ECLI:CZ:NSS:2014:5.ADS.94.2014:22
sp. zn. 5 Ads 94/2014 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně: A. Š., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
28. 4. 2014, č. j. 29 Ad 10/2013 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dne 25. 1. 2006 žádost o plný invalidní důchod podle §38
a násl. zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Posudkem lékaře Okresní správy sociálního
zabezpečení Trutnov ze dne 23. 2. 2006 byla žalobkyně shledána plně invalidní podle
§39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, v tehdejším znění, neboť z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti
nejméně o 66 %. Datum vzniku invalidity bylo posudkem stanoveno na den 11. 1. 2006.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 4. 2006, č. j. X, byl žalobkyni od
11. 1. 2006 přiznán plný invalidní důchod ve výši 3071 Kč měsíčně.
Dne 10. 1. 2013 byla z podnětu Veřejného ochránce práv provedena mimořádná
kontrolní lékařská prohlídka žalobkyně. Posudkem lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení
ze dne 10. 1. 2013, č. j. LPS/2012/4229-TU_CSSZ, byla žalobkyně posouzena za dobu
do 31. 12. 2009 jako plně invalidní ve smyslu §39 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém
pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a za dobu od 1. 1. 2010 jako invalidní ve třetím
stupni podle §39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném
od 1. 1. 2010. Den vzniku invalidity byl tímto posudkem nově stanoven na 9. 12. 1999 (invalidita
vznikla před 18. rokem věku). Lékař dále shledal, že u žalobkyně došlo k poklesu pracovní
schopnosti nejméně o 70 % a je schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 2. 2013, č. j. X, byl
žalobkyni podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném
do 31. 12. 2009, ve spojení s čl. II. bodem 1 zákona č. 306/2008 Sb. od 9. 12. 1999 přiznán plný
invalidní důchod ve výši 4805 Kč měsíčně. V rozhodnutí pak následuje výpočet výše důchodu
za jednotlivá období, v nichž došlo k valorizaci dávek, s tím, že od ledna 2009 žalobkyni náleží
dávka ve výši 7422 Kč měsíčně (výrok I.). Dále žalovaná rozhodla, že podle čl. II bodu 8 zákona
č. 306/2008 Sb. se plný invalidní důchod ve výši, v jaké náležel k 31. 12. 2009, považuje
od 1. 1. 2010 za invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. Na základě dalších valorizačních
opatření byl invalidní důchod od ledna 2013 zvýšen na celkovou částku 7925 Kč. V odůvodnění
rozhodnutí se mj. uvádí, že doplatek důchodu žalobkyni náleží podle §56 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění pět let nazpět od zjištění nároku, tj. od 10. 1. 2008.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení námitku.
Uvedla, že jí měl být důchod doplacen za dobu od 1. 1. 2006, neboť k chybnému výpočtu
důchodu došlo na základě pochybení České správy sociálního zabezpečení. Pochybení spočívá
v tom, že již při přiznání plného invalidního důchodu v roce 2006 existovaly podklady k tomu,
aby vznik invalidity byl stanoven dnem 9. 12. 1999.
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 16. 5. 2013, č. j. X, své
rozhodnutí ze dne 6. 2. 2013 zčásti změnila tak, že doplnila výrok o tom, že doplatek plného
invalidního důchodu náleží žalobkyni od 10. 1. 2008. Ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdila.
Žalobkyně napadla rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o námitkách žalobou
u Krajského soudu Hradci Králové, který ji shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 28. 4. 2014,
č. j. 29 Ad 10/2013 - 29, rozhodnutí žalované o námitkách zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že k chybnému stanovení dne vzniku
invalidity došlo v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení ve smyslu třetí
věty §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2009.
Podle tohoto ustanovení žalobkyni náleží doplatek důchodu od 1. 1. 2006, a to ve spojení s čl. II
bodem 14 zákona č. 306/2008 Sb., podle něhož se důchod za dobu před 1. 1. 2009 doplatí
ve výši, v níž důchod správně náležel, nejvýše však v rozsahu stanoveném právními předpisy
účinnými ke dni 31. 12. 2008 (tj. nejvýše tři roky nazpět). Podle krajského soudu bylo povinností
posudkového lékaře, který v roce 2006 posuzoval zdravotní stav žalobkyně, zjistit správný
posudkový závěr, neboť měl stejné podklady, jako lékař, který posuzoval její zdravotní
stav a pracovní schopnost v roce 2013. Tyto podklady měly vést k závěru, že u žalobkyně
se jedná o tzv. invaliditu z mládí, která vznikla k datu 9. 12. 1999. To, že lékař posudkové služby
přehlédl skutečnosti vedoucí k závěru o jiném datu vzniku invalidity žadatelky, je nesprávným
postupem orgánu sociálního zabezpečení. Krajský soud nepřisvědčil názoru žalované, podle
níž jiné stanovení data vzniku invalidity posuzované při existenci úplných podkladů je pouze
posudkovým omylem, který nelze považovat za nesprávný postup orgánu sociálního zabezpečení.
Správní orgán je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky uvedenými v §2 správního řádu, tedy
i se zásadou legality, ochrany veřejného zájmu, nestranného přístupu a zásadou legitimního
očekávání.
Žalovaná (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou
opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že rozhodnutí o přiznání plného
invalidního důchodu ze dne 7. 4. 2006 vydala na základě nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a v důsledku toho přiznala žalobkyni invalidní důchod od nesprávného data. Posudkový
lékař při posouzení zdravotního stavu žalobkyně vycházel z doložených lékařských zpráv,
zejména z propouštěcí zprávy z Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 12. 1999,
popisu zdravotního stavu od obvodního lékaře ze dne 8. 2. 2006, zprávy o hospitalizaci
na psychiatrii Pardubice z ledna 2006 a vyšetření MUDr. E. ze dne 20. 2. 2006. Na základě těchto
podkladů a vlastního vyšetření dospěl k závěru o vzniku invalidity a jejím stupni. Vyhodnocení
zdravotních záznamů posudkovým lékařem a z nich učiněné závěry nelze považovat
za „nesprávný úřední postup“. Dospěje-li následně jiný posudkový lékař k odlišnému závěru,
jedná se o posudkový omyl, který není „nesprávným úředním postupem“. Úřední postup byl
dodržen, stěžovatelka neměla a ani nemohla mít pochybnosti o správnosti a kvalitě lékařského
posudku, jeho přezkoumání jí nepřísluší. Ani žalobkyně neprojevila pochybnosti či nesouhlas
se stanovením data vzniku invalidity. Učinila tak až v roce 2012 prostřednictvím Veřejného
ochránce práv a na základě jeho podnětu byla vyžádána mimořádná lékařská prohlídka.
Posudkem Okresní správy sociálního zabezpečení Trutnov ze dne 10. 1. 2013 byl nově stanoven
vznik invalidity dnem 9. 12. 1999. Nové posudkové zhodnocení vychází ze stejných podkladů
jako dřívější posudek. Pouze odlišným hodnocením těchto podkladů dospěl posudkový lékař
k rozdílnému posudkovému závěru. Názor soudu, že lékař posudkové služby v roce 2006
přehlédl skutečnosti vedoucí k závěru o jiném datu vzniku invalidity, není ničím podložený, stejně
jako konstatování, že se posudkový lékař nevypořádal s dostupnými zprávami o zdravotním stavu
žadatelky přesvědčivým způsobem. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud zaměnil odborný
posudek za úřední postup, a tak nesprávně posoudil odborné hodnocení zdravotního stavu
žalobkyně jako nesprávný postup orgánu sociálního zabezpečení podle §56 odst. 1 písm. b)
zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zároveň s podáním kasační stížnosti stěžovatelka navrhla přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §107 odst. 1 ve spojení s §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že již v roce 2006, kdy podala žádost
o plný invalidní důchod a následně proběhla zjišťovací kontrola, měl posudkový lékař jako
podklad k posudku zdravotnickou dokumentaci dokládající její dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav. Z této dokumentace vyplývá mj., že psychická porucha u ní nastala již roku 1999. Později
měla vážné potíže při studiu, které musela opakovaně přerušit, nebyla schopna zvládat pracovní
zátěž v zaměstnání a od počátku bylo jasné, že pracovat ze zdravotních důvodů není schopna
a každý pokus je silně ohrožující. V době posudkového řízení v roce 2006 krátce po ukončení
hospitalizace nebyla schopna normální komunikace. Po přiznání plného invalidního důchodu
ve výši 3071 Kč se s výsledkem nemohla smířit a poukazovala na stav před žádostí o přiznání
důchodu. Opakovaně docházela na okresní správu sociálního zabezpečení a upozorňovala
i na nesrovnalosti ohledně data vzniku invalidity a předchozího trvale špatného stavu, byla však
vždy ústně odmítnuta. O jiném postupu, který by mohla využít, nevěděla a nedokázala jednat.
Až za několik let věc předala Veřejnému ochránci práv.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za ni pověřený
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadované pro výkon advokacie
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že v dané věci je mezi účastníky spornou pouze
otázka výkladu §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném
od 1. 1. 2009, a to konkrétně otázka, zda pochybení posudkového lékaře při posouzení
zdravotního stavu žalobkyně (při zjišťovací prohlídce dne 23. 2. 2006) představuje „nesprávný
postup orgánu sociálního zabezpečení“ ve smyslu třetí věty citovaného ustanovení. Žalobkyně
je toho názoru, že se o takové pochybení orgánu sociálního zabezpečení jedná a je tedy třeba
ustanovení obsažené ve třetí větě aplikovat. Naopak stěžovatelka má za to, že se předmětné
ustanovení v dané věci neuplatní, neboť důvodem nesprávného určení data vzniku invalidity byl
„pouze“ tzv. posudkový omyl posudkového lékaře. Mezi stranami přitom není sporu o výši
přiznaného invalidního důchodu, ani o skutkových okolnostech rozhodných pro posouzení věci.
Podstata stěžovatelkou uplatněné kasační námitky primárně vychází z nesprávného
předpokladu, že posouzení zdravotního stavu, resp. případné existence plné či částečné invalidity
žadatele o invalidní důchod (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009), které je prováděno
posudkovými lékaři Lékařské posudkové služby, nepatří do působnosti orgánů sociálního
zabezpečení, resp. že pochybení při posouzení zdravotního stavu žadatele nemůže
být nesprávným postupem orgánu sociálního zabezpečení (stěžovatelka dokonce v kasační
stížnosti opakovaně užívá pojem „nesprávný úřední postup“, ovšem citované ustanovení hovoří
pouze o „nesprávném postupu orgánu sociálního zabezpečení“, který samozřejmě nemusí
zároveň odpovídat pojmu „nesprávný úřední postup“ dle zákona č. 82/1998 Sb.).
Názor stěžovatelky není správný.
O dávkách důchodového pojištění podle §5 písm. a) bodu 1 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v relevantním znění (dále jen „zákon
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“) rozhoduje Česká správa sociálního
zabezpečení, tj. stěžovatelka. V každém konkrétním případě byla tedy právě stěžovatelka
oprávněna a povinna zkoumat a posoudit, zda jsou splněny veškeré podmínky nároku na plný
či částečný invalidní důchod (§38 a §43 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném
do 31. 12. 2009).
Jednou z podmínek nároku na invalidní důchod byl dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav dosahující míry částečné či plné invalidity (§39 a §44 zákona o důchodovém pojištění,
ve znění účinném do 31. 12. 2009). Jelikož ovšem posouzení zdravotního stavu patří mezi
činnosti, které vyžadují odborné lékařské znalosti, je posouzení této otázky svěřeno odborným
orgánům. Podle §8 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném
do 31. 12. 2008, „[o]kresní správy sociálního zabezpečení posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů
ve věcech sociálního zabezpečení (…) při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách; za tím účelem svými
lékaři posuzují a) plnou invaliditu nebo částečnou invaliditu,(…)“ [srov. též §6 odst. 4 písm. q) zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení]. Vlastní posouzení zdravotního stavu žadatele
o invalidní důchod tedy nevykonává přímo stěžovatelka, nýbrž lékaři okresních správ sociálního
zabezpečení, kteří jsou zařazeni do Lékařské posudkové služby. Posudek lékaře pak tvoří
odborný podklad pro rozhodnutí o žádosti o invalidní důchod a stěžovatelka je tímto posudkem
vázána (srov. např. Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv, Důchody. Kancelář veřejného
ochránce práv: Brno, 2009, str. 40 a násl., dostupný na www.ochrance.cz).
Stěžovatelka nesprávně odlišuje činnost posudkových lékařů, kteří posuzovali plnou
či částečnou invaliditu, od činnosti orgánů sociálního zabezpečení při rozhodování o žádosti
o přiznání invalidního důchodu. Přestože se jedná o odbornou medicínskou činnost, z citovaných
ustanovení zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení vyplývá, že posouzení
zdravotního stavu je vykonáváno lékaři Lékařské posudkové služby, která tvoří funkční součást
okresních správ sociálního zabezpečení. Posudkoví lékaři plní úkoly a podílejí se na výkonu
působnosti náležící orgánům sociálního zabezpečení. Jedná se tedy o funkční rozdělení úkolů,
což nemá žádný vliv na skutečnost, že posouzení zdravotního stavu patří do působnosti
okresních správ sociálního zabezpečení.
Posuzování zdravotního stavu žadatele o invalidní důchod není pouze odbornou
lékařskou činností, nýbrž také nedílnou součástí celého správního řízení ve věcech žádostí
o přiznání invalidního důchodu (srov. cit. Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv,
str. 40 - 1). Postup posudkového lékaře při posuzování zdravotního stavu je upraven primárně
v §8 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (v daném případě je pro posouzení
věci relevantní znění tohoto ustanovení účinné do 30. 6. 2006). Kromě toho se však v daném
období na vydávání posudků dle §8 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
vztahoval (s výjimkou posudků pro věci státní sociální podpory a sociální péče) zákon
č. 500/2004 Sb., správní řád (a contrario §16a a §16b zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění účinném do 30. 6. 2006), včetně základních zásad činnosti správních
orgánů upravených v §2 až §8 správního řádu.
Při posouzení zdravotního stavu žadatele o invalidní důchod je posudkový lékař povinen
postupovat v souladu s požadavky zákonnosti, zákazu svévole a zásady materiální pravdy
(§2 odst. 1, 2 a §3 správního řádu). Z ustálené judikatury zdejšího soudu vyplývá, že uvedené
základní zásady řízení se projevují jako požadavky na úplnost, přesvědčivost lékařského posudku.
Vzhledem k tomu, že posudek tvoří v podstatě jediný podklad pro posouzení zdravotního stavu,
resp. splnění podmínky invalidity, musí být jeho závěry především řádně odůvodněny
a posudkový lékař je povinen se přesvědčivě vypořádat se všemi zjištěnými skutečnostmi, které
by mohly být významné pro posouzení zdravotního stavu. Posudek, který neobsahuje náležité
odůvodnění posudkových závěrů, nelze vzít za přesvědčivý (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS,
ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 – 20, nebo ze dne 24. 2. 2004, č. j. 5 Ads 49/2003 – 136,
všechny dostupné na www.nssoud.cz).
S ohledem na požadavky úplnosti a přesvědčivosti je třeba hodnotit též posudek
zdravotního stavu žalobkyně ze dne 23. 2. 2006. Posudkový lékař v něm konstatoval,
že žalobkyně je plně invalidní a z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %. Zároveň stanovil, že žalobkyně
je plně invalidní od 11. 1. 2006. Podle §8 odst. 9 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2008, museli lékaři okresních správ sociálního
zabezpečení při posuzování plné invalidity a částečné invalidity vycházet z lékařských zpráv
a posudků vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu občanů. Z obsahu posudku
vyplývá, že posudkový lékař vycházel při posouzení zdravotního stavu žalobkyně
mj. z Propouštěcí zprávy Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod ze dne 9. 12. 1999, což ostatně
potvrdila i stěžovatelka v kasační stížnosti. Z této zprávy vyplývá, že žalobkyně byla v tomto
zařízení hospitalizována od 29. 9. 1999 do 9. 12. 1999, přičemž u ní byla diagnostikována akutní
polymorfní psychotická porucha s příznaky schizofrenie. Posudkovému lékaři obsah této zprávy
byl znám, neboť v posudku krátce odkázal na její závěry. V samotném posudkovém hodnocení
však skutečnosti uvedené v této zprávě nezohlednil a zejména nezdůvodnil, proč invalidita nastala
až po následující hospitalizaci, k níž došlo od 4. 12. 2005 do 11. 1. 2006, a nikoliv již při první
dlouhodobé hospitalizaci žalobkyně v roce 1999. Nedostál tak povinnosti řádně se vypořádat
se všemi podklady a skutečnostmi, které byly při posouzení zdravotního stavu žalobkyně zjištěny.
Za těchto okolností nelze považovat výsledný posudek ze dne 23. 2. 2006 za úplný a přesvědčivý.
To platí tím spíše, že v rámci mimořádné kontrolní prohlídky konané dne 10. 1. 2013 dospěl jiný
posudkový lékař na základě uvedené propouštěcí zprávy, jakož i dalších podkladů z té doby
k odlišnému závěru o tom, že invalidita u žalobkyně nastala již dne 9. 12. 1999.
Nejednalo se přitom o „pouhý“ posudkový omyl lékaře, jak o něm hovoří stěžovatelka,
tedy o rozdílné odborné posouzení zdravotního stavu na základě shodných podkladových
lékařských zpráv. V posudku ze dne 23. 2. 2006 se posudkový lékař nevypořádal se skutečnostmi,
které odůvodňují významné pochybnosti o stanovení data vzniku invalidity. Není proto vůbec
zřejmé, zda posudkový lékař dospěl k odlišnému závěru pouze z důvodu odlišného odborného
názoru anebo z jiných důvodů, např. proto, že tyto skutečnosti přehlédl. Nedostatek posudku
jde plně k tíži stěžovatelky.
Podle §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném
od 1. 1. 2009, platí: „Zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží,
nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo
přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží. Důchod nebo jeho zvýšení se přitom doplatí nejvýše
pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí
§55 odst. 2 věta druhá a třetí obdobně. Důchod nebo jeho zvýšení se však doplatí ode dne, od něhož důchod nebo
jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo
byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného
postupu orgánu sociálního zabezpečení.“
Důvodová zpráva k zákonu 306/2008 Sb. (dostupná na www.psp.cz), kterým bylo
změněno s účinností od 1. 1. 2009 (viz čl. XXXVIII zákona č. 306/2008 Sb. ve spojení
s §201 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění) znění §56 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění, uvádí: „Platnou úpravu se navrhuje dále změnit v případech, kdy k zamítnutí
žádosti o důchod nebo k přiznání důchodu v nižší částce, než náleží, dojde v důsledku nesprávného postupu
orgánu sociálního zabezpečení, tj. zejména tehdy, jestliže orgán sociálního zabezpečení přehlédne okolnost, která již
byla obsažena v podkladech v době rozhodování, použije nesprávných podkladů, dopustí se početní chyby, zamění
podkladový materiál, chybně stanoví věk potřebný pro vznik nároku na důchod, provede snížení důchodu, přestože
k němu dojít nemělo, nezvýší důchod, přestože ke zvýšení dojít mělo (zejména při hromadném zvyšování důchodů).
Je odůvodněné, aby v těchto případech, ve kterých má orgán sociálního zabezpečení k dispozici všechny poklady
plně a jednoznačně prokazující důchodové nároky oprávněného, náležel příslušný doplatek důchodu, jako plnění
dlouhodobého charakteru, bez omezení.“ O typově podobný případ se jedná i v nyní posuzované věci.
Posudkový lékař sice jako podklad svého posudku uvedl již zmíněnou propouštěcí zprávu ze dne
9. 12. 1999, z níž vyplývalo, že významné zdravotní potíže nastaly u žalobkyně již v roce 1999,
avšak k této skutečnosti při stanovení data vzniku invalidity nepřihlédl, aniž by vysvětlil důvody
tohoto postupu. Důsledkem tohoto pochybení pak bylo nesprávné stanovení data vzniku
invalidity, což vyplynulo z obsahu posudku vyhotoveného při mimořádné kontrolní prohlídce
dne 10. 1. 2013.
Uvedené pochybení posudkového lékaře je tedy bezesporu nesprávným postupem orgánu
sociálního zabezpečení ve smyslu §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění
účinném od 1. 1. 2009. Posudkový lékař vykonával činnost, která patří k úkolům okresní správy
sociálního zabezpečení, a zároveň z podkladů obsažených ve správním spise vyplývá, že jeho
posudek nedostál nárokům úplnosti a přesvědčivosti, které jsou na něj kladeny. Pokud
stěžovatelka závěry posudku, který je pro ni závazný, převzala, je i její rozhodnutí ze dne
7. 4. 2006 zatíženo stejným nedostatkem bez ohledu na to, zda pochybení posudkového lékaře
zjistila či zjistit mohla.
Na posouzení věci nemá žádný vliv ani skutečnost, že žalobkyně již dříve nevyjádřila
nesouhlas s posouzením svého zdravotního stavu posudkovým lékařem v rámci zjišťovací
a následné kontrolní prohlídky, případně nepodala žalobu proti původnímu rozhodnutí, kterým jí
byl přiznán plný invalidní důchod. „[R]ozhodnutí o dávkách důchodového pojištění je vydáváno cum clausula
rebus sic stantibus, tedy s výhradou pozdější změny rozhodnutí, a to ve všech stěžejních otázkách, tedy jak pokud
jde o samotný nárok, tak pokud jde o výši dávky i její výplatu. Změna dávky může spočívat v přiznání dávky,
byla-li neprávem odepřena nebo přiznána od pozdějšího data, než od jakého náleží, ve zvýšení dávky, byla-li
přiznána nebo je vyplácena v nižší částce, než náleží, v odnětí dávky, byla-li přiznána neprávem, v zastavení
výplaty dávky, změní-li se skutečnosti rozhodné pro výplatu dávky. Řízení o změně dávky může být zahájeno
na návrh nebo z podnětu orgánu, který je oprávněn o věci rozhodnout. (…) v důchodovém pojištění se v široké
míře připouští změna pravomocného rozhodnutí o dávce, a to jak vlivem nových skutečností, které nastaly
po právní moci rozhodnutí, tak vlivem skutečností, které existovaly v době rozhodování, a přihlíží se k nim
dodatečně. Zákon přitom nerozlišuje, zda oprávněná osoba takovou skutečnost mohla v původním řízení uplatnit,
či nikoliv.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2006, č. j. 6 Ads 58/2005 – 44,
www.nssoud.cz.) Postup podle §56 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je zcela nezávislý
na uplatnění jakýchkoliv opravných prostředků či prostředků soudní ochrany. Podání žaloby,
případně jiná forma vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím o dávce důchodového pojištění proto
není podmínkou pro uplatnění pravidla uvedeného v §56 odst. 1 písm. b) třetí větě zákona
o důchodovém pojištění.
Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož
byl v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení žalobkyni přiznán důchod
v nižší částce, než jí náleží, a od pozdějšího data, než od jakého náleží. Podle věty třetí
§56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2009, by jí tedy
náležel doplatek nesprávně nepřiznané části invalidního důchodu bez časového omezení
uvedeného ve druhé větě tohoto ustanovení.
Zároveň ovšem platí přechodné ustanovení obsažené v čl. II bodu 14 zákona
č. 306/2008 Sb., podle něhož „[z]a dobu před 1. lednem 2009 se důchod nebo jeho zvýšení doplatí ve výši,
v níž důchod správně náležel, nejvýše v rozsahu stanoveném právními předpisy účinnými ke dni 31. prosince
2008“. Za období před 1. 1. 2009 tedy doplatek náleží nejvýše v rozsahu stanoveném
v §56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2008,
tj. tři roky nazpět, a to i když k rozhodnému zjištění dojde až za účinnosti současné právní úpravy
a i když přiznání nebo vyplácení důchodu v nižší částce, než v jaké náleží, zapříčinil orgán
sociálního zabezpečení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013,
č. j. 4 Ads 33/2013 – 32, dostupný na www.nssoud.cz).
Lze tedy shrnout, že žalobkyni náleží doplatek invalidního důchodu již od 1. 1. 2006.
Jelikož napadeným rozhodnutím stěžovatelky byl přiznán doplatek pouze za období
od 10. 1. 2008, byl žalobkyni neoprávněně upřen doplatek plného invalidního důchodu za období
od 1. 1. 2006 do 9. 1. 2008.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Žalobkyně měla v řízení o kasační stížnosti plný úspěch, nárok na náhradu jeho nákladů
však neuplatnila a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by jí náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto žalobkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud v daném případě rozhodl o věci samé
neprodleně po skončení nezbytných procesních úkonů a ve lhůtě stanovené v §73 odst. 4
ve spojení s §107 odst. 1 s. ř. s. pro rozhodnutí o odkladném účinku kasační stížnosti (k otázce
počátku běhu této lhůty v daném případě srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 6. 2012, č. j. 6 Ads 73/2012 – 17, www.nssoud.cz), není již nutné, aby Nejvyšší správní soud
o stěžovatelčině návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti rozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. července 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu