ECLI:CZ:US:2005:4.US.85.05
sp. zn. IV. ÚS 85/05
Usnesení
IV. ÚS 85/05
Ústavní soud ČR rozhodl dne 4. dubna 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Pražské stavební bytové družstvo se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/3000, zastoupené Mgr. Liborem Hronkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 17 - Řepy, Nevanova 1069, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č.j. 18 Co 482/2004-169, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6.2004, čj. 6 C 155/2003-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 v civilním řízení rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, čj. 6 C 155/2003-102, vyhověl žalobě společnosti Frenn Trading B.V., se sídlem v Nizozemí (dále jen "vedlejší účastník"), co do částky 14.321.944,85 Kč s příslušenstvím poté, co dospěl k závěru, že žaloba byla v tomto rozsahu důvodná, když na základě smlouvy o úvěru ze dne 25. 2. 1995 původně uzavřené s Investiční a poštovní bankou, a.s., byl žalovanému Pražskému stavebnímu bytovému družstvu (dále jen "stěžovatel") poskytnut úvěr ve výši 29.000.000,- Kč a stěžovatel se zavázal tuto částku vrátit ve sjednaných splátkách. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání dne 29. 6. 2004.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6.2004, čj. 6 C 155/2003-137, bylo rozhodnuto k návrhu vedlejšího účastníka na nařízení předběžného opatření ze dne 8. 6. 2004 mimo jiné tak, že se stěžovateli zakazuje zcizit, zatížit věcným břemenem, zástavním právem či nájemním právem nemovitosti (respektive spoluvlastnické podíly k nim) ve vlastnictví stěžovatele uvedené ve výroku tohoto usnesení. Návrh odůvodnil tím, že žalobce má za žalovaným stěžovatelem pohledávku mj. ve výši 14.321.9444,85 Kč, o které bylo zatím nepravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 5 v tomto řízení. Odkazoval dále na své usnesení ze dne 4. 12. 2003, čj. 5 Nc 972/2003-20, kterým bylo stěžovateli zakázáno zcizit, zatížit věcným břemenem, zástavním právem či nájemním právem jiné jeho nemovitosti uvedené ve výroku tohoto usnesení. Obvodní soud v odůvodnění konstatoval, že rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, čj. 6 C 155/2003-102, žalobě vedlejšího účastníka co do částku 14.321.944,85 Kč s přísl. vyhověl, když dospěl k závěru, že žaloba byla v tomto rozsahu důvodná. Rozsudek však dosud nenabyl právní moci. K důvodům obvodní soud dále uvedl, že stěžovatel zcizuje některé konkrétně specifikované nemovitosti, které má ve vlastnictví, a má tedy příjmy z prodeje nemovitého majetku. Z těchto příjmů však ani část dluhu vůči žalobci neuhradil, a žalobce má proto důvodnou obavu, že stěžovatel bude nadále svůj majetek zcizovat, či jinak zatěžovat a snižovat jeho hodnotu, a že v případě úspěchu žalobce v této věci bude výkon vydaného rozhodnutí ohrožen.
Stěžovatel podal dne 29. 6. 2004 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2004 odvolání. Mimo jiné v něm namítal, že pro nařízení napadeného předběžného opatření nejsou dány zákonné důvody. Zejména není splněna zákonná podmínka pro možnost vydání předběžného opatření spočívající v obavě, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, čj. 18 Co 482/2004-169, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Dne 6. 11. 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě výše uvedená usnesení. V odůvodnění stěžovatel konstatoval obsah svých námitek uplatněných v odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 6. 2004 a tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zejména
* právo na uplatňování státní moci v mezích stanovených zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
* právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a
* právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny,
a to zejména tím, že předběžné opatření bylo vydáno a odvolacím soudem potvrzeno přesto, že
1. není splněna zákonná podmínka obavy, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen,
2. není splněna zákonná podmínka přiměřenosti zásahu orgánů veřejné moci.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která jsou svojí povahou předběžná a nelze je považovat za konečná rozhodnutí ve věci, a dále, že spravedlivost civilního procesu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) za situace, kdy stěžovatel podal proti rozsudku ve věci samé odvolání, lze posuzovat toliko v jeho celku, byl Ústavní soud nucen se nejdříve vypořádat s otázkou, zda napadené pravomocné předběžné opatření je samo o sobě způsobilé zasáhnout ústavně zaručená základní práva stěžovatele a současně též, zda ústavní stížnost je přípustná z hlediska ust. §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle něhož (ve spojení s ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) ústavní stížnost může směřovat toliko proti konečnému rozhodnutí ve věci samé, kterým rozhodnutí o předběžném opatření nepochybně není.
V otázce, zda předmětná usnesení obecných soudů jsou způsobilá zasáhnout ústavně zaručená základní práva, byl Ústavní soud vázán právním názorem vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 343/02 (uveřejněno pod č. 140, ve svazku 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), dle něhož "Předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků." V této souvislosti lze též citovat právní větu nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, dle které "Předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků." V posuzované věci neshledal Ústavní soud žádného důvodu od uvedených závěrů se odchýlit a postupem dle §23 zákona o Ústavním soudu tyto podrobit přezkumu plénem Ústavního soudu.
Pokud, jak je tomu v daném případě, výrok předběžného opatření stěžovateli zakazuje zcizit, zatížit věcným břemenem, zástavním právem či nájemním právem nemovitosti v jeho vlastnictví, zjevně tím dle názoru Ústavního soudu stěžovatel nebyl svého majetku zbaven, ale bylo zasaženo do jeho základního práva na pokojné užívání majetku, zakotveného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle něhož:
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.",
a to bez ohledu na skutečnost, že věc dosud pravomocně neskončila.
Pokud jde o výklad výše citovaného článku 1 Dodatkového protokolu Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve své judikatuře (viz např. věc Elia S. r. l. proti Itálii, 2001, ESLP 3/2002) konstatoval, že článek 1 Dodatkového protokolu obsahuje tři různé normy: "První, jež je vyjádřena v první větě prvního odstavce a má všeobecný charakter, vyslovuje princip respektování vlastnictví; druhá, figurující v druhé větě téhož odstavce, se týká zbavení vlastnictví a podrobuje jej určitým podmínkám; pokud jde o třetí větu, obsaženou v druhém odstavci, ta přiznává státům mimo jiné pravomoc upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Nejedná se však o pravidla bez vzájemného vztahu. Druhá a třetí norma se týkají konkrétních příkladů zasahování do vlastnického práva; proto musí být interpretovány ve světle principu zakotveného v první normě" (viz mj. rozsudek ve věci James a další proti Spojenému království, 1986, v němž je zčásti převzato znění analýzy, kterou ESLP provedl v rozsudku Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, 1982).
S ohledem na okolnosti daného případu, jež konkrétně posoudily a v odůvodnění svých usnesení podrobně rozvedly obecné soudy, Ústavní soud má za to, že napadenými usneseními bylo zasaženo právo stěžovatele na pokojné užívání majetku dle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; současně je však toho názoru, že k takovému zásahu došlo při respektování ústavních omezení a podmínek, jak jsou formulovány v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tj. zejména při existenci zákonného podkladu pro takový zásah, obsaženého v ust. §102 občanského soudního řádu. Z tohoto pohledu je tvrzení stěžovatele o porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny zjevně neopodstatněné.
Stejně tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným tvrzení stěžovatele o porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, neboť není jeho úkolem přezkoumávat v roli soudu třetí instance zákonnost předběžného opatření vydaného po zahájení řízení, stejně jako zákonnost navazujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 14. 8. 2001 a z argumentace ústavní stížnosti zřetelně nevyplývá, že by obecné soudy nějakým způsobem principy spravedlivého procesu porušily.
K tvrzení stěžovatele, že předběžné opatření neumožňuje splnění zákonné povinnosti k převodům jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení stěžovatel není oprávněn požadovat jménem svých členů ústavní přezkum předběžného opatření z hlediska případného porušení základního práva na pokojné užívání majetku. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu podání tzv. "actio popularis" nepřipouští. Z uvedených důvodů se Ústavní soud tímto tvrzením zabývat nemohl, neboť tuto argumentaci nepředložila osoba, jíž uvedené ústavní právo svědčí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu