ECLI:CZ:NSS:2022:5.AFS.1.2021:25
sp. zn. 5 Afs 1/2021 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky
Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce:
EKO Logistics s.r.o., se sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem,
advokátem se sídlem AK Sluneční náměstí 2588/14 , Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad
pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 17, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. 45Af 20/2017 – 42,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. 45 Af 20/2017 – 42,
se r uš í a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem,
který stěžovatel spatřoval v zaevidování nedoplatku daně z přidané hodnoty na osobním
daňovém účtu. Žalobou se stěžovatel domáhal toho, aby žalovaný tento nedoplatek
„odevidoval“; pro případ, že ke dni rozhodování soudu nebude nezákonný zásah již trvat,
navrhuje deklaraci nezákonného zásahu spočívajícího v zaevidování nedoplatku na dosud
nesplatné dani na osobním daňovém účtu.
[2] Krajský soud rozhodoval ve věci opakovaně poté, kdy bylo jeho předchozí rozhodnutí
zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 Afs 144/2019 – 17.
[3] Krajský soud poprvé odmítl žalobu stěžovatele fakticky ze dvou důvodů: a) nevyčerpání
prostředků ochrany v rámci daňového řízení, b) subsidiarity zásahové žaloby ve vztahu k jinému
žalobnímu typu, konkr. soud konstatoval, že stěžovatel se měl bránit žalobou proti rozhodnutí
(ve věci převedení přeplatku).
[4] Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku především konstatoval, že neobstojí ani
jeden z těchto důvodů. Poukázal především na to, že nezákonnost zásahu spatřoval stěžovatel
fakticky, což vyplývá i přímo z navrhovaného petitu, v zaevidování dosud nesplatné daně
(nedoplatku) na osobním daňovém účtu DPH (na úhradu tohoto „nesplatného nedoplatku“ byl
převeden přeplatek na jiné dani postupem dle §154 odst. 2 daňového řádu). Skutečnost, že byl
přeplatek na dani z příjmů právnických osob převeden na osobní daňový účet daně z přidané
hodnoty, stěžovatel nenapadl (ostatně sám o převedení požádal, nicméně přeplatek byl převeden
„předčasně“).
[5] Co se týče důvodu odmítnutí zásahové žaloby pro nevyčerpání prostředků ochrany
(námitky dle §159 daňového řádu), Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzhledem k tomu,
že platební výměry, jimiž byl nedoplatek na DPH předepsán, které byly napadeny odvoláním,
potažmo žalobou, o níž vedl krajský soud rovněž řízení (rozhodl ve věci zamítavým rozsudkem
ze dne 22. 1. 2021, č. j. 43 Af 37/2018 – 87; kasační stížnost proti němu byla rozsudkem NSS ze
dne 24. 1. 2022, č. j. 10 Afs 57/2021 – 65, zamítnuta; pozn. NSS), byly již v právní moci, nemohl
již objektivně trvat nezákonný stav spočívající v evidování dosud nesplatné daně, resp.
(ne)existujícího nedoplatku. Současně NSS podotkl, že nadto stěžovatel výslovně uplatnil
v žalobním petitu rovněž deklaraci nezákonného zásahu pro případ, kdy zásah v průběhu
soudního řízení skončí, přičemž uplatnění eventuálního petitu soudní řád správní ani judikatura
nevylučuje (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2014, č. j. 1 Afs 60/2014 – 48). Tuto skutečnost
však krajský soud zcela pominul a navrhovaný petit odpovídající skutkovému stavu v době svého
rozhodování nikterak nevypořádal. Nejvyšší správní soud s odkazem na §85 s. ř. s., věta
za středníkem, ve spojení s §87 odst. 1 s. ř. s. konstatoval, že krajský soud nesprávně odmítl
žalobu z důvodu nevyčerpání jiných právních prostředků - podání námitek dle §159 daňového
řádu, resp. nevyčkání rozhodnutí o nich.
[6] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybnil případnost užitého žalobního typu,
tj. zásahové žaloby, pouze dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že podmínky řízení zde
naplněny byly. Za uvedené situace logicky považoval další úvahy krajského soudu stran
subsidiarity žalobních typů (druhý rozhodný důvod) za bezpředmětné a zavázal krajský soud
k tomu, aby věc posoudil v rámci zásahové žaloby meritorně, tedy posoudil správnost
a zákonnost postupu žalovaného ohledně zaznamenaných údajů v daňové evidenci. Ze závěrů
zrušujícího rozsudku vyplýval zcela jednoznačný závěr: žalobu zamítnout, shledal-li by krajský
soud postup žalovaného správným nebo v opačném případě deklarovat nezákonný zásah.
[7] V novém rozhodnutí krajský soud žalobu opětovně odmítl, tentokráte výslovně
z důvodu, že se stěžovatel brání nesprávným žalobním typem, neboť dle názoru krajského soudu
se soudní ochrany per podané námitky dle §159 daňového řádu má možnost bránit žalobou proti
rozhodnutí dle §65 s. ř. s.
[8] Krajský soud prvně s výhradami okomentoval závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu stran přípustnosti zásahové žaloby z hlediska nutnosti (ne)vyčerpání prostředků
ochrany dle §85 s. ř. s. Poté se soustředil na druhý důvod, pro který původně žalobu odmítl
(nesprávná volba žalobního typu). Zde kriticky poznamenal, že Nejvyšší správní soud názor
krajského soudu pouze označil za nesprávný a úvahy krajského soudu o subsidiaritě žalobních
typů za irelevantní; tyto jakkoliv blíže nevysvětlené a nevyargumentované závěry Nejvyššího
správního soudu nesplňují podle krajského soudu požadavky kladené na závazný právní názor.
Dodal, že mu není zřejmé, z jakého důvodu byly jeho úvahy nesprávné a irelevantní, zejména
v situaci, kdy odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Krajský soud tedy dospěl
k závěru, že v tomto rozsahu není vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, neboť
mu není zřejmý jeho obsah, natož jeho důvody.
[9] Krajský soud (dle svého přesvědčení nevázán žádným právním názorem v této otázce)
konstatoval, že podmínkou přípustnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem není
podle judikatury Nejvyššího správního soudu předchozí vyčerpání řádných opravných
prostředků, ale toliko nemožnost domáhat se ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky.
Je proto třeba zkoumat, zda právní úprava v tom kterém případě prostředky ochrany před
nezákonným zásahem připouští, či nikoliv; uvedl, že pokud by výsledkem nápravy bylo správní
rozhodnutí, je nutno podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s.,
a nikoliv žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu. Zdůraznil, že zákon nedává na výběr,
jakými právními prostředky proti zásahu brojit, ochrana prostřednictvím žaloby podle §82
a násl. s. ř. s. připadá v úvahu tehdy, neposkytuje-li právní řád jiné prostředky.
[10] Krajský soud se dále obsáhle zabýval otázkou subsidiarity žalobních typů. S odkazem
na četnou judikaturu NSS konstatoval, že jestliže je výsledkem užití prostředku nápravy před
správními orgány správní rozhodnutí, je třeba nejprve zásah „zprocesnit“ a poté se eventuálně
domáhat soudní ochrany žalobou proti rozhodnutí správního orgánu; pouze v případě, že právní
úprava neumožňuje zásah „zprocesnit“, event. pokud výsledkem „zprocesnění“ není správní
rozhodnutí, je přípustné bránit se proti zásahu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem.
Krajský soud poukázal na to, že zásah, proti němuž se stěžovatel brání, se týká evidence daní dle
§149 a násl. daňového řádu; zdůraznil, že daňový řád upravuje v §159 speciální univerzální
opravný prostředek (námitku), který lze užít ve vztahu ke všem úkonům správce daně při placení
daní. Dle krajského soudu je námitka typický procesní prostředek, který daňový řád koncipuje
jako speciální prostředek nápravy pro fázi placení daní, lze jej využít k ochraně hmotných
i procesních práv, o námitce se vydává rozhodnutí, kterým lze zjednat nápravu ve věci úkonů
správce daně při placení daní; skutečnost, že nejde o řádný opravný prostředek, nemění nic
na tom, že jde o efektivní prostředek ochrany práv daňového subjektu, jehož pomocí lze
„zprocesnit“ faktický zásah v podobě chybného stavu evidence daní (faktický neformalizovaný
zásah se prostřednictvím námitky formalizuje do správního rozhodnutí).
[11] Krajský soud v dalších úvahách pak dospěl k závěru, že rozhodnutí o námitce
je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Poukázal v této souvislosti mimo jiné na rozsudek
NSS ze dne 4. 6. 2020, č. j. 9 Afs 285/2019 - 32, v němž Nejvyšší správní soud potvrdil,
že evidence daní na osobním daňovém účtu může zasáhnout do subjektivních veřejných práv
daňového subjektu, a proto musí existovat možnost soudní ochrany, přičemž ochrany se lze
domáhat pouze žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, neboť
rozhodnutí o námitce není rozhodnutím dle §65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud se ztotožnil
se závěrem výše citované judikatury, že evidence daní je způsobilá přímo zasáhnout do práv
daňového subjektu, neztotožnil se však již s tím, že rozhodnutí o námitce není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tudíž je vyloučeno ze soudního přezkumu na základě §70 písm. a)
ve spojení s §68 písm. e) a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. S judikaturními východisky, na nichž
devátý senát své rozhodnutí založil, vyslovil krajský soud nesouhlas, jeho úvahy považuje
za nekonzistentní, neboť na jedné straně Nejvyšší správní soud vychází z toho, že stav evidence
daní je zásahem do právní sféry daňového subjektu, na druhé straně přebírá závěr jiného
rozsudku, pokud jde o možnost podrobit soudnímu přezkumu rozhodnutí o námitce, jenž ovšem
vychází z toho, že stav evidence daní do právní sféry daňového subjektu nezasahuje.
[12] Krajský soud konstatoval, že pokud je třeba před podáním žaloby proti faktickému
zásahu správce daně vyčerpat prostředek nápravy před správním orgánem, jehož důsledkem
je vydání formálního rozhodnutí, které se zabývá zákonností faktického zásahu a obsahuje
odůvodnění, neexistuje žádný racionální důvod, proč by před přezkumem odůvodněného
správního rozhodnutí měla být dána přednost posouzení zákonnosti faktického (tj. zcela
neodůvodněného) zásahu do právní sféry žalobce v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem, které má nalézací charakter. Neexistuje ani racionální důvod, proč by měl soud připustit
paralelní přezkum téhož zásahu do práv, jednak v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem, jednak v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu; tedy dospěl k závěru,
že rozhodnutím o námitce dle §159 daňového řádu, která směřuje proti obsahu evidence daní,
se zasahuje do právní sféry daňového subjektu. Takové rozhodnutí o námitce lze dle krajského
soudu soudně přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
[13] Krajský soud na základě svých úvah dospěl k závěru, že žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného je nepřípustná podle §85 s. ř. s. z toho důvodu,
že se stěžovatel bránil proti zásahu žalovaného nesprávným žalobním typem, neboť
po „zprocesnění“ žalovaného zásahu se mohl domáhat soudní ochrany žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu. Krajský soud rovněž uvedl, že nepoučoval stěžovatele o volbě nesprávného
žalobního typu ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 155/2015 - 160 a navazující
judikatury (např. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 As 357/2017-26), neboť v době, kdy
stěžovatel podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, neexistovalo
rozhodnutí o námitce. Nejde tedy o to, že by se při podání žaloby zmýlil ve volbě žalobního typu,
naopak se záměrně vyhnul „zprocesnění“ žalovaného zásahu a „zkrátil“ si cestu k soudu
podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. V daném případě tedy nejde
o volbu nesprávného žalobního typu, nýbrž o zvolení zcela nesprávného procesního postupu
(vynechání opravného prostředku před správními orgány). Krajský soud podotkl, že stěžovatel
svoji procesní aktivitu měl směřovat k tomu, aby bylo vydáno rozhodnutí o námitce, které
mu poté umožní podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Odmítnutím žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem není dle krajského soudu stěžovatel zkrácen na svém
právu na přístup k soudu; stěžovatel má totiž právo na soudní ochranu za podmínek stanovených
zákonem, jestliže tyto podmínky nesplnil a nezákonný stav byl v mezidobí odstraněn, není dán
zájem stěžovatele na soudní ochraně, přičemž to jej nijak nezkracuje na právu domáhat
se náhrady újmy, která mu byla případně způsobena nezákonným postupem žalovaného.
[14] V kasační stížnosti stěžovatel především poukazuje na to, že krajský soud nebyl
oprávněn žalobu odmítnout; uplatňuje důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí rozdělil právní názory Nejvyššího správního soudu
obsaženého ve zrušujícím rozsudku na dva druhy. Prvním je právní názor, kterým se cítí krajský
soud vázán (otázka zkoumání okamžiku, ke kterému se posuzuje přípustnost žaloby ve smyslu
§85 s. ř. s.), ač jej považuje za excesivní pro rozpor s dřívější judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Druhou skupinu právních názorů Nejvyššího správního soudu označil krajský soud
za nedostatečně odůvodněnou, necítí se být jimi vázán, a proto si je posoudil odchylně od názoru
Nejvyššího správního soudu.
[15] Stěžovatel poukázal na znění §110 odst. 1 s. ř. s. a komentovanou literaturu k tomuto
ustanovení, věta za středníkem [viz Soudní řád správní, Zdeněk Kühn, Tomáš Kocourek
a kolektiv, Wolters Kluwer ČR, k §110, pozn. č. 20]: „ Je zhola zbytečné, aby NSS rušil rozhodnutí
krajského soudu, pokud vidí, že tu již v řízení před tímto soudem byly důvody pro zastavení řízení, odmítnutí
návrhu nebo postoupení věci. Pokud by totiž v takovémto případě NSS rozhodnutí krajského soudu jen zrušil
a zavázal jej k určitému procesnímu rozhodnutí (odmítnutí návrhu, zastavení řízení atd.), vedlo by to jen
ke zbytečnému zdržení, neboť krajský soud by neměl na výběr a musel by prostě jen patřičné procesní rozhodnutí
učinit. Proto dává zákon NSS pravomoc učinit toto procesní rozhodnutí namísto krajského soudu.“
Uvedenému výkladu, že §110 odst. 1 s. ř. s., věta za středníkem, je normou kompetenční, svědčí
i jazykový výklad, když zákonodárce užil slova „rozhodne“ ve smyslu, že tak Nejvyšší správní
soud učinit musí, a nikoliv např., že „může rozhodnout“ ve smyslu jeho volby. Stěžovatel proto
tvrdí, že Nejvyšší správní soud by musel žalobu odmítnout již v rámci zrušujícího rozsudku,
pokud by pro to byly splněny podmínky, a když tak ve zrušujícím rozsudku neučinil, znamená to,
že žaloba projednatelná je a krajský soud na tom nic změnit nemůže. Tomuto výkladu pak svědčí
i četná judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje (viz rozsudky NSS
ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 Afs 283/2018 – 39, ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Afs 17/2003 - 54, ze dne
10. 8. 2011, č. j. 1 Ans 2/2011 - 103, ze dne 24. 3. 2016, č. j. 3 As 8/2014 – 78, nebo ze dne
4. 5. 2017, č. j. 9 As 329/2016 – 42). Pokud tedy §110 odst. 1 věta za středníkem s. ř. s. obsahuje
pravomoc Nejvyššího správního soudu rozhodnout, a nikoliv jen fakultativní možnost jak
rozhodnout, pak v případě zrušení usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby Nejvyšší správní
soud definitivně rozhodl o splnění podmínek přípustnosti žaloby a podmínek řízení, a proto není
krajský soud oprávněn žalobu znova odmítnout. Krajský soud je totiž vázán výrokem Nejvyššího
správního soudu, který v sobě implicitně zahrnuje i ověření splnění podmínek projednatelnosti
žaloby. Stěžovatel proto namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, protože krajský soud
se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[16] Stěžovatel dále uvádí, že polemika krajského soudu s názorem Nejvyššího správního
soudu a trváním na důvodech neprojednatelnosti žaloby je založena na chybném výchozím
předpokladu, a to způsobu posuzování podmínek přístupu k soudu. Krajský soud zjevně
přehlédl, že byl povinen v pochybnostech o přístupu k soudu volit řešení ve prospěch přístupu
k soudu, jak opakovaně zdůraznil Ústavní soud, který ve své judikatuře setrvale upozorňuje,
že obecné soudy jsou při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla
interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximy práva na spravedlivý proces vymezené
Listinou; dále stěžovatel odkazuje a cituje z jednotlivých rozhodnutí Ústavního soudu.
[17] Stěžovatel se opírá o jednoznačný právní názor Nejvyššího správního soudu
formulovaný v rozsudku ze dne 4. 6. 2020, č. j. 9 Afs 285/2019 - 32, a v něm
uvedenou předcházející judikaturu, podle které rozhodnutí o námitce není rozhodnutím
dle §65 odst. 1 s. ř. s. a nedostatky v evidenci daní lze odstranit jen cestou zásahové žaloby podle
§82 a násl. s. ř. s.
[18] Stěžovatel se pozastavuje nad tím, jak antagonistické názory zastává samotný krajský
soud, který v jiné stěžovatelově věci odmítl žalobu proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s. a přitom
tvrdí: „Nepřistoupil-li přitom správce daně dosud k vydání ani platebního výměru na úrok z prodlení, ani
exekučního příkazu a nepřicházelo-li do úvahy ani uplatnění žádosti o vrácení vratitelného přeplatku, popř.
nemohla-li žalobkyně zcela výjimečně v praxi (např. na základě časové souslednosti úkonů správce daně) takové
žádosti uplatnit či proti takovým úkonům správce daně reálně z tohoto důvodu brojit, pak by ještě přicházela
do úvahy jako subsidiární varianta možnost podání zásahové žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. proti nesprávnému
obsahu evidence na osobním daňovém účtu žalobkyně, jíž by se žalobkyně domáhala, aby soud správci daně uložil
nápravu takového stavu v podobě zaevidování konkrétních údajů k určitému (s ohledem na včasnost žaloby
dostatečně aktuálnímu) datu, budou-li takto požadované údaje záviset na předchozím časově správném zaúčtování
sporného daňového nároku.“ (důraz přidán; blíže usnesení krajského soudu ze dne 14. 12. 2020,
č. j. 51 Af 41/2020 - 30).
[19] Stěžovatel se dále obsáhle vyjádřil k polemice krajského soudu s právním názorem
Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku. K odkazu krajského soudu na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2017, č. j. 5 Afs 157/2017- 44, stěžovatel uvádí,
že je pro posuzovanou věc nepřiléhavý. V uvedené věci se totiž stěžovatel domáhal určení,
že údajný zásah správního orgánu spočívající ve vybrání správního poplatku, který zákon vybrat
neumožňuje, byl nezákonný, avšak fakticky nezákonný zásah stále trval, a to nejen ke dni podání
žaloby, ale též ke dni vydání rozsudku. Proti tomuto trvajícímu zásahu měl stěžovatel ze zákona
možnost brojit žádostí o vrácení přeplatku, čímž by dosáhl rozhodnutí o této žádosti. Proti
tomuto rozhodnutí by stěžovatel v případě neúspěchu, tzn. za situace, že by mu nezákonně
vybraný poplatek správní orgán nevrátil, mohl brojit žalobou proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s.
Jedná se tak ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 Afs
251/2015 – 34, o případ, kdy jednotlivec nevyčerpá prostředky obrany v řízení o příslušné dani
(zde správním poplatku) a v důsledku toho je jeho evidence nesprávná (cit: „Stav evidence daní, jenž
se projeví typicky v potvrzení o stavu osobního daňového účtu podle §151 daňového řádu, v rozporu s takto
určenými daňovými povinnostmi daňového subjektu, typicky v důsledku chyb v evidenci či numerických chyb,
je možno takový postup správce daně napadnout žalobou jako nezákonný zásah.“). Oproti tomu v případě
stěžovatele jde o nesprávné určení data splatnosti nedoplatku (žalovaný jej odvodil od doručení
prvostupňového platebního výměru, ač podle §143 odst. 5 daňového řádu je splatnost odvozena
až od rozhodnutí druhostupňového), jde tedy o chybu v určení data splatnosti, o němž se v řízení
o dani nerozhoduje, ten se určuje až v návaznosti na okamžik oznámení správního rozhodnutí,
a proto je zde přípustná žaloba zásahová.
[20] Krajský soud rozvíjí úvahy o povinnosti stěžovatele nejprve nezákonný zásah „zprocesnit“,
a poté se eventuálně domáhat soudní ochrany žalobou proti rozhodnutí správního orgánu též
v bodu 20 napadeného rozhodnutí, a to i přes to, že se jedná o deklaratorní zásahovou žalobu,
resp. již ukončený nezákonný zásah. Stěžovatel k uvedenému názoru krajského soudu namítá,
že doktrínu „zprocesnění“ lze uplatnit pouze v případě, že je „zprocesňován“ nezákonný zásah
správního orgánu, který lze rozhodnutím napravit, např. pokud tento nezákonný zásah nebyl
správním orgánem dosud odstraněn, nebo pokud zde již neprobíhá zákonem předpokládané
řízení, jehož výstupem je rozhodnutí, proti kterému lze brojit žalobou proti rozhodnutí podle
§65 s. ř. s. V takovém případě může být osoba dotčená nezákonným zásahem správního orgánu
uspokojena buď „zprocesňujícím“ rozhodnutím správního orgánu, nebo možností brojit proti
ní žalobou podle §65 s. ř. s. Pokud je však nezákonný zásah správním orgánem již odstraněn,
postrádá případný pokus o „zprocesnění“ význam.
[21] Bez ohledu na výše řečené se krajský soud opomněl vypořádat s nejzásadnějším
argumentem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 6. 6. 2020, č. j. 9 Afs 285/2019 - 32:
„Ani rozhodnutí o námitce proti potvrzení pak nelze považovat za rozhodnutí podle §65 s. ř. s., neboť
se nejedná o rozhodnutí, kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva daňového subjektu.
Případným zásahem je totiž stále faktická (chybná) evidence daňové povinnosti na osobním daňovém účtu, která
vyplývá z jiných rozhodnutí a na jejíž povaze vydání rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního
daňového účtu nic nemění.“
[22] Co se týče odkazů krajského soudu na judikaturu, kterou argumentuje, stěžovatel
poukazuje na to, že v případě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2015,
č. j. 8 Azs 144/2015 - 30, Nejvyšší správní soud konstatoval nesplnění podmínek řízení o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s., protože stěžovatel (osoba, která nebyla
účastníkem řízení) se domáhal prohlášení nezákonnosti zásahu ministerstva vnitra spočívajícím
v odepření nahlédnout do spisu podle §38 správního řádu, a to ještě před tím, než o tomto
odepření stihlo Ministerstvo vnitra vydat usnesení podle §38 odst. 5 správního řádu; toto
usnesení vydalo hned druhý den po odepření nahlédnutí do spisu. Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku (blíže bod 30) konstatuje: „Judikatura Nejvyššího správního soudu stojí na tom,
že odepření práva nahlédnout do spisu je rozhodnutím a nikoli zásahem správního orgánu, nejedná
se o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, proto je proti tomuto rozhodnutí žaloba podle §65 s. ř. s.
přípustná a byly tak splněny podmínky pro odmítnutí podané zásahové žaloby podle §82 s. ř. s.” Uvedený
rozsudek, na který krajský soud odkazuje, je proto k posuzované věci nepřiléhavý, protože jde
opět o případ, kdy jednotlivec nevyčerpá prostředky obrany v řízení, a proto nemůže zásahovou
žalobou napadat jeho části, protože nezákonnosti v řízení se koncentrují do meritorního
rozhodnutí. V případě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2018, č. j. 4 As
236/2017 - 30, se stěžovatel domáhal ochrany před údajnými sedmi nezákonnými zásahy
Vězeňské služby České republiky. Nejvyšším správním soudem byla u všech namítaných
nezákonných zásahů konstatována prostá opožděnost podání žaloby (blíže body 23 cit.
rozsudku). U dvou údajných nezákonných zásahů ještě Nejvyšší správní soud konstatoval,
že podle §52 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně
některých souvisejících zákonů, nepodléhají přezkoumání soudu vůbec. Ani uvedený rozsudek
není proto k posuzované věci přiléhavý. V případě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 11. 2016, č. j. 6 Afs 161/2019 - 38, se stěžovatel domáhal přezkoumání zákonnosti
jednotlivých úkonů správce daně v přezkumném řízení; Nejvyšší správní soud identifikoval
časově ohraničené řízení o přezkoumání rozhodnutí, v jehož průběhu jsou vydávána zákonem
předvídaná rozhodnutí, a proti těmto rozhodnutím je možné brojit žalobou podle §65 s. ř. s.
Nadto stěžovatel podotýká, že skutečným „předmětem sporu“ bylo v uvedené věci doručení
rozhodnutí o nařízení přezkoumání podle §55b odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků; rovněž tento rozsudek je zcela nepřiléhavý. Obdobná situace je rovněž v případě
odkazu na rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2017, č. j. 6 Afs 266/2016 - 33; zde se stěžovatel domáhal
ochrany proti vedení odvolacího řízení, tzn. domáhal se ochrany proti vedení řízení, jehož
výsledkem má být rozhodnutí ve věci samé, které lze napadnout žalobou podle §65 s. ř. s.
V případě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 As 434/2018 - 35,
se stěžovatel domáhal určení nezákonnosti údajného zásahu obvodního ředitelství policie
spočívajícího v nepostoupení odvolání proti rozhodnutí magistrátu. Nejvyšší správní soud zde
konstatoval, že stěžovatel měl v uvedené věci postupovat podle §80 správního řádu (blíže bod
24 cit. rozsudku). Jednalo se tedy o trvající průtahy v řízení, a nikoli o již odstraněný nezákonný
zásah správního orgánu, jako je tomu v posuzované věci stěžovatele. V případě rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2019, č. j. 3 Afs 271/2017 - 49, se stěžovatel domáhal
zákazu vést správcem daně doměřovací řízení z důvodu nezákonné výzvy k podání dodatečného
vyúčtování, příp. prohlášení nezákonnosti tohoto řízení. Nejvyšší správní soud v dané věci
konstatoval, že probíhající doměřovací řízení bylo ukončeno platebním výměrem, proti kterému
bylo možné brojit žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. a že judikatura cit. soudu „umožňuje v rámci
takového řízení posoudit i zákonnost jednotlivých úkonů vedoucích k vydání rozhodnutí, respektive neumožňuje
samostatně zásahovou žalobou brojit proti jednotlivým krokům činěným v rámci správního, respektive daňového
řízení“. S ohledem na skutečnost, že se zde jednalo o vedení doměřovacího řízení, které skončilo
platebním výměrem (vydáním rozhodnutí správce daně), má stěžovatel za to, že rozsudek,
na který se krajský soud odkazuje, je k posuzované věci též nepřiléhavý.
[23] Stěžovatel rovněž namítá, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013,
č. j. 9 A 130/2012 – 35 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 Afs
251/2015 – 34, založily jeho legitimní očekávání, že vady v evidenci daní, které nepředstavují
pokus o revizi nalézacího řízení, jsou způsobilé být nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s.
Poukázal na povinnost krajského soudu přispívat ke stabilitě judikatury, jak mu uložil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2014, č. j. 6 Azs 242/2014 – 41: „K dosažení cíle správního
řízení nemusí vést toliko jedna jediná procesní cesta a významnou hodnotou, resp. principem dobré správy,
promítajícím se též do správněsoudního přezkumu, je zásada předvídatelnosti, jež velí setrvat na již
„vyjudikovaných“ řešeních, jimž se veřejná správa i její adresáti přizpůsobili.“
[24] Stěžovatel dodává, že i kdyby Nejvyšší správní soud změnil dosavadní výše citovanou
recentní judikaturu, nemohlo by to vést ve stěžovatelově případě ke ztrátě přístupu k soudu,
jak dovodil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne ze dne 5. 12. 2017,
č. j. 1 Afs 58/2017 – 42, body 52-53.
[25] Žalovaný setrval na svém vyjádření k žalobě a navrhuje kasační stížnost zamítnout;
odkázal bez dalšího na rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 198/2020, ze dne 5. 11. 2020.
[26] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, současně zkoumal, zda netrpí vadami,
k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[27] Kasační stížnost, byť ji stěžovatel podává opakovaně, je přípustná (viz usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165).
[28] Kasační stížnost je důvodná.
[29] Nejvyšší správní soud především konstatuje, že ve svém předchozím rozhodnutí nikterak
nezpochybnil případnost stěžovatelem použitého žalobního typu, tj. zásahové žaloby, pouze
dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že podmínky řízení zde naplněny byly. Za uvedené
situace logicky považoval další úvahy krajského soudu stran subsidiarity žalobních typů (druhý
rozhodovací důvod) za bezpředmětné a zavázal krajský soud k tomu, aby věc posoudil v rámci
zásahové žaloby meritorně, tedy posoudil správnost a zákonnost postupu žalovaného ohledně
zaznamenaných údajů v daňové evidenci, žalobu buď zamítl, nebo deklaroval nezákonnost
postupu žalovaného. Nejsou tedy vůbec na místě výtky krajského soudu stran chybějícího, resp.
nevysvětleného a nevyargumentovaného právního názoru, jímž by se měl krajský soud řídit, co se týče
posouzení subsidiarity žalobních typů. Ze závěrů zrušujícího rozsudku kasačního soudu vyplýval
zcela jednoznačný závěr: žalobu zamítnout, shledal-li by krajský soud postup žalovaného
správným, nebo v opačném případě deklarovat nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud tudíž
vrátil věc krajskému soudu k meritornímu projednání. Neshledal tedy ani důvodu pro odmítnutí
návrhu ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud však zcela vykročil z rámce závazného
právního názoru a vydal se cestou vlastní nesouhlasné argumentace. Stěžovateli je třeba přisvědčit
v tom, že krajský soud se závazným právním názorem neřídil, což již bez dalšího představuje
důvod pro zrušení jeho rozhodnutí.
[30] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 74/2017 - 28, konstatoval:
„Pokud krajský soud (byť i důvodně) nesouhlasí s právními závěry či skutkovým hodnocením Nejvyššího
správního soudu vysloveným v jeho zrušujícím rozsudku, je přesto povinen je v dalším řízení respektovat (§110
odst. 4 s. ř. s.). Princip kasační závaznosti právního názoru instančně nadřízeného soudu je procesním odrazem
hierarchického uspořádání soudní soustavy. Není přitom samoúčelný, smyslem jeho zachovávání je jednak rychlost
a hospodárnost výkonu soudnictví, jednak právní jistota účastníků soudního řízení a z ní vyplývající
důvěryhodnost rozhodovací činnosti soudů.“
[31] Obdobně lze odkázat na nedávné usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 2. 2022,
č. j. 1 Azs 16/2021- 50, v němž se mimo jiné uvádí: „Lze tedy shrnout, že právní názor vyslovený
Nejvyšším správním soudem představuje definitivní řešení dotčených otázek v konkrétní věci, které již zásadně
není možné v rámci správního soudnictví revidovat, není-li naplněna některá z výjimek z kasační závaznosti.
Kasační závaznost právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se uplatní
i při přezkumu nového rozhodnutí správního orgánu vydaného poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo správními
soudy zrušeno”. (zvýraznění doplněno). Dospěl-li zde Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
závaznost právního názoru se zjevně musí uplatňovat i nad rámec soudního řízení, tj. ve vztahu
ke správnímu orgánu (viz bod 42 usnesení), tím spíše platí závaznost právního názoru
vysloveného ve zrušujícím rozsudku kasačního soudu ve vztahu k příslušnému krajskému soudu.
V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud připustil, že ani kasační závaznost právního názoru
Nejvyššího správního soudu nemá absolutní povahu a lze ji prolomit v případě změny
skutkových či právních poměrů a dále při podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou
by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém
rozhodnutí. Tak by tomu bylo v případě, že jinak o rozhodné právní otázce uvážil Ústavní soud,
Evropský soud pro lidská práva, Soudní dvůr EU, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v řízení podle §17 s. ř. s., případně že by bylo k rozhodné otázce přijato stanovisko pléna
či kolegia podle §19 s. ř. s. To vše za situace, že by se tak stalo v mezidobí mezi opakovaným
rozhodováním Nejvyššího správního soudu v téže věci (usnesení rozšířeného senátu
č. j. 9 Afs 59/2007 - 56; shodně usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 As 3/2018 - 50, body 30).
Žádná taková situace ospravedlňující názorový obrat krajského soudu, však v pojednávané věci
zdaleka nenastala.
[32] Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, čj. 1 Afs
58/2017- 42, konstatoval: „Podání žaloby, kterou se žalobce domáhá pouze určení, že zásah byl nezákonný,
není podmíněno vyčerpáním jiných právních prostředků ochrany nebo nápravy před správním orgánem ve smyslu
§85 s. ř. s. Subjektivní lhůta pro podání žaloby běží od okamžiku, kdy se do sféry žalobce dostanou takové
informace, na jejichž základě mohl seznat, v čem jednání veřejné správy, jež má být nezákonným zásahem, spočívá
a že je zaměřeno proti němu. (…) Stížnost ani žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti dle §261 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, není jiným právním prostředkem ochrany nebo nápravy ve smyslu §85 s. ř. s.,
který je nutno před podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správce
daně vyčerpat. Případné podání takové stížnosti nemá vliv na běh subjektivní lhůty pro podání žaloby.” Nejvyšší
správní soud zde rovněž konstatoval: „Podmiňovat běh subjektivní lhůty pro podání deklaratorní žaloby
až vyčerpáním prostředku, který však z povahy věci nemůže na tvrzeném nezákonném jednání nic změnit,
je požadavkem bezobsažným, protože jeho podání by ve skutečnosti pouze oddalovalo okamžik soudního
přezkumu. Soudní ochrana nastupuje tehdy a tam, kde ochranné prostředky ve veřejné správě k dispozici nejsou,
nebo sice jsou, ale nedošlo jejich použitím ke zjednání nápravy, případně i tam, kde takové prostředky nejsou
dostatečně efektivní a soudní ochranu odsouvají v čase tak, že ji vlastně činí toliko formální.“ Jak již bylo
uvedeno již ve zrušovacím rozsudku, stěžovatel se domáhal in eventum deklarace zásahu, který
v době rozhodování krajského soudu již netrval, tudíž zjednání nápravy by bylo čistě formální.
[33] Usnesením rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016 - 53, byl potvrzen
právní názor, že „námitka podaná dle §159 daňového řádu není řádným opravným prostředkem ve smyslu
§5 a §68 písm. a) s. ř. s., který by bylo nutno před podáním žaloby ve správním soudnictví vyčerpat“. Byl zde
též připuštěn výše zmíněný paralelní přezkum exekučního příkazu a rozhodnutí o námitkách
podle §159 daňového řádu v řízení dle §65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v uvedeném usnesení
mimo jiné konstatoval: „Instituty námitek podle §159 daňového řádu a námitek podle §117 správního řádu
mají obdobný účel a velmi podobný procesní režim. V zájmu toho, aby právo fungovalo jako jednotný
a bezrozporný systém pravidel chování, je třeba tyto dva instituty a zejména jejich procesní důsledky pro řízení před
správními soudy vykládat obdobně. Jak již výše rozšířený senát vyložil, v pochybnostech je třeba se přiklonit
k tomu, že soudní ochrana má být poskytnuta, a ne ji odepřít. Proto i v souvislosti s námitkami podle
§117 správního řádu platí, že žalobu podle §65 a násl. s. ř. s. může kdokoli, tedy i ten, komu přísluší podat
námitky podle §117 odst. 1 správního řádu, podat přímo proti usnesení nebo jinému úkonu exekučního orgánu,
má-li takový úkon povahu „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Podobně pak, stejně jako v souvislosti
s §159 daňového řádu, platí, že i proti rozhodnutí o námitkách podle §117 správního řádu je žaloba podle
§65 odst. 1 s. ř. s. zásadně přípustná. I v souvislosti s námitkami podle §117 správního řádu tedy nejsou
vyloučeny „paralelní cesty k soudu“. Nejvyšší správní soud zde rovněž dodal: „ I v jiných obdobných
případech v minulosti Nejvyšší správní soud, včetně rozšířeného senátu, „paralelní cesty k soudu“ připustil
(viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014 - 55, č. 3566/2017 Sb. NSS,
ve věci soudní ochrany před daňovou kontrolou či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 2 As 82/2006 - 82, ve věci soudní ochrany na úseku utajovaných skutečností).
[34] Nejvyšší správní soud shodně se stěžovatelem zdůrazňuje, že krajským soudem
předestřenou doktrínu „zprocesnění“ lze uplatnit pouze v případě, že je „zprocesňován“ nezákonný
zásah správního orgánu, který trvá, resp., který lze rozhodnutím správního orgánu napravit, nebo
pokud zde neprobíhá zákonem předpokládané řízení, jehož výstupem je rozhodnutí, proti
kterému lze brojit žalobou proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s. V takovém případě může být osoba
dotčená nezákonným zásahem správního orgánu uspokojena buď „zprocesňujícím“ rozhodnutím
správního orgánu, nebo možností brojit proti žalobou podle §65 s. ř. s. Pokud je však nezákonný
zásah správním orgánem již odstraněn, postrádá pokus o „zprocesnění“ význam. Jak bylo uvedeno
již ve zrušovacím rozsudku, stěžovatel se domáhal in eventum deklarace zásahu, který v době
rozhodování krajského soudu již netrval.
[35] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v projednávané věci nenastala situace, pro kterou
by se mohl krajský soud od závazného prvního názoru odchýlit. Polemika s názorem Nejvyššího
správního soudu stran požadavku vyčerpání námitek dle §159 daňového řádu sama a sobě
výjimku z kasační závaznosti nemůže přivodit. Změnu v právním posouzení věci stěžovatele
nemohly způsobit ani výhrady krajského soudu k rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 9 Afs
285/2019, který následoval dosud konstantní judikaturu, dle které rozhodnutí o námitce není
rozhodnutím dle §65 odst. 1 s. ř. s. a nedostatky v evidenci daní lze odstranit jen cestou zásahové
žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud zde zcela jasně konstatoval: „Potvrzení
o stavu osobního daňového účtu je totiž ve smyslu výše citované judikatury pouze informací o stavu
osobního daňového účtu, z něhož se daňový subjekt dozví o případné chybné evidenci, nikoliv
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Ani rozhodnutí o námitce proti potvrzení pak nelze považovat za rozhodnutí
podle §65 s. ř. s., neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala
práva daňového subjektu. Případným zásahem je totiž stále faktická (chybná) evidence daňové povinnosti
na osobním daňovém účtu, která vyplývá z jiných rozhodnutí a na jejíž povaze vydání rozhodnutí o námitce
proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu nic nemění. Je-li námitce vyhověno, pak je nesprávná evidence
daně fakticky opravena, v opačném případě evidence daní zůstává nezměněna. Je to tudíž právě žaloba podle
§82 s. ř. s., kterou se lze proti chybné evidenci daní bránit, a nikoliv žaloba proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s.“
[36] Nejvyšší správní soud tedy ve své judikatuře jednoznačně dovodil, že údaje na osobním
daňovém účtu představují pouze informaci o stavu osobního daňového účtu, z něhož se daňový
subjekt dozví o případné chybné evidenci, nikoliv rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Nevyšší
správní soud již ve zrušujícím rozsudku jasně zdůraznil, že předmětem řízení je fakticky
„předčasné zaevidování“ nedoplatku v daňové evidenci. Není předmětem řízení ani otázka
„hmotněprávního“ vzniku nedoplatku ani existence přeplatku na dani z příjmů; nevede se tedy
řízení, jehož výsledkem by bylo rozhodnutí naplňující znaky rozhodnutí dle §65 s. ř. s.
Předmětem zkoumání je správnost údajů v daňové evidenci, konkr. předčasné zaevidování
daňového nedoplatku na dani z přidané hodnoty. Stěžovatel spatřoval nezákonný zásah do svých
práv v tom, že žalovaný předepsal na jeho osobní daňový účet daně z přidané hodnoty
nedoplatek v úhrnné výši 2 565 972 Kč, přestože platební výměry, jimiž mu žalovaný dodatečně
vyměřil daň z přidané hodnoty, včetně penále, nenabyly právní moci, a tudíž doměřené daňové
povinnosti se nestaly splatnými; částka 2 565 972 Kč vyměřená těmito platebními výměry tedy
nemohla být nedoplatkem ve smyslu §153 odst. 1 daňového řádu, neboť ten v daný okamžik
neexistoval. Uvedené jasně vyplývá i z petitu žaloby. Stěžovatel tedy zjevně brojil proti chybné
evidenci daní; meritem věci byla vcelku jednoduchá otázka - prověření správnosti údajů
zanesených v určitém období v daňové evidenci.
[37] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani v tomto směru nemohou závěry krajského soudu
obstát, resp. zpochybnit či argumentačně „přebít“ dosavadní judikaturu NSS, nicméně zde
především byly učiněny nadbytečně, neboť krajský soud byl výslovně zavázán posoudit
důvodnost žaloby zásahové, nikoli k tomu, aby zkoumal, zda byly, či nebyly naplněny podmínky
pro podání žaloby dle §65 s. ř. s.
[38] Nejvyšší správní soud dodává, že je zcela nerozhodné, že stěžovatel proti postupu
žalovaného brojil též námitkou podle §159 odst. 1 daňového řádu podanou dne 25. 7. 2017,
přičemž nevyčkával rozhodnutí žalovaného o námitce, neboť, jak uvedl v žalobě, námitka není
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Afs 131/2015 - 32,
opravným prostředkem, který by byl povinen využít před podáním žaloby; kdyby vyčkával
rozhodnutí o námitce, mohla by uplynout lhůta k podání zásahové žaloby. Stěžovatel tudíž
vycházel z judikatury, která v daném případě připouští poskytování ochrany zásahovou žalobou.
Postupoval - li tedy stěžovatel v intencích judikatury, jakkoli se může jevit, že tato není zcela
jednotná, což je rovněž dáno především specifiky jednotlivých zákonných institutů, jakož
i skutkových případů, což krajský soud ve svých úvahách pomíjel, nemůže mu jít důvěra
ve správnost svého postupu k tíži.
[39] Nejvyšší správní soud shledal kasační námitky stěžovatele důvodné. Především musí
konstatovat, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem, aby věc přezkoumal
meritorně, čímž postupoval v rozporu s §110 odst. 4 s. ř. s. Své nové rozhodnutí nadto opět
zatížil vadou nezákonnosti, v důsledku čehož nepřípustně stěžovateli odmítl přístup k soudu.
Nejvyšší správní soud opakovně zdůrazňuje, že v posuzované věci požadavek aplikace doktríny
„zprocesnění“ nebyl na místě. Nejvyšší správní soud rovněž shodně se stěžovatelem konstatuje,
že krajským soudem uváděna judikatura, ze které dovozoval správnost svých závěrů, nebyla
přiléhavá, což v jednotlivých případech vyčerpávajícím způsobem zdokumentoval stěžovatel
v kasační stížnosti.
[40] Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného jen dodává, že ani žalovaným odkazovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 198/2020 není ve věci zcela přiléhavý; zde
soud ve zcela odlišném skutkovém případě konstatoval: „Je-li správce daně v prodlení s úkony v oblasti
placení daní, představuje podnět podle §38 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, právní prostředek ochrany
nebo nápravy ve smyslu §85 s. ř. s., který je nutno vyčerpat před podáním zásahové žaloby.“ V nyní
projednávané věci nebyl žalovaný v prodlení s žádným úkonem a nebylo na místě užití opatření
proti nečinnosti, především však v nyní projednávaném případě nebylo s ohledem na deklaraci
zásahu vyčerpání prostředků ochrany v intencích výše citované judikatury rozšířeného senátu
NSS třeba; nicméně i zde Nejvyšší správní soud de facto potvrdil použití zásahové žaloby v případě
úkonů spadajících do oblasti placení daní.
[41] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadené usnesení
krajského soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním
názorem výše vysloveným, tedy rozhodne, zda zásah žalovaného spočívající v předčasném
zaevidování nedoplatku na dani z přidané hodnoty na osobním daňovém účtu stěžovatele byl,
či nebyl nezákonný. V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o nákladech řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu