ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3698.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3698/2020-881
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce O. P. , narozeného XY, zastoupeného Mgr. Martinem Razímem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pavla Hanuše 252, proti žalovaným: 1) V. A. , narozenému XY, bytem XY a 2) J. A., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o zrušení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 174/2005, o dovolání žalovaného 2) J. A. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2020, č. j. 19 Co 177/2020-851, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) J. A. je povinen nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Razíma.
III. Ve vztahu mezi žalovaným 2) J. A. a žalovaným 1) V. A. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 10 C 174/2005-827, zamítl návrh žalovaného 2) J. A. (dále jen též „druhý žalovaný“) na vydání opravného usnesení, kterým by byl opraven rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2012, č. j. 10 C 174/2005-607, v první větě výroku II odůvodnění, v posledním odstavci, tak, že nemovitosti se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků (výrok I), ve výroku II v jeho druhém a třetím odstavci na straně 2 rozsudku tak, že nemovitosti se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků (výrok II), a kterým by byla opravena formulace výroku II, která obsahuje dělení pozemkové parcely XY (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání druhého žalovaného usnesením ze dne 21. 7. 2020, č. j. 19 Co 177/2020-851, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I), zastavil odvolací řízení o odvolání žalovaného 1) V. A. - dále též jen první žalovaný (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti usnesení odvolacího soudu podává druhý žalovaný dovolání. Dovolání je podle něj přípustné, „neboť napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která jednak v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a jednak se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Z důvodu právní jistoty pak dovolatel zejména požaduje, aby v rozhodnutí nalézacích soudů bylo spoluvlastnictví označeno jako spoluvlastnictví podílové. Odvolací soud tím, že spoluvlastnictví řádně neoznačil, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž je podle dovolatele „zcela evidentní, že Nejvyšší soud vždy důsledně označuje instituty tak, jak jsou zákonodárcem označeny v právních předpisech“. Dále dovolatel namítá, že k rozdělení původního pozemku parc. č. XY bylo nezbytné územní rozhodnutí stavebního úřadu Magistrátu města Hradec Králové. Z neexistence tohoto rozhodnutí pak dovozuje nevykonatelnost rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Tvrdí, že doposud nenalezl žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by dalo odpověď na otázku, zda lze považovat za „jiné rozhodnutí nebo opatření“ také rozhodnutí soudu, na jehož základě je možné bez předchozího souhlasu stavebního úřadu, jako orgánu státu, povolaného k dělení a scelování pozemků, dělit zemědělské pozemky, navíc v intravilánu města. Řešení této otázky proto předkládá k rozhodnutí dovolacímu soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacích soudů a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se domnívá, že dovolatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Svými námitkami nepožaduje opravu zřejmých nesprávností, ale brojí proti pro něj zřejmě nepříznivému rozhodnutí soudu ve věci vypořádání podílového spoluvlastnictví. Navrhuje proto, aby bylo dovolání druhého žalovaného jako nepřípustné a zjevně bezdůvodné odmítnuto.
První žalovaný pak ve svém vyjádření k dovolání „požádal Nejvyšší soud o nápravu celého řízení, jímž se cítí být trvale poškozován a ve kterém podle jeho názoru dochází k překrucování a ohýbání práva“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle v §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Tomu dovolatel nedostál. Sice namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že zamítl jeho návrh na vydání opravného usnesení rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2012, č. j. 10 C 174/2005-607, kterým se domáhal označení spoluvlastnictví správným pojmem „podílové spoluvlastnictví“, neuvádí však žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se usnesení odvolacího soudu mělo odchýlit. V takovém případě dovolatel nevymezuje řádně, v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud připomíná, že opravit rozhodnutí podle §164 o. s. ř. je možné jen v případech, kdy jde o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. k nimž došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vychází zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod č. 37/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). V usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze znění první věty §164 o. s. ř. plyne, že zřejmá nesprávnost je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 758/2016). V usnesení ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29 NSCR 163/2016, potom Nejvyšší soud zopakoval, že je nepřípustné, aby soud postupem podle §164 o. s. ř. měnil obsah rozhodnutí, např. proto, že si později uvědomil jeho nesprávnost. Jinak řečeno, nepodává-li se z obsahu spisu či z odůvodnění rozhodnutí rozpor mezi tím, co soud ve výroku vyjádřil, a tím, co vyjádřit chtěl, nejsou dány podmínky pro postup podle §164 o. s. ř.
V nyní posuzované věci představují dovolací námitky týkající se návrhu na opravu označení podílového spoluvlastnictví pouze opakování odvolací argumentace, s níž se již přesvědčivým způsobem vypořádal odvolací soud. Ten přiléhavě vysvětlil, že rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2012, č. j. 10 C 174/2005-607, je v uvedených částech ve výroku II konkrétně určité a srozumitelné a je z něho zřejmé, že podílové spoluvlastnictví účastníků řízení bylo zrušeno, i jak bylo vypořádáno.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelem předestřená právní otázka, zda lze považovat za „jiné rozhodnutí nebo opatření“ také rozhodnutí soudu, na jehož základě je možné bez předchozího souhlasu stavebního úřadu, jako orgánu státu, povolaného k dělení a scelování pozemků, dělit zemědělské pozemky, navíc v intravilánu města.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 586/2017 vyjádřil názor, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §1143 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) je z pohledu §82 odst. 3 stavebního zákona rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje vydání územního rozhodnutí. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že pokud by byl soud rozhodující o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku vázán na vydání územního rozhodnutí, byl by to zásah do jeho pravomoci, neboť rozhodnutí by bylo vázáno na - navíc ještě předchozí - vydání územního rozhodnutí, které by fakticky do značné míry předurčilo obsah rozsudku.
Z uvedeného se tedy podává, že Nejvyšší soud již dovolatelem předestřenou právní otázku vyřešil a nalézací soudy v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví postupovaly v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Pokud tedy odvolací soud v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí soudu o dělení společné věci vydané podle §1144 odst. 1 o. z., je rozhodnutím podle zvláštního předpisu, nevyžadující územní rozhodnutí, a proto návrh druhého žalovaného na opravu formulace výroku II obsahující dělení pozemkové parcely XY zamítl s tím, že nejde o nedostatek, jenž by byl řešitelný postupem podle §164 o. s. ř., nelze jeho závěru nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání druhého žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu