ECLI:CZ:US:2002:4.US.94.02
sp. zn. IV. ÚS 94/02
Usnesení
IV. ÚS 94/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti společnosti P., v.o.s., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 1962/2001-205, ze dne 29. 11. 2001, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jako opožděné jeho dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2001, čj. 18 Co 313/2001-194, který s ohledem na vázanost právním názorem dovolacího soudu změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 9. 1999, čj. 12 C 223/96-141, tak, že vyhověl návrhu žalobce na určení, že je tento vlastníkem předmětné nemovitosti.
Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalovaný) v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, dle kterého je podle části dvanácté hlavy I. bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních předpisů, tj. ve znění o.s.ř., před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 8. 2001, v rámci odvolacího řízení byl aplikován o.s.ř., ve znění po novele, což je uvedeno i v jednacích protokolech a účastníci řízení byli poučováni o svých procesních právech a povinnostech podle o.s.ř., účinného po 1. 1. 2001. Nejvyšší soud ČR tak pochybil, když aplikoval právní předpis ve znění, které nebylo možné aplikovat na danou procesní situaci v daném čase.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z obsahu rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním plyne, že odvolací soud postupoval podle ustanovení o.s.ř., účinného do 31. 12. 2000, s čímž je v souladu i poučení soudu obsahující údaj o jednoměsíční lhůtě k podání dovolání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 12 C 223/96, a dospěl k závěru, že je neopodstatněná.
Z obsahu připojeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 28 Cdo 1962/2001-205, ze dne 29. 11. 2001, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako opožděné, neboť dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 10. 8. 2001, bylo podáno až dne 8. 10. 2001, tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty. Dovolací soud při posuzování lhůty vycházel z části dvanácté hlavy první bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., (kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů), dle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisu, ve věci, zahájené dne 4. 9. 1996, bylo soudem prvého stupně rozhodnuto dne 30. 9. 1999, rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán dne 10. 4. 2000, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, čj. 30 Cdo 1665/280-182, ze dne 26. 4. 2001, zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O věci bylo odvolacím soudem posléze rozhodnuto tak, jak je výše uvedeno, a to dne 2. 7. 2001. V tomto rozsudku je výslovně uvedeno (č.l. 195, 196 spisu), že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo dle §212 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. V poučení je pak výslovně uvedeno, že proti rozsudku je možné podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR, a to u soudu, který rozhodoval v I. stupni.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně aplikace a výkladu přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., uvedených v části dvanácté hlavy první bodu 17, na délku lhůty k podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, kdy se stěžovatel domáhá, aby soud přisvědčil jeho interpretaci, dle které bylo ve věci u soudu II. stupně jednáno podle o.s.ř., ve znění účinném po 31. 12. 2000, a lhůta k dovolání proto činí 2 měsíce, přičemž za rozhodné při posuzování lhůty k dovolání stěžovatel zejména považuje datum, kdy o věci bylo rozhodováno odvolacím soudem a kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o.s.ř., již judikoval (např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 560/01, IV.ÚS 617/01, III.ÚS 616/01, IV.ÚS 402/02, IV.ÚS 534/01), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i namítané části dvanácté hlavy první bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a logicky správnou a sama skutečnost, že se s ní stěžovatel neztotožňuje, nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z dikce bodu 17 citovaných přechodných ustanovení, dle kterého se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo podle řízení provedeného podle dosavadních právních předpisů, projednávají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, je zřejmé, že okolnost, kdy rozhodnutí, jemuž předcházelo řízení provedené podle dosavadních předpisů, bylo vydáno, nabylo právní moci, či bylo doručeno stěžovateli, není pro posuzování lhůty pro podání dovolání právně relevantní.
V dané věci je přitom nesporné, že v řízení u odvolacího soudu byl aplikován, v souladu s ust. bodu 15 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. o.s.ř., ve znění účinném do novely o.s.ř. provedené tímto zákonem, a stěžovatel byl rovněž v souladu se zákonem poučen o délce lhůty k uplatnění dovolání právě z této skutečnosti odvozené.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2002
JUDr. Eva Zarembová,
předsedkyně senátu