ECLI:CZ:US:1995:4.US.91.94
sp. zn. IV. ÚS 91/94
Usnesení
IV. ÚS 91/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.T., zastoupená advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti rozhodnutí O.Ú. P., referát regionálního rozvoje, ze dne 12. 5. 1994, čj. Výst. 332/7-1545-T/94-Ku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
t
Ústavní soud ČR obdržel ústavní stížnost stěžovatelky, směřující proti shora označenému rozhodnutí O.Ú. P., kterým byla potvrzeno rozhodnutí M.s.ú. v Č., ze dne 24. 2. 1994, čj. 13/94-6, jímž byla stěžovatelce udělena pokuta ve výši 4.000,- Kč za přestupek, kterého se měla dopustit tím, že na objektu v Ř., neprovedla nezbytné zabezpečovací práce, které jí byly nařízeny. Stěžovatelka v odůvodnění stížnosti uvedla, že není výlučnou vlastnicí domu č.p. 381, dalšími spoluvlastníky jsou M.Š. a J.S., ona sama je vlastnicí pouze jedné ideální čtvrtiny nemovitosti a za této situace je třeba, aby jakékoliv úkony, které souvisí s nemovitostí, prováděli vlastníci, kteří disponují nadpoloviční většinou podílů na nemovitosti. Z toho pak podle ní plyne, že
2 -
nemohla splnit rozhodnutí, které jí bylo uloženo, a to právě proto, že jí ostatní spoluvlastníci neposkytli součinnost. Kromě toho pak napadené rozhodnutí nepovažuje za objektivní také z toho důvodu, že spoluvlastnice M.Š. - její sestra, je zaměstnankyní příslušného zastupitelstva. Dovozuje dále, že pokud napadené rozhodnutí ukládá povinnost pouze jí a nikoliv spoluvlastníkům, kteří disponují nadpoloviční většinou podílů na nemovitosti, dochází tím k porušení č1. 11 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Navrhla proto, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by napadené rozhodnutí O.Ú. P. bylo zrušeno.
Ze sdělení stěžovatelky, jakož i ze zprávy Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 1994, bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelka podala u uvedeného soudu žalobu na přezkoumání rozhodnutí O.Ú. P., referátu regionálního rozvoje, ze dne 12. 5. 1994, čj. Výst.332/7-1545-T/94-Ku. Uvedený soud, jak dále plyne z jeho sdělení, postoupil věc svým usnesením ze dne 11. 7. 1994, sp. zn. 20 Ca 142/94,Městskému soudu v Praze a tento soud, jak Ústavní soud zjistil z opisu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 1995, sp. zn. Na 291/94, předložil věc podle §105 odst. 3 o.s.ř. Vrchnímu soudu k rozhodnutí o nesouhlasu s postoupením věci. Vrchní soud v Praze pak citovaným rozhodnutím rozhodl tak, že nesouhlas Městského soudu v Praze s postoupením věci je důvodný, přitom z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že v daném případě je věcně a místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 2. Tento soud však zatím ve věci nerozhodl.
Z uvedených zjištění plyne, že stěžovatelka současně s ústavní stížností proti napadenému rozhodnutí podala i žalobu o přezkoumání tohoto správního rozhodnutí, o které doposud správním soudem nebylo rozhodnuto a za tohoto stavu je tedy třeba vycházet
3 -
ze závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, ústavní stížnost je tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nepřípustná, a proto byla jako taková podle §43 odst. 1 písm. f) citovaného zákona odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 1995
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj