ECLI:CZ:US:2007:4.US.804.07.1
sp. zn. IV. ÚS 804/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti stěžovatele EXIM WOOD a. s. se sídlem v Praze 2, Kunětická 2534/2, zastoupené Mgr. M. V., proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 13/99 ze dne 18. 9. 2003, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 66/2004 ze dne 11. 11. 2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 454/2005 ze dne 23. 11. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu připojených příloh - napadených rozhodnutí i rozhodnutí obecnými soudy ve věci stěžovatele dříve vydaných, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele na určení, že z konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Modletice se vylučují nemovitosti - v žalobě specifikované, za jejichž vlastníka se stěžovatel považuje. Tyto byly, podle tvrzení žaloby, vloženy do jeho obchodní společnosti, a to na základě prohlášení vlastníka ze dne 16. 7. 1997 a vklad vlastnického práva k nim do katastru nemovitostí byl proveden 10. 11. 1997, přičemž stěžovatel v rámci sjednaného plnění předal úpadci 2 ks akcií, každou v nominální hodnotě 1.000.000,- Kč.
Městský soud v Praze svým v pořadí prvým rozhodnutím ve věci žalobě stěžovatele na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce vyhověl, toto jeho rozhodnutí však bylo odvolacím soudem k odvolání žalovaného zrušeno v podstatě z důvodů neúplného dokazování a následkem toho i nedostatečně provedeného právního posouzení věci.
Následně Městský soud v Praze svým v pořadím druhým, shora označeným, rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl, když dospěl na základě provedeného dokazování a jeho zhodnocení k závěru, že prohlášení vlastníka ze dne 16. 7. 1997 je sice platným právním úkonem, za důvodnou však považoval námitku žalovaného o neúčinnosti tohoto právního úkonu podle §15 odst. 1 písm. b) zákona o konkurzu a vyrovnání.
Odvolací soud tentokrát rozhodnutí soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správné potvrdil. Učinil tak s odkazem na ust. §202, §203 a §204 obchodního zákoníku a s odůvodněním, že postupem stěžovatele a pozdějšího úpadce při zvyšování základního jmění stěžovatele nebyly splněny předpoklady stanovené uvedenými ustanoveními obchodního zákoníku pro zvýšení základního jmění, v důsledku čehož se pozdější úpadce nemohl stát majitelem dvou kusů akcií stěžovatele, jež převzal dne 16. 7. 1997. Nepostupoval-li stěžovatel při zvyšování základního jmění zákonem stanoveným postupem, nemohl se pouhým prohlášením vlastníka - pozdějšího úpadce - stát vlastníkem sporných nemovitostí a tyto tedy nemohou tvořit její základní jmění.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost, s odkazem na dřívější rozhodnutí odvolacího soudu, opíral o ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dále o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že podle něj má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to pokud jde o způsob, jakým byl posouzen právní úkon. Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné. V pořadí prvý rozsudek soudu I. stupně byl totiž, jak bylo zjištěno z obsahu spisu, odvolacím soudem zrušen proto, že soud I. stupně se "důkazně" nezabýval výhradami žalované o absolutní neplatnosti právního úkonu prohlášení vlastníka ze dne 16. 7. 1997 a tak za situace, kdy odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení nevyslovil pro soud I. stupně závazný právní názor, jenž by byl důvodem, pro který prvostupňový soud v novém rozhodnutí rozhodl jinak, nemohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jak dále uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud, ani po zvážení všech kriterií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní význam rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledal. S poukazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004 ze dne 29. 6. 2004 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2004 pod č. 132) zdůraznil, že stěžovatel v dovolání nezpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu co do nedodržení postupu určeného obchodním zákoníkem pro zvyšování jeho základního jmění, nýbrž - dovolávaje se jiného skutkového stavu (poukaz na obsah rejstříkového spisu a tvrzení o tom, že předané akcie nebyly nově emitovanými, nýbrž již existujícími) - konstruoval právní stav odlišný. Potud ale neuplatnil dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale namítá existenci dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Navíc poznamenal, že tvrzení o již existujících emisích je i v rozporu se stanoviskem zastávaným samotným stěžovatelem v průběhu řízení. Na existenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení povahy právního úkonu - prohlášení vlastníka - pak nelze usuzovat i proto, že jde o posouzení konkrétního právního úkonu, který má význam právě a jen pro projednávanou věc, a tudíž nemá potřebný judikatorní přesah. Po právní stránce zásadně významným rozhodnutí odvolacího soudu pak podle soudu dovolacího nečiní ani to, že se odvolací soud nevypořádal s výhradami stěžovatele uplatněnými ve vztahu k závěru soudu I. stupně o neúčinnosti právního úkonu podle §15 odst. 1 písm. b) zákona o konkurzu a vyrovnání. Dovodil-li totiž odvolací soud, že zvyšování základního jmění stěžovatele proběhlo v rozporu se zákonem, v důsledku čehož se stěžovatel nestal vlastníkem sporných nemovitostí, neměl soud důvodu zabývat se také otázkou případné neúčinnosti posuzovaného právního úkonu. Dovolací soud navíc také v této souvislosti doplnil, že z hlediska řešení otázky neúčinnosti právního úkonu podle ust. §15 odst. 1 písm. b) zákona o konkurzu a vyrovnání neshledal důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v rozhodnutí uveřejněném pod č. 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež soud I. stupně plně respektoval.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel bez podrobnější ústavněprávní argumentace oponuje závěrům soudů I. a II. stupně, jejichž postupem, jak tvrdí, mu bylo odňato právo na spravedlivý proces. Podobně jako v dovolání poukazuje na to, že knihou akcionářů dokládal, že úpadci byly předány 2 kusy akcií v hodnotě 2.000.000,- Kč a tyto úpadce převzal, přitom šlo o akcie, které již existovaly a nikoliv tedy o akcie, které měly být vydány po zvýšení základního kapitálu, přitom k jejich převzetí došlo 16. 7. 1997, tedy více jak 10 měsíců před prohlášením konkurzu. Setrvává na názoru, že se stal vlastníkem nemovitostí na základě prohlášení ze dne 16. 7. 1997 a dále že úpadce se stal podílníkem v jiné společnosti v době delší než 6 měsíců od prohlášení konkurzu. Vložení nemovitostí mělo být podle něj posuzováno podle §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání s tím, že podle jeho názoru daný právní úkon pro úpadce nemohl být nevýhodný, neboť se již dříve stal vlastníkem akcií. Dovolacímu soudu pak vytýká nesprávné posouzení nepřípustnosti dovolání. Uzavírá tak, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť, jak bude dále uvedeno, pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Jmenovaný soud se samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí pak dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti dovolání stěžovatele ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nejsou dány, což je s ohledem na obsah spisu evidentní. Stejně tak objasnil svůj závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přitom akceptaci takového postupu dovolacího soudu dal Ústavní soud najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích, např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006, v němž mj. uvedl, že z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.) je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Na podrobné odůvodnění uvedeného rozhodnutí lze i v tomto případě odkázat. V nyní posuzované věci pak možno zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatele zaručovaných shora označenými články Listiny základních práv a svobod samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pokud pak jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není. V již uvedeném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06, na něž v podrobnostech i v tomto směru možno odkázat, dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo nutno podle ust. §72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 27. 3. 2007 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu