ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.758.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 758/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce K. P. T. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Mgr. M. Š., o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 71/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 19 Co 314,315/2015-469, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.:)
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) k odvolání žalobce, žalované i vedlejšího účastníka, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 26. března 2015, č.j. 25 C 71/2008-400, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) a proti opravnému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. dubna 2015, č.j. 25 C 71/2008-410, (dále jen „opravné usnesení“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 19 Co 314,315/2015-469, výrokem I. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil opravné usnesení, výrokem II. částečně změnil a jinak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. ve věci samé, výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 36.500,- Kč s příslušenstvím a jinak ho potvrdil, výrokem IV. nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 47.492,50 Kč, výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 11.918,50 Kč a výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi vedlejším účastníkem na straně žalobce a žalovanou tak, že nemají právo na jejich náhradu.
Ve vztahu k výroku I. vztahujícímu se k opravnému usnesení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně tímto usnesením podle §164 o.s.ř. opravil početní chyby ve výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Podle citovaného ustanovení o.s.ř. předseda senátu v rozsudku opraví chyby v psaní, počtech nebo jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo při vyhlášení nebo ve vyhotovení rozsudku. V takovém případě se jedná o dovolenou změnu rozsudku, na rozdíl od změny nedovolené, která by spočívala v tom, že by byl změněn obsah jinak bezchybného rozsudku z důvodu, že si teprve později soud uvědomil nesprávnost svého rozhodnutí. V souzené věci se však o takový případ nejedná, když napadeným opravným usnesením byly opraveny pouze zřejmé početní chyby v rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně námitky žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce týkající se nesprávného poučení o opravném prostředku v opravném usnesení, odvolací soud konstatoval, že oba účastníci proti opravnému usnesení i rozsudku soudu prvního stupně podali včas odvolání, obě rozhodnutí jim byla doručena současně v dubnu 2015 a odvolací jednání proběhlo v listopadu 2015, takže účastníkům byl dán dostatečný prostor k uplatnění odvolací argumentace. Proto odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby rozhodl současně o obou odvoláních.
Proti výrokům I. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 18. prosince 2015 dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., a contrario ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podává je z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Proti potvrzujícímu výroku I. dovolatel brojí obsáhlým výkladem, jehož podstatou je názor, že postup soudu prvního stupně v posuzované věci je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a v rozporu s ustanovením §156 odst. 3 o.s.ř., podle něhož jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán. Jednou vyhlášený rozsudek tak podle jeho názoru nelze opravovat postupem podle §164 o.s.ř. Opravné usnesení podle něj slouží k opravě chyb v psaní, počtech a jiných nesprávností. Takovou nesprávností by bylo, pokud by se lišil výrok vyhlášeného rozsudku, který je uveden v protokolu o jednání a výrok rozsudku, který je uveden v písemném vyhotovení. O takovou nesprávnost zde ale nejde, neboť oba tyto výroky se shodují. Poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu 29 Odo 700/2001 a konstatuje, že o meritu věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto i přes skutečnost, že v době jeho rozhodování ještě neuplynula lhůta pro podání odvolání proti opravnému usnesení.
Dovoláním proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, jímž mu byla na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznána částka 47.492,50 Kč, dovolatel, s poukazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, činí spornou správnost jejího výpočtu a domnívá se, že mu měla být přiznána částka podstatně vyšší, přesahující částku 50.000,- Kč. Tím také odůvodňuje přípustnost svého dovolání proti uvedenému výroku.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i opravné usnesení soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
K dovolání žalobce se vyjádřil vedlejší účastník na straně žalobce, který se s podaným dovoláním v podstatě ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Žalobce v části svého dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku soudu druhého stupně, tedy ve vztahu k opravnému usnesení s poukazem na ustanovení §156 odst. 3 o.s.ř. namítá, že opravné usnesení podle §164 o.s.ř. lze vydat pouze v případě rozporu výroku vyhlášeného a jeho písemného vyhotovení. K tomu konstatuje Nejvyšší soud, že ke vztahu ustanovení §164 a §156 odst. 3 (ve znění účinném v roce 1968 odst. 2 o.s.ř.) judikoval již Nejvyšší soud ČSSR v usnesení ze dne 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněném pod č. 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, že „ podľa §156 ods. 2 o.s.p. je súd viazaný rozsudkom ako náhle ho vyhlásil; to znamená, že na rozsudku nemôže súd, ktorý ho vyhlásil, zásadne nič meniť. Výnimkou z tejto zásady je ustanovenie §164 o.s.p. , ktoré umožňuje vykonať - a to aj bez návrhu - za určitých podmienok opravu rozsudku. Vzhľadom na to, že ide o výnimku zo všeobecnej zásady §156 ods. 2 o.s.p., nemožno toto ustanovenie vykladať extenzívne a je nutné pripustiť jeho použitie len v prípadoch v ňom uvedených. Je preto možné opraviť rozsudok podľa §164 o.s.p. len v prípadoch, že ide o chyby v písaní a počítaní a ďalej o také chyby, ktoré sú ako zrejmé nesprávnosti podobného pôvodu ako chyby v písaní a počítaní, tj. ku ktorým došlo len zjavným a okamžitým zlyhaním v duševnej či mechanickej činnosti osoby, za účasti ktorej došlo k vyhláseniu alebo vyhotoveniu rozsudku, a ktoré sú každému zrejmé. Zrejmosť takej nesprávnosti vysvitá najmä z porovnania výroku rozsudku s jeho odôvodnením, prípadne aj z iných súvislostí .“
V usnesení ze dne 20. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, (uveřejněném na www.nsoud.cz ), dovolací soud dospěl k závěru, že „ze znění první věty ustanovení §164 o.s.ř. plyne, že zřejmá nesprávnost je pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí . “ Právě o takový případ se jedná v posuzované věci. Nelze tedy dovolateli přisvědčit, že by nastala některá z okolností uvedených v §237 o.s.ř. zakládajících přípustnost dovolání, konkrétně že se odvolací soud při řešení otázky vztahu mezi ustanovením §164 a §156 odst. 3 o.s.ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., že tato otázka by v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Dále žalobce namítá, že opravné usnesení obsahovalo nesprávné poučení o opravném prostředku. Tím ovšem vytýká vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Dovolání proti měnícímu výroku IV. o náhradě nákladů řízení v posuzované věci pak není objektivně přípustné. Pro posouzení, zda napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu žalobci soud odepřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, publikované pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2578/2013). Dovolatel však dovozuje přípustnost dovolání pouze na základě toho, že mu na náhradu nákladů řízení měla být přiznána částka přesahující 50.000,- Kč, aniž by tvrdil, že mu byla odepřena náhrada nákladů řízení částku 50.000,- Kč přesahující.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání v souzené věci naplněn nebyl, a proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu