ECLI:CZ:NSS:2005:5.A.12.2002
sp. zn. 5 A 12/2002 – 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce O. – S. a. d. v. u.,
a. o. s. a. d., zastoupeného JUDr. Karlou Chlumskou, advokátkou se sídlem Praha 10,
Hradešínská 4/1102, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské
náměstí 1, za účasti O. G. – o. s. a., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se
sídlem Příbram I, nám. T. G. M. 142, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 11. 2001, č. j. 16189/2001,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2001, č. j. 16189/2001, a ze dne 17. 9. 2001,
č. j. 457/SOAP, se zru šu j í a věc se v ra cí žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je p ovi n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5 100 Kč,
a to k rukám jeho advokátky do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou žalobou ze dne 24. 1. 2002, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 11. 2001, č. j. 16189/2001, a ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 457/SOAP,
kterými mu nebylo povoleno nahlédnout do spisu O. G. – o. s. a., vedeného žalovaným pod
sp. zn. 5106/2001.
Uvedl, že dle rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 1997 vykonával hromadnou, resp. kolektivní
správu práv autorů pro obor výtvarný, včetně obrazové složky audiovizuálních děl, a obor
architektonický v rozsahu oblastí uvedených v §2 odst. 1 písm. c), f), g) a i) zákona
č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných
a o změně a doplnění některých zákonů. Dne 30. 11. 2000 podal dle §98 odst. 6 zákona
č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (autorský zákon), žádost (č. j. 16205/2000) o udělení oprávnění k výkonu
kolektivní správy, mimo jiné i práva na opětný prodej originálu díla uměleckého
[§24, §96 odst. 1 písm. a) bod 5 autorského zákona]. Tuto žádost však vzal dne 12. 7. 2001
zpět, neboť žalovaný nesprávně posoudil změnu právní úpravy a namísto aplikace
§106 odst. 7 autorského zákona vyžadoval podávání nových žádostí (§98 autorského
zákona). Jelikož žalobce nedržel oprávnění k výkonu kolektivní správy práva na opětný
prodej originálu díla uměleckého, podal dle §98 autorského zákona novou žádost
(č. j. 11383/2001). Žádost o kolektivní správu téhož práva podalo i O. G. – o. s. a.
Dne 13. 8. 2001 se žalobce dostavil k žalovanému a požádal o nahlédnutí do svého
spisu, což bylo umožněno a dále o nahlédnutí do spisu O. G. – o. s. a. s tím, že k ochraně jeho
zájmů je to velmi podstatné, poněvadž je účastníkem řízení ve věci §96 odst. 1. písm. a) bod
5 autorského zákona, přičemž ve stejném řízení v dané věci z roku 1997 mu neznalost obsahu
žádosti O. G. – o. s. a. způsobila újmu v právech. Šlo o snahu o ochranu zájmů žalobcem
zastupovaných nositelů práv, bylo tedy nutné zaujmout stanovisko ke všem skutkovým
zjištěním, na nichž správní orgán založí skutkovou podstatu svého rozhodnutí ve věci práva
následné odměny obou žadatelů – jinak by žalobce nemohl dostatečně účinně hájit svá práva a
zájmy.
Žalovaný dne 13. 8. 2001 tuto žádost bez odůvodnění odmítl, aniž by byl sepsán
protokol. O povolení nahlédnout do spisu žalobce poté zažádal dopisem ze dne 16. 8. 2001
s opětovným uvedením důvodů a s žádostí o sepsání protokolu o odmítnutí nahlédnutí
do spisu. Žalovaný dopisem ze dne 17. 9. 2001 (č. j. 457/SOAP), dle názoru žalobce
rozhodnutím v materiálním smyslu, opětovně odmítl nahlédnutí do spisu povolit a zaujal
stanovisko, že protokol není třeba sepisovat. Žalobce reagoval dopisem ze dne 19. 9. 2001,
kde trval na sepsání protokolu o důležitém úkonu v řízení. Když poté žalovaný nikterak
nereagoval, podal dne 25. 10. 2001 proti rozhodnutí rozklad. Tento byl vyřízen bez projednání
v rozkladové komisi náměstkyní ministra JUDr. P. S. dne 23. 11. 2001 a klasifikován jako
stížnost na postup správního orgánu, která byla jako neopodstatněná odmítnuta.
Důvody nezákonnosti žalobce shledal v tom, že žalovaný řádně odůvodněné žádosti
o nahlédnutí do spisu odmítal s pouhým poukazem, že důvody žalobcem uváděné nepovažuje
za naléhavý právní zájem, aniž by tuto skutečnost jakkoliv odůvodnil. Rozhodnutí jsou proto
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, není z nich zřejmé, zda a v jakém rozsahu
se žalovaný žádostí žalobce zabýval.
Žalobce dále poukázal na dějinné souvislosti – v roce 1997 probíhalo řízení o udělení
oprávnění k výkonu hromadné správy podle §4 zákona č. 237/1995 Sb., kdy jak žalobce,
tak O. G. – o. s. a. požádali o udělení oprávnění k výkonu hromadné správy pro stejný obor.
Žalobci bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 7. 1997 uděleno požadované oprávnění ve
všech bodech vyjma tzv. droit de suite [§2 odst. 1 písm. h) zákona č. 237/1995 Sb.], které
bylo zcela proti smyslu zákonné úpravy uděleno druhému žadateli. K této situaci došlo
opětovně v souvislosti se změnou právní úpravy autorského práva v roce 2000 (zákon č.
121/2000 Sb.), kdy zákonodárce stanovil v přechodných ustanoveních (§106 odst. 7
autorského zákona) způsob přizpůsobení existujících práv dosavadních ochranných
organizací, žalovaný však všechny ochranné organizace donutil k podání nových žádostí dle
§98 autorského zákona.
Rozhodnutí z roku 1997 žalovaný odůvodnil tak, že „žadatel vykazuje v přiloženém
seznamu stejné autory, které zastupuje na základě individuálních smluv o zastoupení
ve stejném rozsahu společnost G., s. r. o. Svěření výlučných práv podle §31 platného
autorského zákona dvěma organizacím brání výkonu hromadné správy autorských práv.“,
což žalobce považoval za nesmyslné, nepravdivé a bez nahlédnutí do druhého spisu
neověřitelné. Aby se žalobce nedočkal i v novém rozhodnutí stejného odůvodnění, požádal
o nahlédnutí do spisu O. G. – o. s. a. Žalobcem zastupovaní nositelé práv si jím přejí být
zastupováni i nadále. Proto žalobce v žádostech o nahlížení do spisu uváděl, že je veden
snahou o ochranu zájmů zastupovaných nositelů práv a že chce zaujmout stanovisko ke všem
skutkovým zjištěním, na nichž správní úřad založí skutkovou podstatu svého rozhodnutí ve
věci práva následné odměny.
Snahou žalovaného bylo předmětné žádosti o nahlížení do spisu zamítnout, zásadním
nedostatkem jeho rozhodování je však nedostatek odůvodnění de facto trojího odmítnutí.
Kdyby správní orgány nemusely v obdobných věcech vydávat řádná rozhodnutí, vedlo
by to k možné libovůli při odpírání práva na nahlížení do spisu, aniž by se žadatel mohl
právní cestou jakkoli bránit.
Žalobce uzavřel, že o právu na nahlédnutí do spisu by měl rozhodovat v řízení,
jehož výsledkem bude řádné rozhodnutí. Byť sdělení žalovaného postrádají formální
náležitosti správního rozhodnutí, jde o rozhodnutí vydaná ve správním řízení zahájeném
k návrhu žalobce. Tato jsou však nepřezkoumatelná, neboť z nich není zřejmé, zda a v jakém
rozsahu se žalovaný žádostí žalobce zabýval. Navrhl zrušení obou rozhodnutí žalovaného.
V doplnění žaloby ze dne 21. 3. 2002 dále poukázal na jednání konané dne 6. 12. 2001
u žalovaného.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že odmítnutí nahlédnutí do správního spisu
č. j. 5106/2001 ve věci udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práva na odměnu
za opětný prodej originálu díla uměleckého podle §24 autorského zákona žadateli O. G. – o.
s. a., o kterém pořídil záznam, není rozhodnutím ve správním řízení a není ani rozhodnutím
týkajícím se účastníka řízení. Proto bylo podání žalobce označené jako rozklad posouzeno
podle vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, jako
stížnost na postup správního orgánu.
Žalobce nebyl nikterak zkrácen na svých právech. Nahlédnutí do spisu O. G. – o. s. a.
mu bylo odepřeno vzhledem k tomu, že nebyl ve správním řízení ve věci uvedeného žadatele
účastníkem řízení a nebylo tak rozhodováno o jeho právech nebo povinnostech. Proto nebyl
ani o odepření nahlédnutí do spisu sepsán protokol, ale pouze záznam. Žalovaný vycházel z
§98 odst. 4 autorského zákona.
Žalovaný se dále vyjádřil ke svému postupu dle §106 odst. 7 a §98 autorského zákona
a poukázal na to, že žalobce nebyl oprávněn hromadně spravovat právo v oblasti finančního
vypořádání autorů při dalším prodeji originálů jejich děl (§31 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech
literárních, vědeckých a uměleckých), neboť toto oprávnění bylo rozhodnutím
ze dne 1. 9. 1998, č. j. 10 042/98 uděleno O. G. – o. s. a. V souladu s tím pak oprávnění
k výkonu kolektivní správy práva na odměnu za opětný prodej originálu díla uměleckého dle
§24 autorského zákona bylo uděleno opět tomuto žadateli. Žalobce nemohl být zkrácen ve
svých subjektivních právech odepřením nahlédnutí do spisu jiného žadatele nebo udělením
oprávnění tomuto jinému žadateli, neboť na udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy
práv nemá nárok. Navrhl, aby soud řízení zastavil, neboť žaloba směřuje proti sdělení
žalovaného, které není správním rozhodnutím.
V replice ze dne 28. 8. 2002 žalobce setrval na svých žalobních tvrzeních.
Dne 28. 4. 2003 pak žalobce soudu předložil nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 690/01.
Ve vyjádření k žalobcově replice žalovaný uvedl, že ani touto žalobou nemůže žalobce
zvrátit pravomocné rozhodnutí o udělení předmětného oprávnění o. s. G.
V podání ze dne 23. 1. 2004 žalobce odkázal na odborné články a na rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 7. 1995, sp. zn. 7 A 143/95.
Osoba zúčastněná na řízení (O. G. – o. s. a.) ve svém vyjádření k žalobě popřela žalobní
legitimaci žalobce ve smyslu §65 s. ř. s. Uvedla, že žalobce podle §98 odst. 4 autorského
zákona nebyl a ani nemohl být účastníkem řízení o udělení licence osobě zúčastněné na řízení,
pročež mu právo na nahlíženo do spisu o tomto řízení vedeném nepříslušelo. Pakliže by se
aplikoval §23 odst. 2 správního řádu, žalobce stejně neprokázal odůvodněnost svého
požadavku. Dále podotkla, že jako žalovaný měl být označen ministr kultury. Navrhla
odmítnutí žaloby.
Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Podle záznamu o nahlédnutí do spisu ze dne 13. 8. 2001 nahlédli téhož dne v 9:05 hodin
na Ministerstvu kultury za přítomnosti Mgr. L. J. (pracovnice samostatného oddělení
autorského práva) zástupci žalobce E. Š. (ředitelka) a JUDr. Tomáš Kordač (právní zástupce)
do spisu vedeného pod č. j. 16205/2000 ve věci udělení oprávnění žalobci k výkonu
kolektivní správy práv podle autorského zákona, do spisu vedeného pod č. j. 11383/2001 ve
věci udělení oprávnění žalobci k výkonu kolektivní správy autorských práv a práv autorskému
právu příbuzných dle autorského zákona, a do spisu vedeného pod č. j. 12317/2001 o odnětí
oprávnění žalobci k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů obrazové složky
audiovizuálních děl. Zástupci žalobce dále požádali o nahlédnutí do spisu vedeného pod č. j.
5106/2001 ve věci udělení oprávnění O. G. – o. s. a. k výkonu kolektivní správy práva na
odměnu za opětný prodej originálu díla uměleckého (§24 zákona č. 121/2000 Sb.). Do tohoto
spisu nebylo nahlédnutí umožněno vzhledem k tomu, že zástupci žalobce nejsou účastníky
řízení a že nebyla prokázána odůvodněnost požadavku (§23 odst. 1 a 2 správního řádu).
Přípisem ze dne 16. 8. 2001 žalobce požádal o sepsání protokolu o odepření nahlédnutí
do spisu O. G. – o. s. a., ve věci žádosti tohoto subjektu o kolektivní správu práva následné
odměny dle §24 autorského zákona, které je právem povinně kolektivně spravovaným ve
smyslu §96 odst. 1 písm. a) bodu 5. autorského zákona. Uvedl, že dne 13. 8. 2001 požádal o
nahlédnutí do výše uvedeného spisu s odůvodněním, že je pro něho k ochraně jeho zájmů
velmi podstatné nahlédnout do předmětného spisu, poněvadž je rovněž účastníkem řízení ve
věci §96 odst. 1 písm. a) bodu 5. autorského zákona (spis č. j. 11383/2001). Tento zájem je
směřován k tomu, že žalobce musí pro ochranu zájmů jím zastupovaných nositelů práv
zaujmout stanovisko ke všem skutkovým zjištěním, na nichž správní úřad založí skutkovou
podstatu svého rozhodnutí ve věci následné odměny obou žadatelů. Dále odkázal na §23
odst. 2 správního řádu s tím, že odůvodněnost jeho požadavku je zřejmá, a na §22 odst. 1
správního řádu s tím, že dosud neměli možnost seznámit se s protokolem o odepření
nahlédnutí do předmětného spisu a nemohli tak vůči této skutečnosti učinit opatření (např. se
odvolat).
Přípisem ze dne 17. 9. 2001, č. j. 457/SOAP, žalovaný žalobci sdělil, že nahlédnutí
do spisu O. G. – o. s. a. nebylo povoleno, protože žalovaný nepovažuje žalobcem uváděný
důvod spočívající v „zaujetí stanoviska ke všem skutkovým zjištěním, na nichž správní orgán
založí skutkovou podstatu svého rozhodnutí ve věci práva následné odměny obou žadatelů“ za
naléhavý právní zájem. K žádosti o sepsání protokolu dodal, že správní řád neukládá
správnímu orgánu sepisovat protokol ani o nahlížení do spisů ani o odepření takového
nahlédnutí. Ve věci byl Mgr. L. J. pořízen záznam, který je založen ve spisu týkajícím se
žalobce.
Na tento přípis zareagoval žalobce podáním ze dne 19. 9. 2001, ve kterém polemizoval
se závěry žalovaného. K otázce nutnosti sepisování protokolu odkázal na rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 1999 (SJS 543/1999 A4/1999 [SoJ. 99, 17:518])
a na judikaturu původního Nejvyššího správního soudu.
V podání ze dne 25. 10. 2001 označeném jako rozklad, žalobce brojil proti rozhodnutí
(ve smyslu materiálním) žalovaného o odepření nahlédnutí do spisu, a to zejména proti jeho
výroku, že žalobcem uvedený důvod k nahlédnutí do spisu spočívající v „zaujetí stanoviska
ke všem skutkovým zjištěním, na nichž správní orgán založí skutkovou podstatu svého
rozhodnutí ve věci práva následné odměny obou žadatelů“ nelze považovat za naléhavý
právní zájem. Uvedl, že správní orgán I. stupně porušil žalobcova procesní práva,
neboť odůvodněnost požadavku je zřejmá a nelze též uvažovat o porušení tajemství
či mlčenlivosti. Namítl též nevyhotovení protokolu o nahlížení do spisu.
K rozkladu sdělila náměstkyně ministra kultury JUDr. P. S. dopisem ze dne 23. 11.
2001, č. j. 16189/2001, žalobci, že jeho podání posoudila jako stížnost na postup správního
orgánu dle vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., a to vzhledem ke skutečnosti, že odmítnutí nahlédnutí
do spisu, o kterém byl pořízen záznam, není rozhodnutím ve správním řízení ani rozhodnutím
týkajícím se účastníka řízení. Žalobce neprokázal naléhavý právní zájem. Odmítnutím
nahlédnutí do spisu žadatele G. tak nebyla dotčena žalobcova procesní práva. Uzavřela, že o
nahlížení do spisu nebo o odepření nahlédnutí do spisu postačí pořídit úřední záznam.
Protože věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 1. 1. 2003, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na §132, větu
druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne
účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům,
převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního s. ř. s. (§130 odst. 1 s. ř. s.), tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru,
že žaloba je důvodná.
Podle §98 odst. 4 autorského zákona je účastníkem řízení o udělení oprávnění k výkonu
kolektivní správy ten, kdo o oprávnění žádá. Ve vztahu k definici účastníka správního řízení
dle §14 správního řádu se jedná o úpravu zvláštní, která má podle §98 odst. 8 autorského
zákona před obecnou úpravou, stanovenou správním řádem, přednost. Žalobce tedy nebyl
účastníkem řízení o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy, vedeného s osobou
zúčastněnou na řízení. Režim jeho nahlížení do předmětného správního spisu se tak řídí
§23 odst. 2 a 3 správního řádu. Ve vztahu ke správnímu řízení vedenému s osobou
zúčastněnou na řízení byl tedy žalobce „jinou osobou“ ve smyslu citovaných ustanovení.
Podle §23 odst. 2 správního řádu může správní orgán povolit nahlédnout do spisů
i jiným osobám, pokud prokáží odůvodněnost svého požadavku, přičemž podle odstavce
3 je správní orgán povinen učinit opatření, aby nahlédnutím do spisů nebylo porušeno státní,
hospodářské či služební tajemství, nebo zákonem uložená nebo uznaná povinnost
mlčenlivosti. Tato právní úprava tedy zakotvuje povinnost (slovo „může“ nelze vykládat jako
možnost správního uvážení správního orgánu ještě poté, kdy jiná osoba prokáže
odůvodněnost svého požadavku) příslušného správního orgánu, který vede správní spis,
za splnění stanovených podmínek, zpřístupnit tento spis i třetím osobám, tedy nejen
účastníkům správního řízení, a tomu odpovídající právo těchto osob (veřejné subjektivní
právo), za splnění stanovených podmínek, na zpřístupnění tohoto spisu. Jedná se tedy o svého
druhu samostatné procesní právo osoby odlišné od účastníka řízení, o němž se rozhoduje
v samostatném správním řízení, na něž se nepochybně vztahuje správní řád. V rámci
správního řízení, které je zahájeno na návrh jiné osoby uplatňující právo na nahlížení
do spisu, správní orgán pak nejen zkoumá, zda taková osoba prokázala důvodnost svého
požadavku, ale z hlediska dodržení povinnosti, aby nahlédnutím do dokumentace nebylo
porušeno státní, hospodářské či služební tajemství (utajovaná skutečnost ve smyslu
§81 zákona č. 148/1998 Sb.) nebo zákonem uložená či uznaná povinnost mlčenlivosti, také
musí zjišťovat, zda a v jakém rozsahu může být spis zpřístupněn k nahlédnutí. Pokud správní
orgán po takto provedeném správním řízení dospěje k závěru, že právo na zpřístupnění spisu
navrhovatel nemá, event. že toto právo může realizovat v omezeném rozsahu, vyjádří
to ve svém rozhodnutí.
Opačný výklad, tedy neaplikování ustanovení správního řádu v případech neumožnění
nahlédnutí do spisu, by vedl k vytvoření situace, kdy správní orgán by mohl,
ať už z jakýchkoli důvodů, zákonem zakotvenou povinnost neplnit a zcela libovolně právo
na nahlížení do spisů odepřít, aniž by zde měl žadatel jakoukoliv možnost se právní cestou
svého práva domáhat, vyjma ústavní stížnosti. Zároveň se totiž nejedná ani o nezákonný zásah
správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s.
Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky stanoví, že státní moc slouží všem
občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stejný
obsah má také čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Je tu tedy ústavní povinnost správního orgánu postupovat zákonným způsobem
a současně ze správního řádu vyplývají procesní pravidla v dané věci.
Nad rámec této části odůvodnění lze též poukázat na novou obecnou právní regulaci
správního řízení, provedenou s účinností od 1. 1. 2006 zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád.
Podle jeho §38 odst. 2 správní orgán umožní jiným osobám nahlédnout do spisu, prokáží-li
právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků,
popřípadě dalších dotčených osob anebo veřejný zájem. Podle odstavce pátého odepřel-li
správní orgán osobě nahlížet do spisu nebo jeho části, vydá o tom usnesení, které se oznamuje
pouze této osobě.
Žaloba napadla u Vrchního soudu v Praze dne 24. 1. 2002, tedy ještě před nabytím
účinnosti s. ř. s. Na věc se tak vztahovala část pátá o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002.
Podle této právní úpravy (po novele o. s. ř. provedené s účinností od 1. 1. 2001 zákonem
č. 30/2000 Sb.) byla soudem přezkoumatelná správní rozhodnutí zasahující do práv
vyplývajících z práva procesního. V této souvislosti je nutno odkázat na nález Ústavního
soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 419/01, podle něhož „účel novely o. s. ř. provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. nepochybně směřoval k tomu, podřadit soudnímu přezkumu i procesní
rozhodnutí, tudíž rozhodnutí, jež nezasahují do hmotných práv účastníků, ale do jejich práv
ve sféře procesní“. Tedy v době, kdy byla žaloba podána a bylo tak založeno právo na soudní
přezkum, podléhalo rozhodnutí o nepovolení jiné osobě nahlížet do spisu dle §23 odst. 2
správního řádu soudnímu přezkumu.
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti („rozhodnutí“),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Ze znění citovaného ustanovení je tedy zřejmé,
že soudnímu přezkumu podle s. ř. s. podléhají všechna rozhodnutí, jimiž se zasahuje
do právní sféry žalobce, pokud není dána výslovná kompetenční výluka, a to tedy nejen
do práv vyplývajících z práva hmotného, ale i z práva procesního.
Soudním řádem správním, kterým bylo emancipováno správní soudnictví, totiž nedošlo
k omezení rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí v tom smyslu, že by byla
z tohoto přezkumu opětovně vyloučena správní rozhodnutí procesní povahy. Při dvojím
možném způsobu interpretace zákonné procesní úpravy je nutno preferovat takovou,
která umožňuje účastníkovi řízení domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Je nutno zdůraznit, že v případě rozhodování o nepovolení jiné osobě nahlížet do spisu
dle §23 odst. 2 správního řádu se nejedná o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení
[§70 písm. c) s. ř. s., resp. §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001
do 31. 12. 2002], kterým naopak je rozhodnutí o nepovolení nahlížet do spisu účastníku řízení
dle §23 odst. 1 správního řádu. Vadu řízení, spočívající v neumožnění nahlédnout do spisu
může účastník řízení uplatnit v rámci opravného prostředku proti meritornímu rozhodnutí.
V případě jiné osoby je však konečným, meritorním právě předmětné rozhodnutí, jde
o správní řízení sui generis.
Žalobní legitimace žalobce se opírá o §65 odst. 2 s. ř. s., podle něhož může žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení před správním orgánem, který není
k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen
na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí. O procesním právu jiné osoby nahlížet do spisu se rozhoduje v samostatném
správním řízení, toto právo a následné řízení však vyplývají z jiného „hlavního či nosného“
správního řízení a jsou k tomuto řízení ve vztahu akcesority. Jiná osoba je tedy účastníkem
pouze řízení o nahlížení do spisu a v tomto řízení se rozhoduje pouze o jejím procesním
právu.
V projednávané věci soud posoudil formální a věcný obsah rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 9. 2001, č. j. 457/SOAP, a ze dne 23. 11. 2001, č. j. 16189/2001, z hledisek výše
uvedených, a dospěl k závěru, že žalovaný se sice zabýval návrhy žalobce, z jeho rozhodnutí
však není seznatelné, která jejich část představuje výrok a která odůvodnění, jinak řečeno,
o čem bylo rozhodnuto na straně jedné, a co jsou důvody rozhodnutí na straně druhé.
Rozhodnutí nejsou ostatně ani po formální stránce rozčleněna a označena tak, aby bylo
zřejmé, která jejich část rozhodnutí má být považována za výrok a která za odůvodnění,
poučení o opravném prostředku pak chybí úplně.
Akty žalovaného tak postrádají základní formální náležitosti správního rozhodnutí
(§47 správního řádu), ačkoliv jde o rozhodnutí vydaná ve správním řízení zahájeném
k návrhu žalobce, kterými bylo rozhodováno o jeho právu na nahlížení do spisů
podle §23 odst. 2 správního řádu a o rozkladu dle §61 správního řádu.
Soud tak přisvědčil námitce žaloby, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná,
a to pro nesrozumitelnost, spočívající právě v uvedených formálních vadách, neboť z nich
není ani zřejmé, zda a v jakém rozsahu se žádostí žalobce správní orgány zabývaly.
Oprávněná je též žalobní námitka, že rozhodnutí o rozkladu je nezákonné
též proto, že bylo v rozporu s kogentním ustanovením §61 odst. 2 správního řádu vydáno
někým jiným než ministrem kultury (a to náměstkyní ministra kultury); takovým postupem
byl porušen zákon v ustanoveních o příslušnosti. Nejde tu o nepříslušnost věcnou
(k níž by soud musel přihlédnout z úřední povinnosti, a která by způsobila nulitu aktu),
ale o nepříslušnost funkční (porušení pořadu správních stolic, která způsobuje nezákonnost
výsledného aktu).
Vzhledem k uvedenému se soud již nemohl zabývat dalšími žalobními body.
Z těchto důvodů nezbylo, než žalobou napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit
žalovanému k dalšímu řízení (§78 odst. 1, 3, 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil
v tomto rozsudku je žalovaný v dalším správním řízení vázán.
Žalobce dosáhl v řízení plného úspěchu, a proto má dle §60 odst. 1 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení představují celkem částku
5 100 Kč; tato se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, z paušální
odměny advokáta ve výši 3 500 Kč [§133 s. ř. s., §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a osmi
paušálních náhrad po 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu