ECLI:CZ:NSS:2007:5.AFS.148.2006
sp. zn. 5 Afs 148/2006 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce P.
J., zast. advokátem Mgr. Petrem Miketou, se sídlem AK Miketa a partneři Jaklovecká 18,
Ostrava - Slezská Ostrava, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem
Na Jízdárně 3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 13. 4. 2006, č. j. 22 Ca 367/2004 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku krajského soudu; tímto byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 6. 2004, č. j. 11705/10/2003 ve věci daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2002.
Kasační stížnost je podávána z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že krajský soud
jako správná převzal zjištění Finančního ředitelství v Ostravě s tím, že pro posouzení příjmů
stěžovatele je podstatné, zda měl živnostenské oprávnění. Protože tomu tak nebylo, bylo
nutno příjmy stěžovatele za prodej mobilních telefonů posuzovat jako ostatní příjmy dle §10
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále „zákon o daních z příjmů“). Krajský soud
rovněž dospěl k závěru, že navrhovaným výslechem svědků – kupujících,
kteří od stěžovatele telefony zakoupili a následně pak dotazem u výrobců, nebylo možno
zjistit výši skutečně vynaložených nákladů, neboť z výpovědi samotného stěžovatele
vyplývá, že prodával také starší mobilní telefony a cena těchto může být výrazně nižší
než cena, za kterou výrobci nové přístroje dodávali do obchodní sítě.
Stěžovatel navrhoval s ohledem na skutečnost, že nevedl evidenci nákupu a prodeje
mobilních telefonů, aby správní orgán vyslechl jednotlivé kupující, tak jak jsou uvedeni
na poštovních poukázkách, a aby se tyto osoby vyjádřily k typům a stáří jednotlivých
telefonních přístrojů, které jim stěžovatel prodal. Následně by bylo možno, dle přesvědčení
stěžovatele, vyžádat zprávu od výrobců uvedených telefonů, za jaké částky byly
tyto telefony distribuovány do obchodní sítě. Tímto způsobem by pak bylo prokázáno,
za jakou minimální nákupní cenu bylo možné, aby stěžovatel jakožto prodejce mohl
konkrétní telefony pořídit. Žalovaný tento navrhovaný důkaz odmítl provést s odůvodněním,
že takto by byl toliko potvrzen příjem z prodeje mobilních telefonů. Je zřejmé, že žalovaný
zcela nesprávně vyhodnotil navrhovaný důkazní prostředek a smysl ke kterému mají být
navrhované důkazy provedeny. Jak je evidentní z podaného odvolání, navrhovaným
způsobem měly být zjištěny minimální výdaje na pořízení mobilních telefonů.
V případě, že by výše uvedené námitky, týkající se nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, nebyly samy o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku,
je tento nesprávný rovněž z důvodu nesprávného právního posouzení charakteru příjmů.
Krajský soud dovozuje, že pro posouzení příjmů z podnikání je rozhodné, zda stěžovatel má
oprávnění k podnikání. Protože stěžovatel takovým oprávněním nedisponoval, byly příjmy
podřazeny nikoli pod ustanovení §7 zákona o daních z příjmů, ale pod ustanovení §10
cit. zákona. Stěžovatel s tímto právním posouzením nesouhlasí, neboť jeho činnost měla
veškeré znaky podnikání; dle přesvědčení stěžovatele je nutno vykonávanou činnost
posuzovat dle obsahu nikoli formálně, tj. zda měl či nikoli živnostenský list.
Stěžovatel dále namítá, že v §10 zákona o daních z příjmů jsou nadto uvedeny
příjmy jednorázové a nahodilé; v jeho případě se však jednalo o příjem z pravidelné
a dlouhotrvající činnosti.
Stěžovatel konečně uvádí, že dne 13. 5 2003 mu bylo vydáno osvědčení o registraci
k dani z přidané hodnoty s účinností od 1. 6. 2002, kde se uvádí, že s ohledem
na prováděnou činnost, se stal plátcem daně z přidané hodnoty; na druhou stranu
však jeho činnost jako podnikání pro účely daně z příjmů není uznána. Stěžovatel
se domnívá, že právní hodnocení povahy jeho příjmů jak žalovaným, tak poté i soudem je
nesprávné. Příjem stěžovatele měl být správně posouzen podle ust. §7 zákona o daních
z příjmů a měly mu být zohledněny výdaje, které uplatnil paušálem ve výši 25%.
Stěžovatel s ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu stížních námitek, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 cit. zákona,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlížel Nejvyšší správní soud ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno. Uvedené ustanovení
brání tomu, aby způsobilý důvod, řádně uplatněný, byl v kasační stížnosti rozšiřován
o skutečnosti dříve neuvedené, resp., aby byl na těchto novotách dodatečně založen. Uvádí-li
proto stěžovatel nyní, poprvé až v kasační stížnosti, že byl zaregistrován jakožto plátce daně
z přidané hodnoty, a proto je třeba jeho příjmy posuzovat jako příjmy z podnikání, nemohl
soud v řízení o kasační stížnosti k této skutečnosti přihlédnout.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že službou kriminální policie a vyšetřování
Správy Sm kraje Ostrava bylo v součinnosti s celní správou zjištěno, že stěžovatel se měl
účastnit nelegálního dovozu mobilních telefonů ze zahraničí; tyto se prodávaly na českém
trhu. Na základě podnětu celní správy a postoupených protokolů o podaném vysvětlení
k objasnění dovozu mobilních telefonů bylo se stěžovatelem zahájeno místně příslušným
správcem daně daňové řízení. V jeho průběhu bylo zjištěno, že stěžovatel v průběhu roku
2002 obdržel na základě 925 poštovních poukázek celkem 5 683 050 Kč za prodej mobilních
telefonů (viz přípis Č. p., O. 38/9, P. 3 ze dne 13. 12. 2002). Dále bylo zjištěno, že stěžovatel
provozoval obchodní činnost bez jakéhokoliv oprávnění k podnikání, nebyl registrován
k žádné dani, nepodal žádné daňové přiznání. Stěžovatel v průběhu řízení neprokázal
vynaložené výdaje, resp. uvedl, že nemá žádné důkazní prostředky prokazující výdaje na
pořízení mobilních telefonů. Správce daně příjmy dosažené z prodeje mobilních telefonů
posoudil jako příjem dle §10 zákona o daních z příjmů; přitom stanovil daň dokazováním ve
výši 1 594 196 Kč.
Proti platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání, v němž nikterak nezpochybňuje
zjištění, týkající se jeho činnosti ani výše dosaženého příjmu, ale pouze to, že dosažený
příjem měl být zdaněn nikoli dle §10 zákona o daních z příjmů, ale dle §7 cit. zákona.
Připouští přitom, že provozoval činnost, přestože neměl živnostenské oprávnění, nicméně
tato činnost vykazovala všechny znaky podnikání a pokud by o vydání živnostenského
oprávnění požádal, nepochybně by je získal, neboť splňoval všechny podmínky. Konstatoval
dále, že není schopen doložit výdaje žádnými potřebnými doklady a navrhl, aby žalovaný
provedl výslech osob uvedených na poukázkách, které od něho telefony zakoupily,
kdy tyto osoby by se mohly vyjádřit k typům jednotlivých telefonů a na základě
toho by správce daně mohl vyžádat zprávu od výrobců uvedených telefonů a zjistit,
za jakou cenu byly tyto prodávány do obchodní sítě. Tímto způsobem navrhl prokázat
výdaje, které měl v souvislosti s nákupem telefonů; tyto by potom mohly být použity
bez ohledu na to, zda správce daně vyhodnotí příjmy stěžovatele dle ust. §7 nebo §10
zákona o daních z příjmů. Pro případ, že by správce daně měl za to, že výši výdajů
takto nelze prokázat, požadoval stěžovatel uplatnit výdaje dle §7 odst. 9 zákona o daních
z příjmů, tedy paušálem ve výši 25% z příjmů. Žádné jiné námitky stran vedeného řízení
stěžovatel v odvolání neuplatnil.
Podané odvolaní žalovaný zamítl, přitom konstatoval, že bylo na stěžovateli,
aby unesl důkazní břemeno svědčící mu dle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále „zákon o správě daní“), tuto povinnost stěžovatel nesplnil.
Dále odůvodnil, proč příjmy stěžovatele nelze podřadit pod ustanovení §7 zákona o daních
z příjmů a z jakého důvodu byly zdaněny dle ustanovení §10 cit. zákona.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu. V ní opětovně uplatnil námitky
vznesené již v odvolání, tedy že žalovaný neprovedl navrhované výslechy osob,
z nichž by bylo možno dovodit výši výdajů, a dále to, že činnost, kterou provozoval
vykazovala znaky podnikání, tudíž příjmy měly být zdaněny dle §7 zákona o daních
z příjmů. Ze skutečnosti, že stěžovatel nevlastnil oprávnění k podnikání, nelze
dle jeho názoru automaticky učinit závěr, že nepodnikal, a proto nelze jeho příjem podřadit
pod ustanovení §7 zákona o daních z příjmů. Nadto stěžovatel konstatuje, že v ustanovení
§10 cit. zákona naopak jsou uvedeny příjmy, které lze obecně charakterizovat jako příjmy
jednorázové a nahodilé; o takové příjmy se však v jeho případě nejednalo, neboť příjmy
plynuly z pravidelného a po dlouhou dobu trvajícího prodeje. Stěžovatel v žalobě trval
na tom, že se jednalo o příjmy z podnikání, které měly být podřazeny pod ustanovení §7
zákona o daních z příjmů, a že měly být uplatněny paušální výdaje dle §7 odst. 9
cit. zákona, tj. ve výši 25 % z příjmů.
Krajský soud v Ostravě se ztotožnil s právními závěry žalovaného a žalobu zamítl,
přitom v odůvodnění uvedl, proč neshledal v neprovedení navrhovaných výpovědí,
jakož i v právním posouzení charakteru příjmů namítanou nezákonnost.
Námitky stěžovatele obsažené v kasační stížnosti směřují dílem k posouzení
charakteru dosažených příjmů, dílem k zhodnocení postupu správce daně stran unesení
důkazního břemene stěžovatelem v daňovém řízení a uplatnění výdajů dle §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů,. ve spojení s ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní.
V projednávané věci stěžovatel tvrdí, že příjmy, kterých dosáhl, lze podřadit
pod ust. §7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, k nimž lze v souladu s odst. 9 písm. c)
tohoto ustanovení přiřadit paušální výdaje procentem z příjmů, aniž by musel poplatník
prokazovat skutečné výdaje. Skutečnost, že nevlastnil žádné oprávnění k podnikání, není
dle něj rozhodná. Podřazení příjmů pod ust. §10 cit. zákona stěžovatel přitom vylučuje
z důvodu, že se nejednalo o příjmy nahodilé nebo příležitostné.
Nejvyšší správní soud se s názorem stěžovatele neztotožňuje.
V souladu s §3 zákona o daních z příjmů jsou předmětem zdanění u fyzických osob
příjmy rozdělené do jednotlivých dílčích základů daně:
a) příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky (§6),
b) příjmy z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti (§7),
c) příjmy z kapitálového majetku (§8),
d) příjmy z pronájmu (§9),
e) ostatní příjmy (§10).
Zákon o daních z příjmů výslovně nerozděluje příjmy na ty, které jsou nabyty
v souladu se zákonem, a tudíž podléhají zdanění a na příjmy protiprávní, jež by tak byly
výlučně předmětem trestněprávní represe nebo případně předmětem sankcí podle zvláštních
předpisů.
Podnikáním se rozumí ve smyslu ust. §2 odst. 1 obchodního zákoníku soustavná
činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
Všechny podmínky pro to, aby se mohlo jednat o podnikání - tj. samostatnost, soustavnost,
jakož i to, že činnost je prováděná podnikatelem - musejí být splněny současně.
Podnikatelem ve smyslu ust. §2 odst. 2 obchodního zákoníku je každá osoba zapsaná
v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění
(živnostenský list nebo koncesní listina vydané živnostenským úřadem; podmínky
živnostenského podnikání upravuje živnostenský zákon), osoba, která podniká na základě
jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů (tzv. svobodná povolání -
např. advokáti, lékaři, veterináři, lékárníci, daňoví poradci, auditoři, znalci, apod.;
také však je třeba zvláštního oprávnění k některým speciálním činnostem – hornická činnost,
výroba a rozvod elektřiny, plynu a tepla, provoz rozhlasového a televizního vysílání, drážní
provoz, bankovnictví, pojišťovnictví apod.) a osoba, která provozuje zemědělskou výrobu
a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu (evidenci zemědělských podnikatelů
vedou obecní úřady obcí s rozšířenou působností).
K podnikání je způsobilý pouze podnikatel ve smyslu ust. §2 odst. 2 obchodního
zákoníku. Na ty, kdo status podnikatele nemají (nedisponují potřebným oprávněním),
pamatuje §3a obchodního zákoníku a obchodní zákoník se na ně zásadně nevztahuje.
Uvedené ustanovení vychází z principu, že nelze činit rozdíl mezi osobami podnikajícími
oprávněně a neoprávněně co do obligačních následků jejich úkonů. Stejně např. pro posouzení
odpovědnosti za škodu není rozhodující, zda provozovatel má činnost
při jejímž uskutečňování ke škodě došlo, tuto zapsanou v obchodním rejstříku či nikoli.
Kdo však podniká bez příslušného živnostenského nebo jiného veřejnoprávního oprávnění,
porušuje tím veřejné právo, není tím však zbaven schopnosti uzavírat smlouvy,
tedy obchodovat. Oba aspekty, tj. veřejnoprávní a soukromoprávní je však třeba odlišovat.
Zatímco absence příslušného oprávnění k podnikání ve sféře soukromého práva nemá
vliv na platnost soukromoprávního úkonu, ve sféře práva veřejného, tedy i práva
daňového, chování contra legem má zvláštní dopady. Nelze totiž stejná nebo dokonce větší
daňová zvýhodnění přiznat těm subjektům, kteří právní předpisy porušují
oproti těm, kteří se chovají secundum legem.
Pod ustanovení §7 odst. 1 zákona o daních z příjmů se za příjmy z podnikání
považují: příjmy a) ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, b) příjmy
ze živnosti, c) příjmy z jiného podnikání podle zvláštních předpisů, d) podíly společníků
veřejné obchodní společnosti a komplementářů komanditní společnosti na zisku.
Živností je podle ust. §2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(dále „živnostenský zákon“) soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem,
na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem.
Jakkoli stěžovatel tvrdí, že vykonával samostatně soustavnou činnost pod vlastním
jménem a na vlastní odpovědnost, nesplňuje další z podmínek pro to, aby mohla být
tato činnost považována za výkon živnosti. Provozoval-li ji totiž bez živnostenského
oprávnění, nevykonával ji za podmínek stanovených živnostenským zákonem (§10, §45,
§47, resp. §50 živnostenského zákona).
Vzhledem k výše uvedenému žalovaný ani soud nepochybil, nepodřadil-li příjmy
stěžovatele pod ust. §7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, neboť se nemohlo jednat
o příjmy z podnikání, resp. z živnosti. Z povahy dosažených příjmů stěžovatele (příjmy
z obchodování) se podává, že se nemohlo jednat ani o žádný jiný příjem podřaditelný
pod ustanovení §7 odst. 1, resp. odst. 2 zákona o daních z příjmů.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v závěrech, které učinil stran nepřípadnosti aplikace
ustanovení §10 zákona o daních z příjmů.
Stěžovatel výše uvedené ustanovení nesprávně pochopil, vylučuje-li jeho aplikaci
pouze z toho, že se u něj nejednalo o příjmy příležitostné a jednorázové (§10 odst. 1 písm. a)
cit. zákona).
Ostatními příjmy podle ust. §10 zákona o daních z příjmů jsou předně příjmy,
při kterých dochází ke zvýšení majetku, pokud nejde o příjmy podle §6 až §9. Uvedené
ustanovení obsahuje pouze demonstrativní výčet příjmů, o které by se mohlo jednat.
Tento výčet přichází však v úvahu vždy až teprve tehdy, lze-li dospět k závěru o tom, že nelze
příjem podřadit pod některý z předchozích ustanovení §6 až §9. Tak tomu bylo i v případě
stěžovatele.
Protože příjem stěžovatele nemohl tvořit dílčí základ daně podle ust. §7 zákona
o daních z příjmů, nemohl stěžovatel využít ani možnost, kterou uvedené ustanovení v odst. 9
podnikatelům poskytuje, totiž uplatnit paušální výdaje aniž by musel skutečně vynaložené
výdaje prokazovat.
Příjem stěžovatele žalovaný správně zahrnul do dílčího základu daně podle ust. §10
zákona o daních z příjmů; v tom případě lze uplatnit pouze výdaje prokazatelně vynaložené
(§10 odst. 4 cit. zákona).
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit stěžovateli ani v tvrzeném pochybení
žalovaného, neprovedl-li tento navrhované výslechy osob.
Důkazní břemeno stran vlastní daňové povinnosti nese výlučně daňový subjekt.
Daňové řízení, na rozdíl od obecného řízení správního, je založeno nikoli na zásadě materiální
pravdy (povinnost zjistit skutečný a úplný skutkový stav tíží správní orgán),
nýbrž je ovládáno zásadou formální pravdy (povinnost tvrzení i prokazování tíží daňový
subjekt). Správci daně tak nepřísluší vyhledávat důkazy namísto daňového subjektu. Navrhl-li
stěžovatel k prokázání svých uskutečněných výdajů výslechy svědků – osob, kterým byly
mobilní telefony prodány, bezesporu dostál své povinnosti ve smyslu ust. §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků. Správce daně je povinen v daňovém řízení postupovat v souladu
se zásadami řízení obsaženými v ust. §2 citovaného zákona. Při respektování zásady
součinnosti a úzké spolupráce s daňovým subjektem (§2 odst. 2 a 9 cit. zákona) nemůže
odmítnout správce daně svévolně provedení navrhovaného důkazního prostředku,
aniž by svůj postup náležitě ospravedlnil a uspokojivě odůvodnil. V daném případě
by provedení navrhovaných výpovědí v požadovaném rozsahu (925 příjmových poukázek)
bylo nejen v rozporu se zásadou hospodárnosti, kterou je správní orgán vázán (§2 odst. 2
cit. zákona), ale především by nemohlo vést k získání důkazů., které by mohly prokázat
skutečně vynaložené výdaje. Jakkoli by bylo lze zjistit snad typy prodaných mobilních
telefonů, nebylo by možno dovozovat jejich nákupní cenu. Jednalo-li se o zboží,
které pocházelo ze zahraničí a do České republiky bylo dovezeno, aniž byly vypořádány celní
a daňové povinnosti, jakékoli orientační prodejní ceny tuzemských prodejců se nemohly stát
důkazem (nemohly vést k závěru o vynaložených výdajích stěžovatele v souvislosti
s jejich prodejem v tuzemsku). Správce daně tak nepochybil, neprovedl-li navrhované
výpovědi osob, když dospěl k závěru, že by jimi bylo možno prokázat pouze výši příjmů
stěžovatele (tato otázka však nebyla sporná). Správce daně však pochybil v dalším procesním
postupu, když za dané situace nepostupoval ve smyslu ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků při respektování ust. §46 odst. 3 cit. zákona, ačkoli byl takový postup na místě.
Námitku stran této vady řízení však stěžovatel v průběhu celého řízení nevznesl.
Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení daňové
povinnosti, a tedy i daňové náklady, mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky vyjma
těch, které byly získány v rozporu s právními předpisy. Stěžovateli, který sám konstatoval,
že není schopen žádné vynaložené výdaje prokázat, neboť nevedl žádné účetnictví a nemá
žádné doklady, tak nic nebránilo, zvolit i další možné způsoby, kterými by mohl doložit
uskutečnění výdajů jiným způsobem (např. doklady o tvrzené inzerci, doklady o zjištěných
nákupních, resp. prodejních cenách od výrobců předmětných typů telefonů, popř. výpovědi
osob provozujících zastavárenskou činnost apod).
Za výše popsané situace nelze žalovanému vyčítat, neprokázal-li stěžovatel žádným
způsobem vynaložené výdaje, že v dílčím základu daně v §10 zákona o daních z příjmů
žádné výdaje nepřiznal. Nelze poté vyčítat ani krajskému soudu, posoudil-li žalobu v rozsahu
uplatněných žalobních námitek tak, že ji zamítl.
Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán jejím rozsahem; to neplatí,
je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné (§109 odst. 2 in fine s. ř. s.).
Obiter dictum Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí žalovaného
je nezákonné (z důvodu vadného procesního postupu), jakkoli neshledal důvodnou žádnou
ze stěžovatelem uplatněných námitek. Nejvyšší správní soud, vycházejíc z principů právního
státu, konstatuje, že při výběru daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, ale cílem
musí být vybrání daně ve výši správně stanovené.
Podle ústavních zásad ukládání daní a jejich správy finančními orgány je v souladu
s Ústavou České republiky takové zdanění příjmů, které vychází z nákladů skutečně
vynaložených na jejich dosažení. Finanční orgány musí mít právo neuznat výdaje uplatněné
daňovým subjektem, které s jeho podnikatelskou činností nesouvisejí nebo jsou nepřiměřené.
Bez této kontroly by daňové subjekty mohly uplatňovat jakékoli výdaje. Stát
by potom jen s obtížemi plnil své úkoly, neboť by nemohl vybírat daně z příjmů v dostatečné
výši (srovn. nález ÚS sp. zn. II ÚS 67/2000 ze dne 23. 4. 2001, též nález
ÚS sp. zn. II ÚS 664/04 ze dne 18. 4. 2006; přístupno na www.judikatura.cz).
Je-li základem daně (dílčím základem daně) příjem snížený o výdaje, nelze
však, podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu, na výdaje zcela rezignovat
a nerespektovat pravidla pro stanovení daně. Uzná-li proto stát určitou část příjmů ke zdanění,
tedy odebere poplatníkovi část jeho majetku, musí přiznat i relevantní část výdajů objektivně
minimálně nutných na jeho pořízení. V daném případě tak bylo namístě, aby správce daně
přistoupil k náhradnímu stanovení daně podle ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků, tedy pomocí pomůcek.
Stěžovatel v řízení před žalovaným, ale ani před krajským soudem, tuto vadu řízení
neuplatnil, proto k ní bez řádné žalobní námitky nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout,
a to ani ex offo (viz §109 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému neshledal kasační stížnost
z důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. důvodnou,
a protože neshledal vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, postupem
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. musel kasační stížnost zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovaný, který úspěšný byl náklady řízení neprokázal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu