněny k zásahu do soukromí; přesně musí být definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům a způsob jejich provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování (viz také shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva). V případě, že tyto zásady nebudou ze strany státní moci respektovány, jsou zásahy do uvedeného základního práva vyloučeny a dojde-li k nim, stávají se protiústavními. Současná právní úprava nezná institut poskytování či pořizování registrace telekomunikačního provozu pro účely trestního stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak nazvaný, ale obsahově shodný). Neznamená to však, že by příslušné státní orgány nebyly oprávněny za žádných okolností tuto registraci provádět či vyžadovat. S ohledem na to, že jsou stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze strany těchto orgánů, která umožňují kromě dalších údajů pořídit především obsah telefonické zprávy, je možné postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání těchto "dalších" údajů, tedy při registraci telekomunikačního provozu. Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání, jsou tedy v případě pořizování či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle §88 trestního řádu, resp. podle §36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám. Touto ústavně konformní interpretací citovaných ustanovení lze dosáhnout účinné kontroly před neoprávněnými zásahy do daného základního práva ze strany státních orgánů, když současně nebude vyloučena pro tyto orgány možnost pořizovat nepochybně často nezbytný typ důkazů pro plnění svých funkcí, a to případně do doby přijetí specifické právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů. Obecné soudy tedy v daném případě pochybily, když připustily, že důkaz registrací telekomunikačního provozu byl do spisu nejen zařazen, ale také jako důkaz proveden a následně v jejich rozhodnutích hodnocen. Konečně je pak třeba uvést, že použití materiálů - žádosti Úředního soudu v Koblenzi a Ministerstva spravedlnosti Rakouské republiky o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do těchto států, jako důkazů svědčících pro závěr o vině stěžovatele, je v rozporu s principem presumce neviny, neboť tyto materiály se týkají věcí, v nichž stěžovatel doposud pravomocně odsouzen nebyl. Závěrem tak Ústavní soud konstatuje, že v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím obecných soudů došlo k některým procesním pochybením, a v jejich v důsledku i k nedostatečné ochraně ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a tak v zásadě není ani oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti tím, že by sám prováděl hodnocení důkazů. K takovému zásahu by v dané věci došlo, kdyby Ústavní soud sám po vyloučení shora uvedených důkazů provedl hodnocení důkazů zbývajících, a tak v podstatě rozhodl i v otázce viny stěžovatele. Nikoli na Ústavním soudu, nýbrž na soudech obecných, tedy je, aby po vyloučení těchto procesně nepoužitelných důkazů znovu důkazní situaci zhodnotily a vyvodily z ní odpovídající právní závěry. Ze shora uvedeného je zřejmé, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a práv zakotvených ve čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl. Jsa veden zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, pak podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil pouze rozsudek vrchního soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. srpna 2001