ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.34.2008:56
sp. zn. 5 Afs 34/2008 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
ŠPIČÁK spol. s r.o., se sídlem Moskevská 640, Česká Lípa, zastoupený JUDr. Oldřichem
Filipem, advokátem se sídlem Jiráskova 613, Česká Lípa, proti žalovanému: Celní ředitelství
Ústí nad Labem, se sídlem El. Krásnohorské 2378/4, Ústí nad Labem, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
26. 9. 2007, č. j. 59 Ca 4/2006 - 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 9. 2007,
č. j. 59 Ca 4/2006 - 34, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2005, zn. 9974/05-2001-21, žalovaný zamítl odvolání žalobce
(„stěžovatele“) proti rozhodnutí Celního úřadu Česká Lípa ze dne 12. 9. 2005, zn. 5761/05-1562-
021, o zabrání vybraných výrobků a o vrácení dopravního prostředku stěžovateli. Jednalo
se o vybrané výrobky (motorovou naftu) a dopravní prostředek, které správní orgán I. stupně
předtím zajistil rozhodnutím ze dne 2. 6. 2005, zn. 3405-1562-03.
Stěžovatel napadl dne 9. 1. 2006 uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského
soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2007,
č. j. 59 Ca 4/2006 - 34, odmítl, přičemž při svém rozhodnutí vycházel z následujících zjištění:
Při místním šetření dne 1. 6. 2005 zjistil správní orgán I. stupně, že v dopravním
prostředku ve vlastnictví stěžovatele byly převáženy vybrané výrobky (motorová nafta), a to
v množství větším, než je uvedeno v §4 odst. 3 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních
daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Po výzvě
správního orgánu I. stupně k prokázání zdanění vybraných výrobků spotřební daní byl správnímu
orgánu předložen dodací list č. 240505/1, ovšem nebyl předložen žádný z dokladů uvedených
v §5 zákona o spotřebních daních. Správní orgán proto vydal dne 2. 6. 2005 rozhodnutí
o zajištění vybraných výrobků a dopravního prostředku dle §42 odst. 1 písm. b) zákona
o spotřebních daních. Proti tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek a rozhodnutí
nabylo právní moci.
V průběhu dalšího správního řízení zjišťoval správní orgán I. stupně, zda stěžovatel
dopravoval výrobky zdaněné a kdo je vlastníkem vybraných výrobků. Stěžovatel v průběhu
správního řízení uváděl, že je vlastníkem dopravního prostředku, vybrané výrobky pouze
přepravoval, a to s uvedeným dodacím listem, přičemž se domníval, že vlastníkem vybraných
výrobků je společnost A-OIL s. r. o.
Po provedeném dokazování dospěl správní orgán k závěru, že dosud předložené doklady
neprokazují zdanění vybraných výrobků, které byly dopravovány dopravním prostředkem
ve vlastnictví stěžovatele ve větším množství bez potřebných dokladů. Správní orgán I. stupně
měl tedy za to, že vlastníkem dopravního prostředku je stěžovatel a osoba, která vlastní
přepravované výrobky, není známa. Proto dle §42 odst. 12 zákona o spotřebních daních vyslovil
zabrání vybraných výrobků, při rozhodování o dopravním prostředku zhodnotil, že dopravy
vybraných výrobků ve větším množství bez dokladu prokazujícího zdanění se stěžovatel dopustil
poprvé a stěžovateli dopravní prostředek vrátil. Žalovaný odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně zamítl.
Krajský soud ve svém rozsudku napadeném kasační stížností vycházel z následující
argumentace:
Podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) je k podání
žaloby aktivně legitimován ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím
správního orgánu. Za rozhodnutí je považován úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují subjektivní práva nebo povinnosti pro futuro, přičemž subjektivním
právem je právní možnost subjektu chovat se určitým způsobem.
V souzené věci bylo dne 2. 6. 2005 vydáno rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků
a dopravního prostředku. Dle názoru krajského soudu šlo nepochybně o rozhodnutí ve smyslu
§65 s. ř. s., neboť stěžovateli bylo na základě tohoto rozhodnutí znemožněno užívat dopravní
prostředek. Žaloba podaná stěžovatelem směřovala podle krajského soudu i proti tomuto
rozhodnutí. Krajský soud záměrně ponechal stranou otázku přezkumu tohoto rozhodnutí
v rámci odvolacího řízení a běhu lhůt pro podání správní žaloby, neboť rozhodnutí o zajištění
vybraných výrobků a dopravního prostředku trvalo do doby, než bylo pravomocně rozhodnuto
o zabrání vybraných výrobků a vrácení dopravního prostředku (§42 odst. 9 zákona o spotřebních
daních).
V době podání správní žaloby práva a povinnosti účastníků určovalo rozhodnutí
správního orgánu I. stupně ze dne 12. 9. 2005, zn. 5761/05-1562-021, ve spojení s rozhodnutím
odvolacího orgánu ze dne 9. 11. 2005, zn. 9974/05-2001-21. Obsahem rozhodnutí bylo zabrání
vybraných výrobků (osoba, která vybrané výrobky vlastní, není celnímu úřadu známa) a vrácení
dopravního prostředku kontrolované osobě – stěžovateli.
Rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků dle §42 zákona o spotřebních daních krajský
soud vyhodnotil jako rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., po projednání věci však dospěl k závěru,
že stěžovatel není v daném případě aktivně legitimován k podání žaloby, neboť napadeným
rozhodnutím nedošlo ke zkrácení žádného jeho práva. Dopravní prostředek byl stěžovateli
vrácen, správní orgány dospěly k závěru, že vlastník vybraných výrobků není znám. Stěžovatel
může namítat pouze porušení svých práv, nikoli porušení práv dalších osob (tvrzených vlastníků
vybraných výrobků). Stěžovatel nebyl rozhodnutími správních orgánů ze dne 12. 9. 2005,
zn. 5761/05-1562-021 a ze dne 9. 11. 2005, zn. 9974/05-2001-21, zkrácen na svých právech,
návrh byl podán osobou k tomu neoprávněnou (§46 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.). Krajský soud dodal,
že nedostatek hmotné legitimace stěžovatele nebyl zcela zjevný, soud proto věc propustil
do řízení, projednal a rozhodl rozsudkem tak, jak bylo uvedeno ve výroku rozsudku.
Včasnou kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Svou kasační
stížnost stěžovatel opíral o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s., tedy namítal
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
v předcházejícím řízení, dále vady řízení před správním orgánem s tím, že pro tyto vytýkané vady
měl krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit, a konečně nezákonnost rozhodnutí
krajského soudu o odmítnutí žaloby.
Stěžovatel byl především přesvědčen o tom, že právní názor krajského soudu ohledně
nedostatku jeho aktivní hmotné legitimace je nesprávný a rovněž vychází z nesprávně zjištěného
skutkového stavu. Domnívá se, že nebyly dány zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby dle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s., když navíc i sám krajský soud poznamenává, že nedostatek hmotné
legitimace k podání žaloby nebyl zcela zjevný. Závěry soudu také nelze vztahovat pouze k otázce
vlastnictví dopravního prostředku, ale je třeba vzít v úvahu, že zabráním vybraných výrobků,
ačkoli nebyly ve vlastnictví stěžovatele, se zasahuje do práv a povinností stěžovatele. Došlo
zejména k citelnému zásahu do závazkového vztahu, v rámci něhož se stěžovatel zavázal
k přepravě motorové nafty. Stěžovatel poukazoval na to, že nezpochybnitelným vlastníkem
vybraných výrobků byla dle jeho tvrzení společnost J.D.TRADE s. r. o., pro kterou bylo zboží
určeno, přičemž objednatelem přepravy byla společnost A-OIL s. r. o. Stěžovatel plnil pouze
funkci přepravce a rozhodnutí žalovaného jej poškodilo, neboť výše uvedené společnosti se vůči
němu domáhaly vrácení – vydání nedoručeného zboží. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že krajský
soud postupoval velmi formálně, když převzal skutkové a právní závěry žalovaného a nesprávně
vyložil §65 s. ř. s. stran hmotné legitimace stěžovatele.
Rozhodnutí správního orgánu I. stupně navíc stěžovatel považoval za zmatečné,
neboť jemu předcházející rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, zn. 3405/05-1562-03, nebylo podle jeho
názoru vydáno dle zákona o spotřebních daních, ale podle zákona č. 185/2004 Sb., o celní správě
České republiky (dále jen „zákon o celní správě“), i když se o celní delikt nejednalo. Ustanovení
§5 odst. 3 písm. q) zákona o celní správě stanoví, že celní úřad rozhoduje o zajištění zboží
důležitého pro řízení o porušení celních předpisů, přičemž v daném případě se dle stěžovatele
nejednalo o porušení celních předpisů.
Rozhodnutí ze dne 12. 9. 2005, zn. 5761/05-1562-021, bylo kromě toho podle stěžovatele
změněno pouze textem odůvodnění odvolacího rozhodnutí, což rovněž vede k jeho zmatečnosti,
a to také v souvislosti s tím, že ve druhém odstavci je na třetí řádce uvedeno „vrací kontrolované
osobě dopravní prostředek“, což je nedostačující a stěžovateli znemožňuje uplatnění dalších
prostředků na jeho obranu.
Stěžovatel opětovně zdůrazňoval, že nebyla dostatečně vyřešena otázka vlastnictví
vybraných výrobků. Společnost J.D.TRADE totiž výslovně uvedla, že předmětnou motorovou
naftu řádně nakoupila a zaplatila, přičemž součástí zaplacené kupní ceny byla i příslušná spotřební
daň. Společnost J.D.TRADE navíc podala žalobu na Českou republiku na vydání věci – 32 000
litrů motorové nafty.
Žalovaný v reakci na kasační stížnost uvedl, že se k jejímu obsahu nebude vyjadřovat
a že trvá na argumentech uvedených ve vyjádření k žalobě.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení vázán rozsahem a důvody
uvedenými v kasační stížnosti. Postupoval však přitom i podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí,
bylo-li řízení před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c/) nebo bylo zatíženo vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního
orgánu nicotné. O důvodech kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud uvážil
takto:
V návaznosti na svou dřívější judikaturu Nejvyšší správní soud uvádí, že i v případě, kdy
jsou stěžovatelem uplatňovány další důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s., je-li kasační stížností
napadeno usnesení (i když v daném případě se zjevně chybně jedná o rozsudek) o odmítnutí
žaloby, přicházejí z povahy věci v úvahu pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, zveřejněný pod č. 625/2005 Sb.
NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65,
www.nssoud.cz).
Rozhodující v dané věci je, že odmítnutí žaloby dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud shledal nezákonným. Nejvyšší správní soud má za to, že nebyly splněny podmínky
pro postup dle daného ustanovení, podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl
podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud odkazuje
především na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59, publikovaný
pod č. 1043/2007 Sb. NSS, který v této souvislosti poukázal „na výklad ustanovení §250d odst. 3
o. s. ř., podle něhož soud usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba byla podána opožděně, jestliže byla podána
zjevně neoprávněnou osobou ... (uvedený v publikaci Občanský soudní řád, 5. vydání, strana 1188). Přestože jde
o výklad k ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., a to k ustanovení §250d odst. 3, obsažené v bývalé části páté,
v jeho znění do 31. 12. 2002, lze tento výklad podle Nejvyššího správního soudu použít i ve vztahu k ustanovení
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť se týká rovněž postupu a výkladu pojmu návrhu, který podala osoba zjevně
neoprávněná.
Podle uvedeného výkladu zákonodárce v tomto ustanovení převzal i důvod nedostatku věcné legitimace
ke stížnosti, a vyjádřil jej pojmem „neoprávněné osoby“ (po novele „zjevně neoprávněné osoby“). Tím došlo
k jistému smísení procesní i hmotné legitimace a je nanejvýš subtilní otázkou, jak oba případy odlišit. Jde tu o to,
že žalobce musí být s to, aby tvrdil své právo, které napadeným rozhodnutím mohlo být zkráceno. Jinak řečeno,
není-li tu vůbec subjektivní právo žalobce, které by mohlo být rozhodnutím dotčeno, není žaloba přípustná a řízení
o ní musí být zastaveno. To je ovšem nekorektní: řízení o žalobě se zastavuje, protože žalobce je neoprávněnou
osobou – ale tím je současně řečeno to, co mělo být řečeno až zamítavým rozsudkem ve věci samé, že totiž žalobce
nemá ono právo, které v žalobě tvrdí. Soud tak má procesním rozhodnutím rozhodnout věc samu, pod maskou
procesní legitimace řešit otázku legitimace věcné. Jinak řečeno: i když materiálně chybí tvrzené subjektivní právo
(hmotná legitimace), nechybí tvrzení jako předpoklad procesní (procesní legitimace), a není tedy důvod, aby řízení
řádně neproběhlo a neskončilo zamítavým rozsudkem. Pro správné použití tohoto ustanovení by měla být
rozhodující úvaha o tom, že zastavení řízení podle §250d odst. 3 přichází v úvahu tehdy, je-li zřejmé,
že je vyloučeno, aby žalobci tvrzené právo vůbec příslušet mohlo (tak například je-li žalobce právnickou osobou
a tvrzené právo může podle zákona příslušet jen osobě fyzické, je-li cizincem, ale právo může příslušet jen
státnímu občanu, atd.). Řádný postup v řízení a věcné rozhodnutí (zamítnutí žaloby rozsudkem) pak bude
namístě při negativní odpovědi na tuto otázku, tedy při zjištění, že tvrzené právo žalobci příslušet zásadně může.
Nejvyšší správní soud pak dále poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1995,
sp. zn. 6 A 56/94 (SP 145/1997), k výkladu, kdy je žaloba podána osobou zjevně neoprávněnou. Podle
uvedeného rozsudku zastavení řízení předsedou senátu proto, že žaloba byla podána osobou neoprávněnou
(§250d odst. 3 o. s. ř.), nyní odmítnutí návrhu soudem podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako podaného osobou
k tomu zjevně neoprávněnou, přichází v úvahu jen při nedostatku procesní legitimace; u nedostatku legitimace
hmotné bude takový postup výjimečný, a to jen tam, kde takový nedostatek je zjistitelný okamžitě, zpravidla již
ze žaloby samotné, např. v těch případech, kdy žalobce tvrdí porušení práva, jehož již pojmově vůbec nemůže být
nositelem“.
Podobně jako v citovaném případě je i zde Nejvyšší správní soud toho názoru,
že v posuzované věci nejde o případ, kdy je nedostatek aktivní legitimace žalobce nesporný
a nepochybný. To nakonec výslovně krajský soud uvedl a následně stěžovatel ve své kasační
stížnosti zopakoval. V takovém případě je třeba návrh „propustit do řízení“, kdy teprve, vyjde-li
najevo nedostatek aktivní legitimace, měl by s ohledem na tuto skutečnost soud o návrhu
rozhodnout rozsudkem, ovšem v tom případě je na místě žalobu zamítnout, nikoli odmítnout.
Krajský soud sice z citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu zjevně vycházel, vyložil
si ho však nesprávně, když žalobu rozsudkem odmítl. Krajský soud tak v každém případě porušil
ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle něhož správní soud usnesením odmítne návrh, byl-
li podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Krajský soud namísto toho rozhodl o odmítnutí
žaloby rozsudkem, tedy formou, která je vyhrazena meritornímu rozhodnutí správního soudu.
Toto procesní pochybení by však samo o sobě nebylo důvodem zrušení rozsudku krajského
soudu, neboť podle názoru Nejvyššího správního soudu se nejedná o takovou vadu řízení, která
by způsobila zmatečnost rozhodnutí krajského soudu nebo jeho nesrozumitelnost. Krajský soud
svůj postup v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnil, byť nesprávně, nejedná se zde o rozpor mezi
výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním. Zmíněné formální pochybení je tak třeba považovat
za jinou vadu řízení před soudem, která však v daném případě neměla vliv na zákonnost
rozhodnutí krajského soudu, neboť je zřejmé, že účastníci řízení nebyli zkráceni na svých právech
tím, že soud rozhodl o odmítnutí žaloby rozsudkem, místo toho, aby tak učinil usnesením. Jiná
situace by samozřejmě nastala v opačném případě, kdyby soud rozhodoval o věci samé
usnesením, kterému by nepředcházelo řádně provedené řízení, jež má vyústit v meritorní
rozhodnutí.
Jak již však bylo řečeno, Nejvyšší správní soud neshledal v dané věci podmínky
pro odmítnutí žaloby dle §46 odst. 1 písm. c). s. ř. s., a to ani v případě, kdyby tak krajský soud
učinil procesně vhodnou formou, Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s názorem krajského
soudu, že nedostatek aktivní legitimace vyplynul v průběhu řízení před krajským soudem,
ani zamítnutí žaloby (rozsudkem) pro tento důvod by tedy nemohlo obstát. Správní orgán
v daném případě rozhodl dle §42 odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních o zajištění
vybraných výrobků, které byly v tu dobu v dispozici stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že je
stěžovatel dopravoval ve větším množství (§4 odst. 3 zákona o spotřebních daních) bez dokladu
uvedeného v §5 cit. zákona, jež by potvrzoval jeho zdanění spotřební daní. Následně pak celní
orgán rozhodl dle §42 odst. 12 zákona o spotřebních daních o zabrání uvedených výrobků,
neboť měl za to, že byly prokázány uvedené důvody, které vedly k zajištění těchto výrobků,
a zároveň nebylo jednoznačně prokázáno, kdo je vlastníkem těchto výrobků, nebyly tedy splněny
zákonné podmínky pro propadnutí těchto výrobků, ale pro jejich zabrání.
Není pochyb o tom, a nezpochybňoval to ani krajský soud, že rozhodnutí o zabrání
vybraných výrobků je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tedy takovým úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti osob. §65
odst. 1 s. ř. s. ovšem pro existenci žalobní legitimace navíc vyžaduje, aby takovým rozhodnutím
bylo takto zasahováno právě do práv a povinností žalobce (což samozřejmě nevylučuje, že dané
rozhodnutí zároveň zasahuje i do právní sféry jiných osob), zároveň musí žalobce tvrdit, že byl
na svých právech tímto rozhodnutím, nebo řízením, kterému mu předcházelo, zkrácen (k těmto
otázkám viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j.
6 A 25/2002 - 42, publikovaný pod č. 906/2006 Sb. NSS). V daném případě byl právě stěžovatel
adresátem rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků, toto rozhodnutí mu bylo doručeno a podal
proti němu také opravný prostředek. Tímto rozhodnutím správní orgán stěžovateli uložil
veřejnoprávní povinnost strpět konečné odebrání výrobků, které měl před jejich zajištěním ve své
dispozici. Lze plně přisvědčit stěžovateli, že uvedená skutečnost se dále promítla
do obchodněprávních vztahů stěžovatele s jinými subjekty, neboť stěžovatel uváděl, že byl
přepravcem těchto výrobků, ve splnění jeho závazků vyplývajících z přepravní smlouvy, tedy
především v dodání těchto výrobků na místo určení, mu však zabránilo právě jejich zajištění
a následné zabrání celním orgánem. Zároveň z žaloby vyplývá, že stěžovatel v žalobě tvrdil
přinejmenším zkrácení svých procesních práv v řízení, které předcházelo vydání žalobou
napadeného rozhodnutí.
Byly tak splněny veškeré podmínky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
a krajský soud se měl tudíž touto žalobou věcně zabývat a přezkoumat zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Pokud tak neučinil a namísto toho žalobu
odmítl, je jeho rozhodnutí nezákonné. Kasační námitka opírající se o §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
je tedy důvodná.
Nejvyšší správní soud v souladu se shora citovanou judikaturou nehodnotil další kasační
body a omezil se na posouzení věci z hlediska §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., případně §109 odst. 3
s. ř. s. Bude na krajském soudu, aby se v dalším řízení věcně zabýval jednotlivými žalobními
námitkami a posoudil jejich důvodnost.
Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se neztotožnil s názorem krajského
soudu, podle něhož žaloba směřovala rovněž proti předcházejícímu rozhodnutí celního orgánu
o zajištění předmětných výrobků. Stěžovatel se totiž v žalobním návrhu nedomáhal zrušení
tohoto rozhodnutí o zajištění výrobků, pouze upozornil na jeho věcnou souvislost s následným
rozhodnutím o zabrání těchto výrobků, jež bylo společně s odvolacím rozhodnutím předmětem
žaloby. Pokud by stěžovatel skutečně navrhoval rovněž zrušení rozhodnutí o zajištění, měl by
krajský soud povinnost vyčerpat celý předmět řízení a rovněž o takovém návrhu rozhodnout.
Pokud by měl krajský soud v takovém případě za to, že nejsou dány podmínky řízení o žalobě
proti rozhodnutí o zajištění, měl by povinnost žalobu v této části odmítnout, uvedená otázka
by se navíc promítla i do okruhu účastníků řízení na straně žalované. V daném případě se však
stěžovatel zrušení rozhodnutí o zajištění přímo nedomáhal, předmětem řízení před krajským
soudem je tedy pouze rozhodnutí o zabrání výrobků a odvolací rozhodnutí žalovaného v této
věci.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud
v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci v novém řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu