ECLI:CZ:US:2017:4.US.890.17.1
sp. zn. IV. ÚS 890/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Stavebního bytového družstva Kralupy nad Vltavou, se sídlem Štefánikova 720, 278 01 Kralupy nad Vltavou, IČ: 00036013, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Riegrova 172/3, 278 01 Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2017 č. j. 26 Cdo 3004/2016-332, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti A. Krajského soudu v Praze, B. Okresního soudu v Mělníku a C. Ing. Anny Koulové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 23. března 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Stavební bytové družstvo Kralupy nad Vltavou (dále jen "družstvo" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Družstvo (žalobce) se v občanskoprávním řízení, vedeném před Okresním soudem v Mělníku pod sp. zn. 5 C 199/2013, domáhalo vůči Ing. Anně Koulové (žalované) zaplacení 33 546 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku na vyúčtování úhrad za služby bytu a poměrné části nákladů na správu, provoz a opravy společných částí domu. Okresní soud v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 4. prosince 2014 č. j. 5 C 199/2013-233 (mimo jiné) žalobě co do částky 33.062,90 Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbytku ji zamítl.
2) Proti vyhovujícímu výroku rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání. Žalobce v průběhu odvolacího řízení navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupilo Společenství vlastníků jednotek domu X1, se sídlem X2, IČ: XY (dále jen "SVJ"), s čímž SVJ vyslovilo písemný souhlas. Žalobce svůj návrh ve smyslu §107a odst. 1 o. s. ř. odůvodnil tak, že dne 18. května 2015 proběhla volba orgánů SVJ. K tomuto dni žalobce pozbyl oprávnění vykonávat správu domu.
3) Usnesením ze dne 5. ledna 2016 č. j. 25 Co 181/2015-297 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") návrh žalobce podle §107a o. s. ř. zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění návrhu na vstup SVJ do řízení na místo žalobce, neboť po zahájení řízení nenastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení. Odvolací soud shledal, že SVJ vzniklo v souladu s §9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů již dne 2. srpna 2010. Žalobce podal žalobu sám za sebe (nikoliv jménem SVJ). Dne 18. května 2015 shromáždění vlastníků jednotek zvolilo výbor SVJ a přijalo stanovy. K rozhodné právní skutečnosti ve smyslu §107a odst. 1 o. s. ř., z hlediska posouzení účastenství žalobce v daném řízení, proto došlo již dne 2. srpna 2010 (vznik SVJ). Zvolení výboru SVJ a přijetí stanov v tomto ohledu nemělo žádný vliv.
4) Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. ledna 2017 č. j. 26 Cdo 3004/2016-332 zamítl. Nejvyšší soud konstatoval, že žalobce od vzniku SVJ (tedy od 2. srpna 2010) plnil funkci orgánů SVJ a zvolením výboru SVJ (18. května 2015) tato jeho funkce zanikla [srov. §9 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů)]. Samotnou volbou výboru SVJ, jež měla za následek zánik práva správy domu žalobcem, však nemohla nastat skutečnost rozhodná pro procesní nástupnictví ve smyslu §107a o. s. ř., neboť od 2. srpna 2010 byl žalobce oprávněn jednat za SVJ pouze jako jeho orgán (tedy nikoliv samostatně).
5) Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu podal žalobce (stěžovatel) ústavní stížnost. Podáním ze dne 28. července 2017 současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti brojí proti odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež podle něj nesplňuje zákonná kritéria řádného a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí. Označuje jej za nedostatečné, vnitřně rozporné a "zřejmě také věcně nesprávné," neboť prý napadené rozhodnutí chybně interpretuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel předestírá vlastní podrobný rozbor ustanovení §9 odst. 9 a 10 zákona o vlastnictví bytů a dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž konfrontuje se závěry přijatými v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud jím položenou právní otázku "od kterého okamžiku došlo k zániku práva správy domu svědčícího dosud stěžovateli, jakožto družstvu, a k jeho převodu na SVJ", vyřešil nesprávně, resp. v rozporu se jeho ustálenou rozhodovací praxí. Stejně tak podle stěžovatele Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku, zda v době od vzniku SVJ do volby jeho orgánů vykonává družstvo (podle §9 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů) správu domu svým jménem či jménem SVJ.
Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud měl v dané situaci předložit věc k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Předně je třeba říci, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí procesní povahy, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na vstup SVJ do řízení na místo stěžovatele ve smyslu §107a o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nadále zůstává účastníkem řízení o meritu věci, jež dosud probíhá před odvolacím soudem. Ústavnímu soudu nijak nepřísluší předjímat výsledek tohoto řízení (především posouzení otázky aktivní věcné legitimace stěžovatele). Právě k posouzení této otázky však směřovala převážná většina dovolacích námitek stěžovatele, jimiž se Nejvyšší soud z tohoto důvodu nemohl zabývat (viz odůvodnění jeho rozhodnutí a odkazy na relevantní judikaturu na straně 3). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud přistoupil toliko k posouzení otázky, zda v průběhu řízení před odvolacím soudem nastala rozhodná skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, přičemž dospěl k závěru, že k této skutečnosti došlo již 2. srpna 2010 (a tedy před podáním žaloby).
Ústavní soud přezkoumal odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že je řádně, logicky, přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno a přijaté právní závěry se z něj jednoznačně podávají. Ústavní soud proto nemohl jednotlivým stížnostním námitkám stěžovatele přisvědčit.
Ústavní stížnost de facto představuje polemiku ohledně otázky aktivní věcné legitimace stěžovatele k podání žaloby, jíž se však Nejvyšší soud nemohl v této fázi řízení zabývat. Ústavní soud nemá, čeho by danému rozhodnutí v tomto směru vytknul.
Protože Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, nebyl ani dán důvod k jeho kasačnímu zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. Odmítnut byl i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu