ECLI:CZ:NSS:2006:5.AFS.39.2005
sp. zn. 5 Afs 39/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce Č., a. s., proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, se sídlem Washingtonova 11,
Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2.
2005, č. j. 8 Ca 5/2004 – 38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2005, č. j. 8 Ca 5/2004 – 38
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2003,
č. j. 5178/03 - 21, kterým bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Celního úřadu
Nymburk ze dne 4. 2. 2003, č. j. 1113/03/09, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit zaručenou
částku celního dluhu za dlužníka Ch., a. s. ve výši 135 376 Kč a exekuční náklady ve výši
2706 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud nesprávně
dovodil že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny dluhy téhož dlužníka,
které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, přitom dovodil, že jednotlivé celní dluhy,
a to i ty, které vzniknou do budoucna se sčítají. Z ust. §257 celního zákona pak vyložil,
že je povinností celních orgánů určit výši konkrétního zajištění i v případě, že přesná výše
celního dluhu není známa, v tom případě má být jimi odhadnuta nejvýše možná výše
příslušného celního dluhu nebo dluhů, které vznikly nebo by mohly vzniknout z operací,
které mohou připadat v úvahu stran konkrétného případu a mají být zajištěny. Městský soud
účelově dovozuje povinnost plnění daňového dlužníka do limitu nejvyšší částky uvedené
v záruční listině za souhrn dluhů dlužníka. Stěžovatel namítá, že z ust. §256 lze dovodit
jedině možný dopad globální záruky na každý celní dluh, pro který byl tento způsob zajištění
celním úřadem akceptován a který vznikl nebo by mohl vzniknout v budoucnu z jedné nebo
několika operací, přičemž s poukazem na ust. §121 odst. 1 a 2 celního zákona napadá závěr
krajského soudu o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného spočívající v nesprávném posouzení
rozsahu ručení. Stěžovatel namítá, že zásadu jednoznačného určení výše závazku ručitele
akcentovanou soudem, s odkazem na citaci ust. §257 celního zákona a text záruční listiny, lze
nepopiratelně na základě cit. ustanovení takto interpretovat, včetně důsledků pro ručitele,
který nesmí být na pochybách o tom, k čemu a v jaké výši se zavazuje. Na rozdíl od soudu
však stěžovatel vztahuje v souladu s dikcí ust. §256 a 257 celního zákona soudem
formulovanou zásadu k vzniklému celnímu dluhu, jenž by mohl vzniknout v souvislosti
s dovozní operací, tj. ke konkrétnímu dluhu spojenému s individuálně určeným dovozem.
Nelze mít pochybnosti o tom, že v jednotlivých dovozech nelze spravedlivě po ručiteli
požadovat zaručení vyšší částky, než je uvedena jako nejvyšší v záruční listině, tak tomu však
nebylo. Uplatnění poslední věty ust. §257 celního zákona, výslovně zmiňující globální
zajištění, lze dle názoru stěžovatele interpretovat pouze v těch případech, kdy se jedná nap.
o zajištění celního dluhu vzniklého v souvislosti s propuštěním zboží do režimu dočasného
použití s částečným osvobozením od cla, tj. za okolností, kdy celní dluh pravidelně měsíčně
roste o stanovenou procentní míru. Tvrzením soudu nesvědčí ani ust. §257 odst. 1 písm. b)
celního zákona, které upravuje stanovení výše zajištění celního dluhu a které používá
jak pojem celní dluh, tak pojem celní dluhy, a to z důvodu, že upravuje výši zajištění
v případech individuálního zajištění celního dluhu a současně v případech globálního
a paušálního zajištění celního dluhu, u nichž po dobu zajištění zpravidla dochází k zajištění
řady celních dluhů. Tvrzení soudu o výši plnění ručitele, tak jak je vyložil, je zcela
neprůchodné, neboť celní orgány by v takovém systému nemohly vědět a ani jinak ověřit,
zda vznikající celní dluh je ještě krytý existující globální zárukou nebo nikoli. Z povahy
a principů globální záruky plyne, že tato bude používána i souběžně, např. ve stejnou hodinu
na více celních úřadech. Právní důsledek zmíněné nejistoty by se promítl v souladu
s ust. §121 celního zákona do nemožnosti propuštění zboží do navrženého režimu a zajištění
celného dluhu globální zárukou by ztratilo svůj smysl, neboť její poskytnutí by celním
orgánům nezaručovalo, že v době propuštění zboží je celní dluh ve správné výši zajištěn.
Pro úplnost stěžovatel odkazuje rovněž na stížnost, která byla ručitelem uplatněna
pod č. 55631/00 a 55728/00 u Evropského soudu, který neshledal ve výkladu provedeném
celními orgány nepředvídatelnost právních důsledků; přitom dále konstatuje, že závěry soudů
jsou jasné a shodné s legislativou platnou v té době; dotčené osoby se musí poradit,
aby mohly předpokládat následky, které by mohly vzniknout; to platí zvláště, jedná-li
se o profesionální činnost vyžadující určitou opatrnost a rychlé zhodnocení rizika podnikání.
Soud rovněž konstatuje, že celní orgány poskytly od počátku koherentní výklad co se týče
uplatněných předpisů, tento byl potvrzen i soudy. Bylo tedy na stěžovateli (tj. zde žalobci)
aby se informoval o praxi celních orgánů a zhodnotil riziko, které pro něj přijetí ručení
představovalo.
Z výše uvedeného podle stěžovatele plyne, že předvídatelnost závazku ručení podle
ručící listiny uvedené v Příloze č. 25 vyhl. č. 92/1993 Sb., nelze zpochybňovat s dovoláváním
se na nejednoznačnost předpisu. Stěžovatel vzhledem k výše uvedenému navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s názorem
vysloveným v napadeném rozsudku a tento považuje za správný. K výkladu pojmu globální
záruka, žalobce cituje ustanovení §256 a §257 odst. 1 celního zákona, ve kterých byl dle
žalobce tento institut velmi stručně vymezen. Veškerá další úprava práv a povinností ručitele
byla zakotvena v textu záruční listiny, jejíž závazný formulář byl stanoven právním
předpisem, a to přílohou 25 k vyhl. č. 92/1993 Sb., ve znění platném ke dni vystavení záruky
Č., tato její text a z něho vyplývající obsah práv a povinností chápala tak jak dále uvádí.
Žalobce uvádí, že vystavil záruční listinu dle vzoru uvedeného ve vyhl. č. 92/1993 Sb.
a jakékoli pozdější změny tohoto právního předpisu nemají na obsah záruční listiny
a na výklad jejího textu žádný vliv. Pokud záruční listina vystavená žalobcem výslovně
stanoví, že ručitel přebírá ručení do výše 37 000 000 Kč, aniž by bylo výslovně uvedeno,
že ručení se obnovuje v případě dalšího celního dluhu, pak je nutno trvat na výkladu,
že částka uvedená v záruční listině je stanovením maximální výše, do které se ručitel zavázal
za dlužníka plnit a zároveň výše, která nemůže být překročena. V této souvislosti žalobce
zmiňuje a srovnává texty záručních listin dle vyhlášky č. 92/1993 Sb. a vyhlášky č. 135/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že tato posledně citovaná prováděcí vyhláška nabyla účinnosti až dnem
1. 7. 1998 a předchozí vyhláška účinná v době vystavení záruční listiny obdobný text
neobsahovala, je nutné na základě argumentu a contrario dovodit, že záruční listina vystavená
Č. poskytuje odlišný způsob zajištění, než je tomu v případech, kdy bylo postupováno dle
vyhl. posledně citované. Jako reakci na novou vyhlášku č. 135/1998 Sb., ČNB zakázala
peněžním ústavům globální celní záruky poskytovat, a to právě s ohledem na skutečnost,
že je nepřípustné, aby se banky zaručovaly za závazky, jejichž výši nelze předem určit. Dle
ust. §12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách by byla taková celní záruka poskytnutá
žalobcem na neurčitou výši celních dluhů neplatná. Žalobce považuje svou interpretaci pojmu
globální záruka za logickou a k tomuto uvádí, že mělo-li by být ručení neomezené,
pak by naprosto ztratilo svůj smysl ustanovení §257 odst. 1, poslední věta, celního zákona,
které celním orgánům ukládá povinnost určit takovou výši globálního zajištění, aby byl dluh
vždy zajištěn. Dále žalobce uvádí, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR,
ale i Evropského soudu pro lidská práva jednoznačně vyplývá, že právní předpis, na jehož
základě je činěn zásah do práv zaručených Listinou základních práv a svobod, popř.
Evropskou úmluvou o lidských právech, musí být zcela určitý a jednoznačný a musí
umožňovat osobě, které se týká, předvídat důsledky, které z takového zákona vyplývají,
aby mohla upravit své chování v souladu s předvídatelnými důsledky určitého aktu (např.
rozsudky ESLP ve věcech Kruslin a Huvig z roku 1990, A176 - A a A176 - B nebo rozsudek
ve věci Sunday Times z roku 1978, A - 30, popř. plenární nález Ústavního soudu ČR
uveřejněný pod č. 25/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek I., str. 197).
Žalobce odkazuje na čl. 2 odst. 2 a dále na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Zmiňuje plenární nález Ústavního soudu uveřejněný
pod č. 16/1994 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který zdůraznil, že příkazy obecně
závazných právních předpisů musí být zřetelně a přesně definovány, protože v právním
a ústavním státě není důležité jen to, jakým způsobem jsou schopny zákony interpretovat
soudy, ale také jak si tyto zákony bude vykládat občanská veřejnost, když právní nejistota
občanů znamená ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.
Ústavní soud rovněž opakovaně ve své rozhodovací praxi jednoznačně konstatoval
(plenární nálezy č. 21/1996, č. 98/1996, č. 50/1997, č. 141/1998), že v situaci, kdy z textu
veřejnoprávního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení nevyplývají jednoznačné povinnosti
účastníka vůči orgánu státní správy a kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje
dvě různé interpretace, nelze taková ustanovení účelově vykládat v neprospěch účastníka
za použití nepřiměřeného, extenzivního a účelového výkladu, který zasahuje do některého
ústavně garantovaného základního práva a je povinností všech státních orgánů interpretovat
dané ustanovení ústavně konformním způsobem. V praxi to znamená, že pokud
nejednoznačnost určitého právního předpisu implikuje různé interpretace, nelze přijmout tu,
jež je k tíži dotčeného subjektu.
Orgány veřejné moci uložily žalobci povinnost, kterou zákon výslovně neukládá,
která ze zákona jednoznačně nevyplývá a která není uložena ani jiným právním předpisem
vydaným na základě zákona, čímž porušily zásadu stanovenou v článku 2 odst. 3, v článku
4 odst. 1 a článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobce tak byl nucen činit
něco, co zákon neukládá, ale pouze a jenom rozhodnutí orgánu veřejné moci, které se opírá
o extenzivní výklad právního předpisu.
Vymáhání plnění na základě záruky dle §256 celního zákona je zásahem orgánu
veřejné moci do majetkové sféry právnické osoby ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a žalobce
má za to, že byl napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci zbaven majetku v rozporu
s veřejným zájmem a v rozporu s podmínkami, které stanoví zákon. Podle ustanovení čl. 1
Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,
která je mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, „každá fyzická nebo právnická osoba má
právo pokojně užívat svůj majetek“ a „nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou
veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva“.
Pokud se jedná o rozhodnutí Evropského soudního dvora, které stěžovatel uvádí, považuje
je žalobce za nepřípadné v projednávané věci, neboť soud zde prohlásil nepřijatelnost návrhů,
aniž se věcí samou zabýval.
S ohledem na výše uvedené žádá žalobce, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodu kasační stížnosti uplatněného dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu vyplynulo, že žalobce vystavil dne 8. 3. 1996 záruční listinu č. H61NO4116
pro jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky); tuto následně doplnil dne
27. 3. 1998. Poskytnutou globální zárukou se žalobce zavázal uhradit případný celní dluh
pro deklaranta CH., a. s., K. 46, P. 10, až do částky uvedené v záruční listině. Dne 11. 3. 1996
byla záruční listina přijata Generálním ředitelstvím cel. Dne 27. 3. 1998 byl text záruční
listiny změněn tak, že záruka se poskytuje vůči celním úřadům v České republice až po
nejvyšší částku 37 000 000 Kč. Generální ředitelství cel potvrdilo dne 1. 10. 1998 žalobci
přijetí listin o zrušení ručitelského závazku mezi GŘ cel a žalobcem ze dne 29. 9. 1998 s tím,
že podle ust. čl. 3 záruční listiny pozbylo udělené povolení platnosti dne 15. 10. 1998 a dále
s tím, že i po zrušení ručitelských vztahů je ručitel odpovědný za splnění celního dluhu,
jestliže příslušná operace byla zajištěna před zrušením ručitelského závazku. Z titulu výše
uvedené záruky žalobce uhradil orgánům celní správy částku ve výši 37 000 000 Kč, a to na
základě dřívějších rozhodnutí MF ČR-GŘ cel. Rozhodnutím Celního úřadu Nymburk č. j.
1113/03/09 ze dne 4. 2. 2003 bylo žalobci uloženo zaplatit celní dluh vzniklý v souvislosti
s dovozem vyměřený rozhodnutím JCD ev. č. 11705048-03158-0 ze dne 11. 9. 1998 ve výši
135 376 Kč a dále exekuční náklady ve výši 2706 Kč., a to na základě záruční listiny č.
H61NO4116 ze dne 11. 3. 1996, ve které se žalobce zavázal, že společně a nerozdílně
s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu; zaručená výše činí 37 000 000 Kč. Proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodl stěžovatel dne 18. 11. 2003
(rozhodnutí č. j. 5178/03-21) tak, že rozhodnutí celního úřadu změnil; přitom zrušil část
výroku týkající se exekučních nákladů neboť na tyto částky se ručení dle záruční listiny
nevztahovalo. Žalobce předmětné rozhodnutí napadl žalobou u Městského soudu v Praze,
který výše označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil. V odůvodnění zrušujícího
rozsudku soud konstatoval, že gramatickým výkladem pojmu globální záruka je třeba dovodit,
že globální zajištěním (celkovým, úhrnným) jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož
dlužníka, tedy i ty, které vzniknou v budoucnu; přitom tyto se sčítají. Soud přitom vycházel
z toho, že uvedený institut je veřejnoprávní, proto práva a povinnosti účastníků řízení jsou
upraveny kogentně a právní předpisy neumožňují rozšiřující výklad. Z ustanovení §257
odst. 1 celního zákona soud dovodil, že je povinností celních orgánů vždy určit nebo alespoň
odhadnout výši konkrétního zajištění. Jestliže byl přijat závazek limitovaný v záruční listině
do výše 37 000 000 Kč, nepřipadá v úvahu, aby bylo dovozováno, že ručitelský závazek je
vyšší. Opačný výklad, tak jak je prezentován žalovaným, že banka poskytuje záruku za
neurčitý počet celních dluhů téhož dlužníka vždy do výše uvedené v záruční listině by
znamenal, že celková výše poskytovaného ručení není určitá a závazek takto sjednaný by byl
absolutně neplatný pro neurčitost a v rozporu s institutem ručení vůbec. Městský soud
v odůvodnění dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu (Pl ÚS 54/2000), přitom z ní
dovozuje, že uvedené usnesení obsahuje jiný výklad pojmu globální záruka, než jaký učinily
celní orgány; rozhodl-li by soud ve shodě se stanoviskem celních orgánů, neakceptoval by
výklad učiněný Ústavním soudem.
Spornou otázkou v projednávané věci je výklad pojmu globální záruka, resp. výkladu
rozsahu ručení při této záruce ve smyslu ustanovení §256 celního zákona. K této zaujalo
stanovisko Plénum Ústavního soudu (usnesení Pl. ÚS 54/2000) dne 23. 1. 2001 tak, aby byly
odstraněny rozpory v dosavadní judikatuře krajských soudů.
Ústavní soud v něm konstatoval, že výklad zákona, které poskytují celní orgány
při aplikaci globálního zajištění celního dluhu při každém jednotlivém dovozu má oporu
jak v zákoně, jehož postulátem je mimo jiné zabránit celním únikům, tak i ve slovním textu
zákona (singulár „celní dluh“, nikoli plurál „celní dluhy“ nebo souhrn blíže
nespecifikovaných celních dluhů), jak vyplývá i z praxe vlastního celního řízení. Protože
se globální záruka vztahuje na každý jednotlivý dovoz s příslušnými operacemi, musí být clo
vyměřeno po ukončení celního řízení o tomto jednotlivém dovozu. V případě, kdy celní orgán
stanovil nejvýše možný celní dluh nižší než je jeho konečné vyúčtování, je rozhodující výše
přijaté globální záruky. Nad původně stanovenou a přijatou výši celního dluhu ručitel
neodpovídá. Pokud clo nedosáhne výše globální záruky, nelze nevyčerpaný rozdíl převádět
jako event. části záruky na další dovoz. Pokud clo naopak přesáhne výši globální záruky,
nelze touto dovoz zajistit, ale je nutno prokázat jeho zajištění individuální zárukou,
popř. jiným způsobem.
Nejvyšší správní soud na základě úvah níže uvedených dospěl ke stejnému závěru
stran výkladu a obsahu pojmu globálního ručení, jak učinil Ústavní soud, přitom
se neztotožňuje se závěry, které Městský soud stran uvedeného usnesení nesprávně dovodil,
dospěl-li k závěru, že výklad tohoto pojmu učiněný Ústavním soudem a celními orgány
je jiný.
Globální zajištění celního dluhu bylo v rozhodné době upraveno v ustanovení §256
celního zákona tak, že na žádost dlužníka povolí celní orgány globální zajištění celního dluhu,
který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné nebo několika operací prováděných jedním
dlužníkem.
Ze zákonného textu i gramatického výkladu tohoto ustanovení nutno dovodit,
že globálním zajištěním jsou zajišťovány všechny celní dluhy téhož dlužníka, které vzniknou
po dobu trvání globálního zajištění. Stejně tak vyplývá ze samotného pojmu globální záruky,
který svým jazykovým významem vyjadřuje, že zajišťuje do budoucna všechny celní dluhy
určitého dlužníka. Kdyby se nejednalo o zajištění všech takových celních dluhů,
pak by globálního zajištění nebylo třeba a postačovalo by zajištění individuální /zajištění
celního dluhu podle §256 písm. c) celního zákona/. Globálnost poskytnuté záruky je nutno
v daném případě chápat nikoli ve vztahu k výši ručení, tak, jak to učinil žalobce a následně
i Městský soud, nýbrž ve vztahu k neomezenému, blíže neurčenému počtu dovozů.
Ke stejnému závěru nutno dojít též vyložením toho, co je smyslem a účelem
globálního zajištění celního dluhu. Pro vyřešení otázky účelu tohoto zajišťovacího institutu
je nutno vycházet ze samotného institutu celního dluhu a jeho vzniku. Celní zákon definuje
celní dluh jako povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu)
nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu). Celní dluh vzniká několika zákonem
předpokládanými způsoby a výše dluhu nemusí být v době zahájení celního řízení známa.
Celní řízení je podle §100 odst. 2 celního zákona zahájeno dnem, kdy celní úřad přijal celní
prohlášení na propuštění zboží do navrženého režimu nebo na ukončení režimu.
Z ustanovení §238 celního zákona pak vyplynulo, že celní dluh při dovozu vzniká
vždy při každém jednotlivém dovozu, a to okamžikem přijetí celního prohlášení. Z výše
uvedeného je zřejmé, že celní dluh pro případ dodržení povinnosti předložit zboží celnímu
dohledu vzniká vždy v případě každého jednotlivě podaného celního prohlášení. Teprve
odnětím zboží celnímu dohledu je najisto postaveno, že celní dluh vznikl, protože dříve,
než byl celní dohled proveden, nebylo možno výši celního dluhu zjistit. Ze znění celního
zákona naopak nelze nikterak dovodit, vznik jednoho celního dluhu z několika dovozů. Stejně
tak ze zákonných dikcí ustanovení §256 a §260 odst. 1 celního zákona, upravující ručení
v celním řízení, je zřejmé, že ručením, bez ohledu na formu zajištění, ve které se ručení
poskytuje, se vždy zajišťuje konkrétní celní dluh, čemuž jednoznačně svědčí použití
jednotného čísla (singuláru) ve výše citovaných ustanoveních. Taktéž ze samotného textu
záruční listiny (Vzor záruční listiny z přílohy č. 25 prováděcího předpisu č. 92/1993 Sb.
platného do 1. července 1998), kdy „níže podepsaný ručitel poskytuje celnímu orgánu záruku
až do maximální výše Kč a zavazuje se, že společně s dlužníkem zaplatí celní dluh s úroky
až do výše stanovené záruční listinou přijatou celním úřadem.“ vyplývá, že se ručitel zavazuje
„společně a nerozdílně s dlužníkem uhradit celní dluh“, nikoli celní dluhy. Je-li tedy záruční
listina použita k zajištění celního dluhu v konkrétním případě (pro konkrétní operaci),
tak tento dluh zajišťuje v tomto konkrétním případě až do částky uvedené v záruční listině,
resp. ručitel v případě nečinnosti dlužníka odpovídá v tomto konkrétním případě
za nezaplacený celní dluh až do částky uvedené v záruční listině.
Zákonnému pojmu „dluh z jedné nebo několika operací“ nutno pak rozumět tak,
že dovážené zboží může být projednáno a propuštěno do příslušného režimu na základě jedné
celní deklarace jednou či několikrát. V každém případě se jedná o situaci, kdy totéž zboží
je na základě téže celní deklarace propouštěno postupně do několika režimů, např. jedna
operace celního deklaranta přichází v úvahu tehdy, jestliže dovážené zboží je propuštěno
do režimu volného oběhu. Několik operací pak přichází v úvahu např. tehdy, je-li zboží
nejprve propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a teprve poté je propouštěno
do režimu volného oběhu.
Na uvedených závěrech nic nemění ani žalobcem namítaná skutečnost, že vyhláška
č. 92/1993 Sb. ČR, která globální zajištění celního dluhu upravovala, byla nahrazena
vyhláškou č. 135/1998 Sb. Vyhlášky jakožto normy podzákonné, byly vydány k provedení
celního zákona, přičemž zákonná úprava globálního zajištění celního dluhu zůstala novelizací
celního zákona téměř nedotčena. Změna učiněná ve vzoru záruční listiny v příloze vyhlášky
č. 135/1998 Sb. pouze upřesňovala formulaci prováděcích předpisů, aniž by se měnil obsah
zákona či jeho výklad. Nelze se proto ztotožnit s názorem žalobce, že by vyhláška
č.135/1998 Sb. upravila odlišný způsob zajištění, resp. rozšířila rozsah poskytovaného ručení,
tedy že právní úprava předchozí upravovala institut globální záruky odlišně.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze pochybil, pokud z textu
záruční listiny dovodil projev vůle účastníků ručit za celní dluhy dlužníka souhrnně po dobu
trvání zajištění pouze do sjednané částky 37 000 000 Kč. Takový závěr nemá oporu v celním
zákoně, stejně tak nevyplývá z textu záruční listiny. Nejvyšší správní soud je v této souvislosti
nucen poukázat na skutečnost, že právní úprava celního zákona, jejíž veřejnoprávní charakter
Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá, neumožňuje ani z ní nelze dovozovat, sčítání celních
dluhů pro potřeby ručení formou globální záruky, resp. neřeší případy, kdy součet celních
dluhů přesáhne částku uvedenou v záruční listině, neboť vzhledem k povaze tohoto
zajišťovacího institutu nepřichází sčítání celních dluhů v úvahu. Výklad, jež učinil Městský
soud je v protikladu ke smyslu a cíli této formy ručení celního dluhu. Z úpravy ručení formou
globálního zajištění celního dluhu naopak vyplývá, že se tato forma ručení vztahuje vždy
k individuálně určenému celnímu dluhu vzniklému za podmínek zákonem stanovených
a předvídaných a s odkazem na text záruční listiny se touto ručitel zavazuje k zajištění
jednotlivého celního dluhu až do výše částky v ní uvedené.
Globálním zajištěním celního dluhu je po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťován
každý celní dluh celního dlužníka, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné či více
operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena nikoli souhrnně všechny celní
dluhy tohoto subjektu. V daném případě tak žalobce ručil za každý ze vzniklých dluhů vždy
do výše 37 000 000 Kč, nikoli pouze do úhrnné výše 37 000 000 Kč za všechny vzniklé celní
dluhy. Vyčerpáním rozsahu ručitelského závazku na žalobcem uvedených platbách by tak,
při opačném chápání smyslu institutu globální záruky, veškeré dále poskytnuté záruky
postrádaly smyslu, resp. žádný z následných dovozů by nebyl zajištěn; tyto se však
uskutečnily. Nelze tak přisvědčit závěru Městského soudu o neurčitosti rozsahu plnění
co do jeho výše a z toho dovozované absolutní neplatnosti právního úkonu.
Na základě výše uvedeného nelze dospět naopak k jinému závěru, než že globálním
zajištěním celního dluhu jsou po dobu trvání ručitelského vztahu zajišťovány všechny dluhy
celního dlužníka, a to tak, že je zajišťován každý z nich, pokud vznikl nebo by mohl
vzniknout z jedné či více operací subjektu, pro který byla tato forma zajištění povolena,
a to až do výše částky v záruční listině uvedené.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci nemohl rovněž nepřihlédnout k faktu,
že výklad učiněný Ústavním soudem, který je totožný s výkladem stěžovatele, a k němuž
dospěl i Nejvyšší správní soud, shledal zákonným taktéž Evropský soud pro lidská práva,
který v relevantní věci globální záruky dospěl k závěru, že se národní soudy věnovaly výkladu
práva, opírajíc se o logické, gramatické a účelové prvky, které jasně vyslovily ve svých
rozhodnutích. Soudy tak plnily úlohu, která jim byla svěřena v právním státě a přitom podle
závěrů Ústavního soudu, které Soudní dvůr nezpochybňuje, nepřekročily rámec své hodnotící
vymezené pravomoci. Soudní dvůr přitom sám nemůže zpochybnit závěry vnitrostátních
soudů, které z možných výkladů celního zákona zvolily určitou interpretaci, přitom taková
interpretace nebyla nepředvídatelná nebo svévolná a tudíž neslučitelná se zásadou legality.
V tomto směru je bezvýznamné konstatování žalobce, že soudem byly návrhy odmítnuty
pro nepřijatelnost, soud tak učinil však právě proto, neboť ve věci souzené nebyla shledána
nepředvídatelnost a neurčitost právní úpravy.
Nejvyšší správní soud shledal námitku uplatněnou v kasační stížnosti ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnou, a proto postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s.
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V novém rozhodnutí je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu