ECLI:CZ:US:2021:4.US.940.21.1
sp. zn. IV. ÚS 940/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Audrlického, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2021 č. j. 22 Cdo 3698/2020-881, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. července 2020 č. j. 19 Co 177/2020-851 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2020 č. j. 10 C 174/2005-827, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Viktora Audrlického a 2) Otakara Petra, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 89 odst. 1 Ústavy, v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako žalovaného 2) na vydání opravného usnesení, kterým by byl opraven rozsudek okresního soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. 10 C 174/2005-607 v první větě výroku II. odůvodnění, v posledním odstavci, tak, že nemovitosti se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků (výrok I.), ve výroku II. v jeho druhém a třetím odstavci na straně 2 rozsudku tak, že nemovitosti se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků (výrok II.), a kterým by byla opravena formulace výroku II., která obsahuje dělení pozemku parc. č. X1 - zahrada (výrok III.). V odůvodnění svého usnesení okresní soud poukázal na to, že výrokem I. výše uvedeného rozsudku okresní soud zrušil podílové spoluvlastnická účastníků k domu č. p. X2, k pozemku parc. č. st. X3 a zahradě parc. č. X1 nacházející se v XXX, výrokem II. tyto nemovitostí přikázal do vlastnictví účastníků tak, že podle geometrického plánu č. 2171-12/2010 vyhotoveného dne 15. 9. 2010 Ing. Zdeňkem Pilařem, odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové, dne 6. 10. 2010 pod č. 1187/2010, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, byla dosavadní zahrada parc. č. X1 rozdělena na dvě parcely, a to parc. č. X1 o výměře 900 m2 a parc. č. X4o výměře 1 038 m2, dům č. p. X2 v XXX, postavený na pozemku označeném jako parc. č. X3, pozemek parc. č. st. X3 a pozemek označený jako pozemková parcela - zahrada p. č. X1 o výměře 900 m2, vše v katastrálním území Nový Hradec Králové, přikázal do spoluvlastnictví vedlejšího účastníka ad 2) jako žalobce b) a žalobkyně a) [vedlejší účastník 2) se stal právním nástupcem žalobkyně a)], a to žalobkyni a) v rozsahu 3/4 uvedených nemovitostí a vedlejšímu účastníkovi 2) v rozsahu 1/4 uvedených nemovitostí a pozemek označený jako pozemková parcela - zahrada parc. č. X4 o výměře 1 038 m2 v katastrálním území Nový Hradec Králové přikázal do spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka 1) jako žalovaných, a to vedlejšímu účastníkovi 1) v rozsahu 3/4 uvedených nemovitostí a stěžovateli v rozsahu 3/4 uvedených nemovitostí. Podáním došlým soudu dne 28. 2. 2020 se stěžovatel domáhal opravy částí rozsudku blíže označených ve výroku tohoto rozhodnutí. Okresní soud uzavřel, že předmětný rozsudek je ve stěžovatelem uvedených částech výroku II. konkrétní, určitý a srozumitelný, o čemž svědčí i skutečnost, že toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 9. 2013 č. j. 21 Co 729/2012-698 a na základě těchto soudních rozsudků došlo k zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle obsahu spisu navíc podání stěžovatele svědčí o opakované účelové snaze žalované strany oddálit již vydané pravomocné soudní rozhodnutí. Proto okresní soud návrh stěžovatele podaný podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zamítl.
3. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatel a vedlejší účastník 1) odvolání. Krajský soud k odvolání stěžovatele napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.), zastavil odvolací řízení o odvolání vedlejšího účastníka 1), (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se svým návrhem ve skutečnosti nedomáhá opravy zřejmé nesprávnosti výrokové části rozsudku okresního soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. 10 C 174/2005-607, ale tvrdí, že k rozdělení původního pozemku parc. č. X1 na pozemek parc. č. X1 o výměře 900 m2 a pozemku parc. č. X4 o výměře 1 038 m2 bylo nezbytné územní rozhodnutí stavebního úřadu Magistrátu města Hradec Králové. Z neexistence takového rozhodnutí současně dovozuje nevykonatelnost předmětného rozsudku. Krajský soud dovodil, že bylo-li by tomu skutečně tak, nebyl by takový nedostatek řešitelný formou opravného usnesení, neboť k neuvedení rozhodnutí příslušného správního orgánu o rozdělení pozemku nedošlo chybou v psaní, ale z toho důvodu, že žádné takové rozhodnutí neexistuje. Názor stěžovatele, že bez existence takového rozhodnutí je předmětný rozsudek nevykonatelný, však neshledal krajský soud správným, neboť dovolává-li se toho, že dělit nebo scelovat pozemky lze jen na základě územního rozhodnutí, nejsou-li podmínky pro ně stanoveny jiným rozhodnutím nebo opatřením, tímto "jiným rozhodnutím" je míněno i rozhodnutí soudu. V předložené věci šlo o rozhodnutí soudu o rozdělení společné věci vydané podle §1144 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), přičemž vlastnické právo k nově vzniklým pozemkovým parcelám účastníci nabyli na základě tohoto rozhodnutí a po jeho vkladu do katastru nemovitostí. Krajský soud současně zastavil řízení zahájené zástupcem stěžovatele i vedlejšího účastníka 1) (výrok II.), a to pro nedostatek podmínek řízení, který se nepodařilo odstranit, neboť odvolání bylo podáno osobou, která se označila jako zástupce účastníka, avšak její oprávnění účastníka zastupovat nebylo prokázáno.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které považoval za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která jednak v rozhodování krajského soudu dosud nebyla vyřešena a jednak se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z důvodu právní jistoty stěžovatel zejména požadoval, aby v rozhodnutích obecných soudů bylo spoluvlastnictví označeno jako spoluvlastnictví podílové. Krajský soud tím, že spoluvlastnictví řádně neoznačil, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z níž je podle stěžovatele "evidentní, že Nejvyšší soud vždy důsledně označuje instituty tak, jak jsou zákonodárcem označeny v právních předpisech". Dále stěžovatel namítal, že k rozdělení původního pozemku parc. č. X1 bylo nezbytné územní rozhodnutí stavebního úřadu Magistrátu města Hradec Králové. Z neexistence tohoto rozhodnutí pak stěžovatel dovozoval nevykonatelnost rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Tvrdil, že doposud nenalezl žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by dalo odpověď na otázku, zda lze považovat za "jiné rozhodnutí nebo opatření" také rozhodnutí soudu, na jehož základě je možné bez předchozího souhlasu stavebního úřadu, jako orgánu státu, povolaného k dělení a scelování pozemků, dělit zemědělské pozemky, navíc v intravilánu města.
5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel sice namítá, že krajský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že zamítl jeho návrh na vydání opravného usnesení rozsudku okresního soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. 10 C 174/2005-607, kterým se domáhal označení spoluvlastnictví správným pojmem "podílové spoluvlastnictví", neuvedl však žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého by se usnesení krajského soudu mělo odchýlit. V takovém případě stěžovatel nevymezil řádně, v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládá ani další stěžovatelem předestřená právní otázka, zda lze považovat za "jiné rozhodnutí nebo opatření" také rozhodnutí soudu, na jehož základě je možné bez předchozího souhlasu stavebního úřadu, jako orgánu státu, povolaného k dělení a scelování pozemků, dělit zemědělské pozemky, navíc v intravilánu města. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelem předestřenou právní otázku již vyřešil a nalézací soudy v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví postupovaly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 586/2017 Nejvyšší soud vyjádřil názor, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §1143 a násl. občanského zákoníku je z pohledu §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje vydání územního rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily §82 odst. 3 stavebního zákona, když dovodily, že v něm obsažený odkaz na zvláštní předpis umožňuje přijmout závěr, že rozhodnutím o dělení pozemku podle zvláštního předpisu zákonodárce mínil také rozhodnutí o dělení pozemku soudem. Z dikce §82 odst. 3 stavebního zákona lze podle stěžovatele dovodit, že v něm obsažený odkaz na zvláštní předpis neumožňuje rozhodnout o dělení pozemku jakémukoliv orgánu veřejné moci a již vůbec ne soudnímu orgánu. Odkaz na jiný předpis odkazuje na jiný předpis správního práva a řízení před příslušným správním orgánem za účelem pozemkových úprav. To lze odvodit z poznámky pod č. 33, ve které se odkazuje na §2, §3 a §11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
7. Stěžovatel dovozuje, že jde o zjevnou nesprávnost v postupu okresního soudu, na základě které došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, která je napravitelná postupem podle §164 o. s. ř. Proto nesouhlasí rozhodnutím okresního soudu, kterým byl jeho návrh na opravu zjevných nesprávností v předmětném rozsudku podle §164 o. s. ř., zamítnut. Soudy rozhodující o opravných prostředcích pak pochybení okresního soudu ponechaly bez nápravy.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud při rozhodování o jeho dovolání nepřihlédl k nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3804/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který se týká problematiky dělení pozemku soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání opravného usnesení. Ústavní soud konstatuje, že oprava výroku rozhodnutí je v obecné rovině nežádoucí a výjimečná, nikoli však a priori zapovězená - posouzení konkrétní věci závisí na kontextu vztahu opravného usnesení k výsledku řízení a na zachování procesních záruk účastníků řízení plynoucích z hlavy páté Listiny [viz např. nález ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539), srov. usnesení ze dne 20. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1663/20]. Důsledně se však musí držet podstaty svého rozhodnutí a napravovat "přehmaty", jež mohou nastat nejen v písemném vyhotovení, ale i při vyhlášení rozhodnutí.
13. V posuzované věci okresní soud návrh stěžovatele podaný podle §164 o. s. ř., na opravu zjevných nesprávností výše uvedeného rozsudku okresního soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků zamítl, když shledal předmětný rozsudek ve stěžovatelem označených částech výroku II. konkrétním, určitým a srozumitelným. Krajský soud v napadeném usnesení poukázal, jak již bylo uvedeno, na to, že stěžovatel se svým návrhem ve skutečnosti nedomáhá opravy zřejmé nesprávnosti výrokové části rozsudku okresního soudu o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků, ale tvrdí, že k rozdělení předmětného pozemku bylo nezbytné územní rozhodnutí stavebního úřadu, Magistrátu města Hradec Králové, což ovšem by nebylo řešitelné opravným usnesením, neboť k neuvedení rozhodnutí příslušného správního orgánu o rozdělení pozemku nedošlo chybou v psaní, ale z toho důvodu, že žádné takové rozhodnutí neexistuje (blíže viz bod 3 shora).
14. V posuzované věci stěžovatel podal návrh na vydání opravného usnesení, kterým by byl opraven rozsudek okresního soudu o rozdělení společné věci vydaný podle §1144 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci. Vlastnické právo k nově vzniklým pozemkovým parcelám účastníci nabyli na základě tohoto rozhodnutí po jeho vkladu do katastru nemovitostí.
15. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3804/19 neshledal Ústavní soud případným, neboť tento byl vydán za jiných skutkových okolností dané věci. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), k bezúplatnému převodu pozemků oprávněné osobě (jehož součástí je i geometrický plán, podle kterého má být pozemek rozdělen), jímž se daný pozemek rozdělí, a to s odkazem na §82 odst. 3 stavebního zákona, porušuje čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť podle §82 odst. 3 stavebního zákona svědčí pravomoc k dělení nebo scelování pozemků příslušnému správnímu úřadu, nikoli soudu. V této věci tedy šlo o rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby podle zákona o půdě, nikoli o rozhodnutí o rozdělení společné věci podle §1144 odst. 1 občanského zákoníku, jako je tomu právě v nyní posuzovaném případě.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele (viz bod 5 shora). Závěrům Nejvyššího soudu, který postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho návrhu na vydání opravného usnesení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Obecné soudy při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Jejich závěry nevykazují znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu