ECLI:CZ:NSS:2015:5.AFS.13.2013:30
sp. zn. 5 Afs 13/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: JANKŮ
trade, s. r. o., se sídlem Jiráskova 1, Bruntál, zastoupený JUDr. Radkem Závodným, advokátem
se sídlem Duškova 4, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě
ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1229/11-1302-803062, ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1263/11-1302-803062,
ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1264/11-1302-803062, ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1265/11-1302-803062,
ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1266/11-1302-803062, ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1267/11-1302-803062,
ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1268/11-1302-803062, ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1269/11-1302-803062,
ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1270/11-1302-803062, ze dne 13. 6. 2011 č. j. 1288/11-1302-803062,
ze dne 27. 6. 2012 č. j. 1733/12-1302-803062, ze dne 27. 6. 2012 č. j. 1734/12-1302-803062
a ze dne 27. 6. 2012 č. j. 1735/12-1302-803062, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2013, č. j. 22 Af 109/2011 – 115,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutími uvedenými shora Finanční ředitelství v Ostravě [jehož působnost
s účinností účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění
zákonů č. 458/2011 Sb. a č. 407/2012 Sb., tj. od 1. 1. 2013 přešla na žalovaného] změnilo
jednotlivé platební výměry vydané Finančním úřadem v Bruntále (dále jen „správce daně“),
kterými správce daně žalobci doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací
období 3. čtvrtletí roku 2007 až 2. čtvrtletí roku 2011.
Proti těmto rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě podal žalobce u Krajského
soudu v Ostravě dvě žaloby, které krajský soud usnesením ze dne 3. 1. 2013,
č. j. 22 Afs 109/2011 – 108, spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 29. 1. 2013,
č. j. 22 Af 109/2011 – 115, žaloby zamítl. V rozsudku krajský soud posuzoval charakter smluv
o spolupráci při provozování výherních hracích přístrojů uzavřených dne 29. 11. 2006 mezi
žalobcem a společností Auto Games Trade, s. r. o. a dne 15. 6. 2007 mezi žalobcem a společností
Auto Games plus, a. s., a smluv o podnájmu části nebytových prostor uzavřených dne
23. 11. 2008 a dne 30. 9. 2010 mezi žalobcem a společností AUTO GAMES, a. s. a dospěl
k závěru, že žalobcem poskytované plnění podle smluv o spolupráci a podle smluv o podnájmu
části nebytových prostor představuje pro účely daně z přidané hodnoty fakticky jediné nedílné
plnění, které nemělo podobu pouze pasivní činnosti spočívající v podnájmu nebytových prostor,
nýbrž hlavní účel všech uzavřených smluv představovaly povinnosti žalobce související
se zajištěním obsluhy výherních hracích přístrojů, videoloterijního systému či jiného obdobného
technického zařízení. K poskytování těchto plnění byla sice nemovitost nezbytná, její užití ovšem
nebylo hlavním smyslem ani cílem poskytovaného plnění. Z tohoto důvodu krajský soud žalobci
nepřisvědčil v tom, že obsahem plnění byl nájem či podnájem nebytových prostor s tím, že částky
nabyté na základě shora označených smluv nelze podřadit pod plnění osvobozená od daně
z přidané hodnoty podle §51 odst. 1 písm. e) a §56 odst. 3 (4) zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění předpisů účinných v relevantních zdaňovacích obdobích
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, kterou opírá
o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení. Nesouhlasí se závěrem
krajského soudu, že ačkoli uzavřená smlouva o podnájmu nebytových prostor splňuje všechny
formální náležitosti platné podnájemní smlouvy, je nutno ji vykládat jinak, a to dle skutečného
obsahu smlouvy a cíle jejího uzavření, přičemž tímto hlavním (jiným) cílem nebylo podle
krajského soudu přenechání nebytových prostor k užívání, ale poskytnutí práva na provozování
herny s výherními hracími přístroji, včetně zajišťování jejich obsluhy, tedy poskytování služeb,
které na rozdíl od podnájmu nebytových prostor podléhají dani z přidané hodnoty. Stěžovatel
zdůrazňuje, že nájemní (podnájemní) smlouva musela podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nájmu
a podnájmu nebytových prostor“) obsahovat mimo jiné i účel nájmu, tedy v případě nájmu
sjednaného k účelu podnikání údaj o předmětu podnikání v provozovně umístěné v pronajatém
nebytovém prostoru.
Na základě podnájemní smlouvy přenechal nájemce část nebytových prostor do užívání
podnájemci, který do nich v rámci své podnikatelské činnosti umístil své výherní hrací automaty.
Zákon přitom nevylučuje, aby součástí nájemní (podnájemní) smlouvy byla i úprava dalších
vzájemných práv a povinností smluvních stran. Ničemu tudíž neodporuje, pokud si smluvní
strany v rámci nájemní (podnájemní) smlouvy sjednaly úpravu vztahů týkajících se obsluhy
a údržby zařízení umístěných v pronajatých prostorech, a to za vzájemně sjednanou úplatu.
Závěr, že se v daném případě nejedná o dvě služby (tedy o zajišťování obsluhy výherních hracích
automatů na straně jedné a nájem nebytových prostor na straně druhé), ale že jde o jednu službu
a tedy o jedno zdanitelné plnění neosvobozené od daně z přidané hodnoty, pak není správný.
Je nepodstatné, že tyto služby (mimo jiné i zajišťování obsluhy výherních hracích přístrojů
a zákonem stanoveného dozoru) jsou upraveny v rámci smlouvy jedné (smlouvy o podnájmu
části nebytových prostor). Stejně tak by mohly být upraveny dvěma samostatnými smlouvami.
Je naopak podstatné, že služby či plnění poskytované společně s nájmem nebytových prostor jsou
oproti hlavnímu cíli, kterým je právě poskytnutí předmětného nebytového prostoru
do dočasného užívání společnosti AUTO GAMES, a.s. zcela zanedbatelné, čemuž odpovídá také
poměr plateb za nájem nebytových prostor a plateb za služby či plnění poskytovaná společně
s nájmem.
Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud, stejně jako správce daně ve svých rozhodnutích
odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU (zejména rozsudek ze dne 18. 11. 2004 ve věci
Temco Europe, C-284/03 a rozsudek ze dne 14. 10. 2001 ve věci Goed Wonen, C-326/99).
Tato rozhodnutí však existovala již i v době, kdy finanční úřady výše popsané plnění považovaly
za nájem a tedy plnění nepodléhající dani z přidané hodnoty. Změnu právního názoru bez toho,
aby v mezidobí došlo ke změně legislativy, uzavřených smluv nebo judikatury Soudního dvora
EU, považuje stěžovatel za zásadní narušení principu legitimního očekávání a předvídatelnosti
rozhodnutí, neboť dochází ze strany státních orgánů bez dalšího ke změně názoru ve výkladu
a interpretaci právních předpisů a uzavřených smluv, a to zcela zásadním způsobem
v neprospěch žalobce.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že smlouvy o podnájmu části
nebytových prostor bezesporu splňují formální náležitosti požadované zákonem o nájmu
a podnájmu nebytových prostor. Splnění formálních náležitostí smlouvy o podnájmu však nestačí
pro osvobození od daně z přidané hodnoty, neboť pro daňové účely je třeba vždy zkoumat
skutečný obsah smlouvy a důvody, které účastníka vedly k jejímu uzavření. Z obsahu daných
podnájemních smluv vyplývá, že podstatou a cílem není pouze pasivní poskytnutí prostoru
s udělením práva třetí osobě jej využívat, aniž by byla vytvářena významnější přidaná hodnota,
ale především služby stěžovatele spočívající v určitých aktivitách sloužících k provozování
sázkové hry. Jelikož výherní hrací přístroje fakticky provozoval stěžovatel, nemělo plnění
poskytované stěžovatelem pasivní povahu typickou pro nájem, ale jeho převážnou část tvořila
aktivní činnost stěžovatele. V daném případě tak není užití pronajatého prostoru cílem smlouvy,
ale pouze prostředkem pro dosažení jiného cíle, a to poskytování práva na provozování herny
s výherními hracími přístroji. Plnění podle smluv o podnájmu a podle smluv o spolupráci jsou
přitom (dle znění těchto smluv) natolik vzájemně provázána, že je zřejmé, že účelem úpravy
vzájemných vztahů mezi smluvními stranami nebylo uzavření každé dílčí smlouvy (o podnájmu
a o spolupráci) zvlášť, ale jen a pouze uzavření obou smluv současně, když dílčí uzavření
jen jedné z těchto smluv by bez uzavření smlouvy druhé ztrácelo pro smluvní strany ekonomický
smysl. Veškeré stěžovatelem poskytované plnění podle smlouvy o podnájmu představuje
pro účely daně z přidané hodnoty fakticky jedno nedílné plnění, když plnění jsou tak provázána,
že je třeba je považovat za plnění jediné. Žalovaný též konstatuje, že bylo postupováno v souladu
se zákonem o dani z přidané hodnoty, když těchto několik těsně spojených dílčích plnění
považoval správce daně z pohledu daně z přidané hodnoty za plnění jediné.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupený
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Podstatné pro posouzení dané věci je, zda lze stěžovatelem poskytované plnění podřadit
pod pojem „nájem nebytových prostor“, který je od daně z přidané hodnoty osvobozen podle
§51 odst. 1 písm. e) a §56 odst. 4 (3) zákona o dani z přidané hodnoty (ve znění účinném
do 31. 12. 2008 byla relevantní právní úprava obsažena v odst. 4 a po tomto datu v odst. 3
uvedeného ustanovení).
Výkladem pojmu nájem ve smyslu §56 odst. 4 (3) zákona o dani z přidané hodnoty
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 23. 4. 2009, č. j. 9 Afs 93/2008 – 43,
č. 2184/2011 Sb. NSS, a v rozsudku ze dne 8. 4. 2010, č. j. 2 Afs 6/2009 – 64, www.nssoud.cz.
Dospěl k závěru, že tento pojem je třeba vykládat dle judikatury Soudního dvora EU týkající
se čl. 13 části B písm. b) šesté směrnice Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů
členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný
základ daně (dále jen „šestá směrnice“), resp. čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice 2006/112/ES
o společném systému daně z přidané hodnoty, která šestou směrnici nahradila a jejíž transpoziční
lhůta uplynula dne 1. 1. 2008. Závěry shora uvedených rozsudků a relevantní judikaturu Soudního
dvora EU následně Nejvyšší správní soud shrnul v novějším rozsudku ze dne 28. 3. 2012,
č. j. 1 Afs 22/2012 - 53, č. 2629/2012 Sb. NSS, v němž uvedl: „[27] Nejvyšší správní soud
v rozhodnutích cit. v bodě [026] shora (pozn: rozsudky uvedené v úvodu tohoto odstavce) uvedl,
že pojmy použité ve směrnici o DPH týkající se osvobození od daně jsou autonomními pojmy práva EU.
Konkrétně unijní pojem „nájem“ je zcela nezávislý na soukromoprávních definicích tohoto pojmu obsažených
v právních řádech členských států. Nelze jej tedy vykládat dle znaků imanentních právnímu vztahu nájmu,
jak jsou upraveny českým občanským zákoníkem či zákonem o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Nejvyšší
správní soud v těchto rozhodnutích s ohledem na citovanou judikaturu Soudního dvora EU dovodil, že nájmem
ve smyslu §56 odst. 3 zákona o DPH se rozumí převod práva užívat nemovitost způsobem, jako kdyby
byl nájemce jejím vlastníkem (tj. včetně práva vyloučit jakoukoli další osobu z výkonu takového práva),
a to na sjednanou dobu a za úplatu. Nájem nemovitostí je činností „relativně pasivní“, což lze vyložit tak,
že komplexní služba, zahrnuje-li ještě i jiné složky (předpokládající aktivní činnost) než nájem, nemůže
být většinou za nájem považována (srov. rozhodnutí ze dne 4. 10. 2001 ve věci Goed Wonen, C–326/99,
Recueil I-6831, body 52 a 53).
[28] Soudní dvůr totiž mnohokrát zdůraznil, že pro účely správného uplatnění osvobození je třeba odlišit
pasivní přenechání majetku k užívání od ostatních činností, které mají povahu průmyslového nebo obchodního
podnikání. Takovými činnostmi jsou buď výjimky stanovené ve směrnici (ubytování, nájem bezpečnostních
schránek, parkovacích míst a trvale instalovaných zařízení), anebo je jejich předmět lépe charakterizován
poskytováním určité služby než pouhým poskytnutím určité věci k užívání, jako např. právo užívat golfové hřiště
(rozhodnutí ze dne 18. 1. 2001 ve věci Stockholm Lindöpark, C–150/99, Recueil s. I-493, bod 26), právo
užívat most za mýtné (rozhodnutí ze dne 12. 9. 2000 ve věci Komise proti Irsku, C–358/97, Recueil s. I-6301,
zvl. body 52 – 58) nebo právo umístit automaty na cigarety v obchodních prostorech (rozhodnutí ze dne
12. 6. 2003 ve věci Sinclair Collis, C–275/01, Recueil s. I-5965).“
S ohledem na shora citované úvahy, s nimiž se nyní rozhodující senát ztotožňuje,
je nepřiléhavý argument stěžovatele poukazující na to, že podle zákona o nájmu a podnájmu
nebytových prostor musí smlouva o nájmu (podnájmu) mimo jiné obsahovat i účel nájmu
(podnájmu), tedy údaj o předmětu podnikání nájemce či podnájemce a že uvedený zákon
nevylučuje, aby si smluvní strany nad rámec přenechání nebytových prostor do užívání mezi
sebou dojednaly také další práva a povinnosti, neboť ten vůbec nemíří do podstaty věci. Samotné
uvedení účelu nájmu ve smlouvě by totiž posouzení vztahu mezi nájemcem a podnájemcem
jakožto vztahu čistě podnájemního nebránilo. Totéž platí ve vztahu ke sjednání dalších práv
a povinností, pokud by bylo zřejmé, že jde o práva a povinnosti zcela okrajové a že podstatou
smluvního vztahu je skutečně nájem (podnájem) nebytových prostor.
Uvedené argumenty stěžovatele pomíjí podstatu úvah krajského soudu. Tou bylo to,
že v daném případě služby poskytované nad rámec samotného podnájmu stěžovatelem jakožto
nájemcem podnájemci významně převažovaly, a tudíž podstatou a cílem dané smlouvy nebylo
pouze pasivní poskytnutí prostoru s udělením práva třetí osobě jej využívat, ale byly jí především
služby spočívající v aktivitách směřujících k provozování sázkové hry, kdy výherní hrací přístroje
fakticky provozoval stěžovatel. Tento stěžejní a správný argument ovšem stěžovatel nevyvrací.
Jeho subjektivní přesvědčení, že základem dané smlouvy bylo přenechání nebytového prostoru
podnájemci do užívání, není rozhodující, protože v daném případě je třeba pro posouzení otázky
podstaty smlouvy použít kritéria objektivní, kterými v daném případě jsou práva a povinnosti
a zejména jejich rozsah plynoucí z uzavřených smluv. Těmito objektivními kritérii se přitom
krajský soud zabýval a správně vyhodnotil obsah smluv a jejich podstatu.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud si je plně vědom
skutečnosti, že provozovateli výherních hracích přístrojů v právním slova smyslu byly pouze
společnosti, jimž stěžovatel poskytoval plnění (tedy držitelé povolení k provozování výherních
hracích přístrojů). V ekonomickém slova smyslu jím však alespoň částečně byl i stěžovatel, neboť
vykonával veškeré běžné činnosti nezbytné pro řádný provoz těchto přístrojů. Plnění
poskytované stěžovatelem nemělo toliko pasivní povahu typickou pro podnájem. Jeho převážnou
část totiž tvořila aktivní činnost (obsluha výherních hracích přístrojů, plnění povinností
provozovatele výherních hracích přístrojů upravených zákonem o loteriích a jiných podobných
hrách, vybírání hotovosti z přístrojů, vedení finančních výkazů atd.).
Poukazuje-li stěžovatel na rozložení plateb za jednotlivé služby, je třeba uvést, že tato
skutečnost by jistě mohla být jedním z oněch objektivních kritérií, na základě kterých
je posuzován podstatný cíl a účel uzavřené smlouvy. Aby tomu tak mohlo být, musela by výše
úplaty, respektive její rozložení odpovídat rozsahu poskytnutých práv či služeb, tj. být sama
objektivní. V daném případě tomu tak ovšem na první pohled není. Výše odměny stěžovatele
je formálně rozdělena do dvou složek; první složkou je zjevně nízká a poskytovaným službám
nepřiměřená odměna za služby ve výši 100 Kč měsíčně a druhou složkou je nájem, který bude
činit 50 % z „tržby“ - přesněji hrubého zisku (vhozená hotovost minus vyplacená hotovost)
po odečtení ve smlouvě vyjmenovaných částek (například reklamací, správního poplatku, aj.),
přičemž se předpokládá, že tato odměna bude výrazně vyšší, než je shora uvedených 100 Kč
jakožto cena služeb poskytovaných nad rámec podnájmu. To lze dovodit již jen z toho,
že jedením z důvodů odstoupení od smlouvy ze strany podnájemce je nižší výnos
z videoloterijního systému či jiného obdobného technického zařízení než 20 000 Kč měsíčně
[čl. VI, bod 6.1.3 e) smlouvy ze dne 23. 11. 2008].
Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že je nepodstatné, že tyto služby (vedle
podnájmu také zajišťování obsluhy výherních hracích přístrojů a zákonem stanoveného dozoru)
jsou upraveny v rámci smlouvy jedné (smlouvy o podnájmu části nebytových prostor), neboť
stejně tak by mohly být upraveny dvěma samostatnými smlouvami. Z tohoto argumentu však
pro sebe nemůže stěžovatel ničeho vytěžit, neboť jej lze naopak využít jako přiléhavý
protiargument. Touto otázkou (ne)dělitelnosti plnění se Nejvyšší správní soud již zabýval, mimo
jiné v již citovaném rozsudku ze dne 28. 3. 2012, č. j. 1 Afs 22/2012 - 53, č. 2629/2012 Sb. NSS,
přičemž jeho závěry celkovému názoru stěžovatele nesvědčí. V uvedeném rozsudku totiž
Nejvyšší správní soud konstatoval: „[13] V rozsudku ze dne 8. 4. 2010, č. j. 2 Afs 6/2009 – 64 ve věci
KLM 21 s. r. o. v likvidaci, Nejvyšší správní soud uvedl, že směrnice ES o dani z přidané hodnoty neobsahuje
žádné zvláštní ustanovení o tom, za jakých podmínek má být více souvisejících plnění považováno za souborné
plnění. Rozhodná posuzovací kritéria vyplývají z judikatury Soudního dvora EU (zejména rozhodnutí
ze dne 21. 2. 2008 ve věci Part Service, C–425/06, Sb. rozh. s. I-897, body 48 – 54, nebo rozhodnutí
ze dne 11. 6. 2009 ve věci RLRE Tellmer Property, C–572/07, Sb. rozh. s. I-4983, body 18 – 19).
V každém případě je třeba pro posouzení této otázky použít objektivní kritéria, subjektivní pohled účastníků
obchodní transakce není rozhodující. Každé plnění je třeba obvykle považovat za oddělené a samostatné.
Za určitých okolností však několik plnění formálně rozlišených, která by mohla být poskytnuta odděleně, a tak
vést každé za sebe ke zdanění nebo osvobození od daně, musí být považováno za jediné plnění, pokud tato plnění
nejsou samostatná. Je tomu tak např. tehdy, pokud je na základě objektivní analýzy konstatováno, že jedno nebo
více plnění představují hlavní plnění a že zbývající jedno nebo více plnění představují jedno nebo více vedlejších
plnění sdílejících s hlavním plněním stejný daňový režim. Konkrétně musí být plnění považováno za vedlejší
ve vztahu k plnění hlavnímu, pokud samo o sobě není pro zákazníka cílem, nýbrž prostředkem k získání
prospěchu z hlavního plnění poskytovatele za nejvýhodnějších podmínek. O jediné plnění se jedná také tehdy,
pokud dvě nebo více dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani je tak těsně spojeno,
že objektivně tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, jehož rozdělení by bylo umělé.“
Z uvedeného plyne, že je skutečně nepodstatné, jak jsou jednotlivá plnění smluvně
upravena, podstatný je pouze jejich vzájemný vztah. Proti tomu, že v dané věci byla obě plnění
navzájem tak provázána, že je třeba je považovat za plnění jediné, však žádné konkrétní
argumenty, které by bylo třeba vyvracet, stěžovatel nevznáší.
K poslednímu argumentu stěžovatele, který poukazuje na stáří ve věci aplikované
judikatury Soudního dvora EU a změnu právního názoru správce daně bez toho, aby v mezidobí
došlo ke změně legislativy, uzavřených smluv nebo judikatury Soudního dvora EU, považuje
za narušení principu legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
uvádí, že je logické, že kontrolní mechanismy správce daně mají určité zpoždění, přičemž
z hlediska možnosti zpětné kontroly má správce daně zákonem dané limity, což je zcela v souladu
s principem právní jistoty. Pokud však s ohledem na tyto limity zůstala v minulosti
nezkontrolovaná zdaňovací období, nemůže z toho stěžovatel dovozovat, že ani zpětně
kontrolovatelná či budoucí zdaňovací období nebudou ze strany správce daně podrobena
kontrole. Nutno dodat, že je především povinností stěžovatele, jakožto plátce daně z přidané
hodnoty, aby daň z přidané hodnoty uplatnil na ta zdanitelná plnění, na která uplatněna být má,
vystavil tomu odpovídající daňové doklady a aby tuto daň vybral a zahrnul ji do daňového
přiznání. Pokud tak neučiní, vystavuje se vždy riziku zpětného doměření daně.
IV. Závěr a náklady řízení
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch a příslušelo by mu tedy
právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti. Z obsahu spisu
však plyne, že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. února 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu