ECLI:CZ:US:2018:4.US.921.18.1
sp. zn. IV. ÚS 921/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Bc. Janou Dlouhou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Hornoměstská 357/25, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 49 Co 127/2017-255, a Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. 3. 2017, č. j. 12 C 23/2012-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení - v souvislosti s podaným dovoláním proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, č. j. 49 Co 69/2016-91, a ze dne 23. 12. 2016, č. j. 49 Co 70/2016-198.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 31. 3. 2017, č. j. 12 C 23/2012-251, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení; k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2017, č. j. 49 Co 127/2017-255, potvrdil usnesení nalézacího soudu. Soudy uvedly, že stěžovatel je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, pobírá sociální dávky 6 058 Kč, je spoluvlastníkem rodinného domu v S., vlastníkem lesního pozemku v téže obci a osobního vozidla v hodnotě 20 000 Kč. Obecné soudy rovněž zjistily, že v roce 2014 obdržel stěžovatel od společnosti BOSCH DIESEL s. r. o. částku 1 208 723 Kč v důsledku neplatnosti rozvázání pracovního poměru a vede u okresního soudu řadu zjevně bezúspěšných sporů, v nichž opakovaně žádá o osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesením obecných soudů se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 9. 3. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu garantovaného v čl. 36 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zejména uvedl, že by obecné soudy měly posuzovat splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků z hlediska aktuálních poměrů účastníka řízení; poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17, který se týkal jeho osoby a ve kterém byl zdůrazněn akcent na posuzování celkových poměrů žadatele o osvobození podle aktuální situace.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, je-li některá z norem "jednoduchého" práva porušena v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu při aplikaci práva) - tento závěr však nelze ve stěžovatelově věci učinit.
V nyní projednávané věci stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebyl osvobozen od soudních poplatků, a zároveň byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji předchozí judikaturu, podle které není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, bylo-li řádně zjištěno a odůvodněno, že pro takové ustanovení nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 občanského soudního řádu [viz např. nález ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209)]. Ústavní soud opakovaně uvedl, že k rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř., spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nebo ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1657/15). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost přijal k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť soud nalézací i odvolací věc stěžovatele z hlediska splnění podmínek jeho osvobození od soudních poplatků i nezbytnosti ustanovení zástupce řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně vysvětlily a vyšly z konkrétních skutečností vážících se k osobě stěžovatele i charakteru řízení, v němž stěžovatel požadoval být zastoupen, a to i s přihlédnutím k řešené právní problematice. Na závěrech obecných soudů nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit, a proto na ně v plné míře odkazuje. Při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků (a odvozeně pro ustanovení zástupce "ex offo") soudy zkoumají celkové poměry žadatele (nejen jeho příjmy či poměry majetkové), což učinily vyčerpávajícím způsobem.
Skutečnost, že obecné soudy při zkoumání splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků vycházely mj. i z toho, že stěžovatel měl v roce 2014 obdržet 1 208 723 Kč v důsledku neplatnosti rozvázání pracovního poměru, může být za jistých okolností vadou, které se věnoval stěžovatelem uvedený nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17. V posuzované věci však stěžovateli vyplacená částka nebyla jediným důvodem, pro který nebyl osvobozen od soudních poplatků; naopak v uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 2603/17 byla tato částka klíčovým důvodem pro jeho neosvobození. Ze skutkových zjištění obecných soudů v posuzované věci vyplynulo, že je stěžovatel majitelem (spolumajitelem) dvou nemovitostí, vlastníkem osobního vozidla a pobírá sociální dávky 6058 Kč. Byl tedy zjištěn i jiný příjem a majetek stěžovatele, soudy neskončily jen u odkazu na vyplacenou částku od vedlejší účastnice. Stěžovatel celkově nesplňuje podmínky pro osvobození; proto na napadeném rozhodnutí není nic protiústavního. Je nutné zdůraznit, že osvobození od soudních poplatků je institut mimořádný, který je určen pro účastníky řízení, jejichž celkové poměry objektivně neumožňují uhradit soudní poplatek. V takové situaci se podle zjištění obecných soudů stěžovatel nenachází.
Postupem obecných soudů nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a na přístup k soudu, a proto Ústavní soud stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu